Změnu politické kultury v Poslanecké sněmovně by mohla přinést změna jednacího řádu. K ní se ale nikdo nemá, protože je v opozici teď nebo v ní bude časem, a tak mu možnost rozsáhle obstruovat vyhovuje. V Interview ČT24 to řekl ústavní právník, poradce prezidenta republiky a vedoucí katedry politologie a sociologie Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kysela. Míní, že by pomohlo, kdyby se čeští politici inspirovali modelem fungování parlamentu v Německu či Rakousku. K odmítnutí kandidáta na ústavního soudce Pavla Simona v Senátu podotkl, že vnímá předěl v přístupu senátorů po nástupu nového prezidenta.
Poslanci minulý týden završili mnohatýdenní třetí čtení vládního konsolidačního balíčku. Opozice se snažila jeho přijetí co nejvíce oddálit – a nebylo to v tomto volebním období zdaleka poprvé. Obstrukce významně prodloužily přijetí dvou letošních důchodových novel, ale třeba i novelu zákona o střetu zájmů. Kvůli obstrukcím je prozatím u ledu například korespondenční volba. Dříve nepředstavitelných rozměrů nabývá často i prosté jednání o pořadu schůze.
Sněmovna tak občas působí paralyzovaně, což ovšem dává vzpomenout i na situace v minulém volebním období, kdy tehdejší opozice dlouhodobě blokovala některé vládou plánované kroky prostřednictvím přestávek klubů nebo kdy někteří poslanci předčítali z knih, třeba o biotopech.
Podle Jana Kysely by sněmovně prospěla úprava jednacího řádu. Ten vznikl v polovině 90. let za jiných podmínek, než jaké panují v české politice dnes. „Je hodně individualistický, což je dobově pochopitelné, protože má ještě v dobré paměti poměry před rokem 1989, kdy poslanci nebyli autonomní bytosti, nebyli nositeli politického programu nebo samostatné vůle,“ ozřejmil.
V současnosti by ale byl pro to, aby se pravidla pro jednání sněmovny naopak více koncentrovala na strany, respektive jejich kluby jako celky, v čemž lze vycházet z německého či rakouského modelu. „Německý nebo rakouský jednací řád jsou postaveny na tom, že existuje shoda na významu projednávaného bodu. Podle toho, jak je bod významný, stanoví se doba, která bude jeho projednávání věnována. Ta se poměrně rozdělí mezi frakce, přičemž zvýhodněny jsou opoziční,“ ozřejmil.
Každý obstruoval, obstruuje nebo obstruovat bude, vůle ke změně proto není
Potíž je však v tom, že vůli ke změně jednacího řádu české sněmovny není vidět. Podle ústavního právníka je to tím, že všem stranám nakonec vyhovuje možnost obstruovat. Buď ji využívají nyní, anebo ji využily v minulosti a opět využijí v budoucnu vzhledem k tomu, že se strany u vlády a v opozici střídají.
„Nemají velký zájem, aby změnili jednací řád do podoby, která se jim v určité konstelaci hodí, ale v jiné konstelaci by se jim hodit nemusela. Jelikož si všichni zaobstruovali, někteří obstruují a někteří čekají, že obstruovat budou, tak chuť dělat něco s obstrukcí je poměrně malá,“ shrnul.
Kysela ale míní, že poslanci, respektive vedení sněmovny, nevyužívají ani vše, co by využívat mohli. Předsedající podle něj například nevyužívají všech možností, jak usměrňovat debatu a nutit poslance, aby mluvili k věci.
„U nás je problém v tom, že předsedající nejsou aktivní – což je dáno tím, kdo to je, protože v podmínkách politicky rozdělené Poslanecké sněmovny předsedající vždy patří k nějaké skupině, k opozici, koalici. Poslanci na něj hledí tímto prizmatem, nechápou ho jako neutrálního strážce pravidel, ale mají vždy pocit, že hájí zájmy své party. To je důvod, proč předsedající nejsou příliš aktivní,“ popsal.
Po volbách lze změnit téměř vše
Jan Kysela připustil, že sám není příznivcem parlamentních obstrukcí. Míní, že principem parlamentní demokracie by mělo být, že opozice musí být slyšet, ale většina má právo vládnout. „Smyslem parlamentu není, aby všichni donekonečna mluvili o čemkoliv, co je napadne. Smyslem parlamentu, zejména tehdy, když je opřen o poměrný volební systém, který akcentuje roli politických stran, je, aby politické strany sdělily, jaké jsou jejich programové požadavky, programové cíle nebo výhrady. K tomu málokdy potřebujeme šest, osm, dvanáct, patnáct hodin.“
Za správnou by obstrukci považoval pouze v případě, kdy by hrozilo, že se vláda pokusí demontovat prvky demokratického státu. Takřka vše lze podle Kysely změnit ve chvíli, kdy se dosavadní opozice dostane do vlády. „Málokterá změna je nevratná, že to už nikdy nedokážete korigovat,“ podotkl.
Zablokování zákonodárného procesu menšinou považuje i za riziko pro pozitivní vnímání demokracie – ale i pro její fungování. „Ve chvíli, kdy by bylo jedno, kdo má většinu a kdo menšinu, tak nemusíme volby konat, abychom přepočítávali mandáty. Mám pocit, že většina má právo vládnout, opozice má právo být slyšena, ale nemá právo být vyslyšena,“ poukázal.
U Ústavního soudu záleží i na tom, kdo je zpravodajem
Sněmovní většina v některých případech řeší obstrukce, které oddalují závěrečné hlasování, tak, že stanoví pevný čas tohoto hlasování. K tomu se již v minulosti vyjádřil Ústavní soud, který v případě schvalování elektronické evidence tržeb rozhodl, že byl takový krok porušením jednacího řádu, zároveň to ale nepovažoval za důvod ke zrušení zákona.
Nynější opozice poukazuje na stanovení pevného času hlasování i v některých svých aktuálních podáních k Ústavnímu soudu. Zda uspěje, je podle Kysely těžké říct. Bude záležet na tom, zda soudci konstatují, že opozice měla, či neměla dost času vyjádřit své postoje, a právník vidí jako zásadní i osobu soudce zpravodaje. Připomněl, že například Eliška Wagnerová byla jako ústavní soudkyně vůči porušením pravidel jednání podstatně přísnější než třeba Jan Filip.
Kdyby ale Ústavní soud kvůli porušení jednacího řádu zákon zrušil, nelze podle Jana Kysely očekávat, že by okamžitě přestal platit. „Nejpravděpodobnější reakce Ústavního soudu je, že odloží vykonatelnost nálezu. Řekne: Sice to bylo protiústavně přijato, ale pokud to během půlroku, roku stihnete přijmout znovu, řádně, tak proti zákonu věcně nic nemám,“ shrnul.
Tím, že se opozice obrací s těmito argumenty na Ústavní soud, však znemožňuje to, aby se z pevného zařazení času hlasování stala parlamentní zvyklost. Kysela poukázal, že takové zvyklosti, které jsou v rozporu s jednacím řádem, ve sněmovně existují. Konkrétně se zmínil o přestávkách na jednání klubu. Podle zákona by se o nich mělo hlasovat. Fakticky je předsedající uděluje na požádání bez hlasování – a i přestávky strany někdy používají jako měkčí formu obstrukce.
Odmítnutí Simona
V souvislosti se svou rolí na Hradě, kde se mimo jiné podílí na doporučení kandidátů na ústavní soudce, vnímá velký a evidentní předěl v přístupu senátorů po nástupu Petra Pavla do funkce. Předtím podle něj horní komora nikdy tak zevrubně kandidáty neprověřovala.
Podle Kysely to může být tím, že přibývá senátorů s vlastní představou o vlastnostech ústavního soudce. „Ve chvíli, kdy se střetávají ty pozitivní představy, tak to nemusí dopadnout.“ Jako v případě Pavla Simona, kterého Senát ve středu odmítl.
Kysela ocenil, že senátoři srozumitelně dávali najevo své výtky. „My jsme o většině těch věcí věděli, pan Simon před námi nic nezamlčel,“ ujistil. Pavlovu poradnímu panelu se však zdálo, že Simonovy přednosti převažují. Kandidát, u něhož by nikdo neměl žádnou výtku, podle Kysely neexistuje. „Nevím, jestli je to chyba toho mechanismu,“ dodal k procesu výběru.
