Likvidace Reinharda Heydricha je dnes považována za největší čin českého odboje v době německé okupace. Ne všichni členové odboje byli však přesvědčeni, že je dobrý nápad zabít jednoho z nejvýše postavených nacistů a toho času i hlavu okupační správy v protektorátu. V noci před útokem se v pražských Holešovicích setkal jeden z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje Vladimír Krajina s výsadkáři Janem Kubišem, Josefem Gabčíkem a Alfrédem Bartošem, aby si o všem ještě jednou promluvili. Varoval je před drastickými následky, které ostatně opravdu přišly.
Co přiletěli dva členové skupiny Anthropoid do Prahy udělat, nikomu neprozradili. Přesto se náznaky, že se chystá likvidace Reinharda Heydricha – v té době známého jako „kat českého národa“ – do Prahy dostaly. Tušili o tom Němci, ale i domácí odboj a někteří jeho zástupci se obávali, co by taková akce mohla způsobit.
Existují záznamy o radiokomunikaci představitelů odboje s exilovým vedením v Londýně, která však nevedla k odvolání útoku. „Nejen, že by ohrozil naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si tisíce dalších životů, uvrhl národ do neslýchaného útisku,“ stojí v přepisu komunikace ze sbírky spisovatele Jaroslava Čvančary.
Podle ředitele Muzea Brandýs nad Labem Vlastislava Janíka usilovali odbojáři žijící v okupovaných českých zemích, aby si exilové vedení nebo sami vojáci vysazení v protektorátu vybrali jiný cíl. „Chtěli nějakým způsobem útok vymluvit, nebo ho změnit, že by byl nasměrován na jiného zrádce – tím byl míněn Emanuel Moravec,“ přiblížil Janík. Domácí odboj by tedy byl spíše než smrt Heydrichovu uvítal likvidaci někdejšího legionáře a důstojníka prvorepublikové armády, který se po okupaci plně oddal nacistické ideologii a její propagaci.
V předvečer činu se proto s Janem Kubišem, Josefem Gabčíkem a také Alfrédem Bartošem ze skupiny Silver A sešel člen výboru Ústředního vedení odboje domácího Vladimír Krajina. Diváci filmu Atentát z roku 1964 viděli obdobnou schůzku, která se ale uskutečnila v konspiračním bytě. Ve skutečnosti se sešli ve ztemnělých holešovických ulicích v lokalitě Manin, kde bydleli manželé Drašnerovi, u nichž se Němci hledaný Krajina skrýval.
Podle jeho vzpomínek výsadkáři do poslední chvíle popírali, že by chystali útok na nacistického pohlavára. „Nepřestávali tvrdit, že podobný úmysl, nebo úkol, vůbec nemají,“ napsal Krajina ve své vzpomínkové knize Vysoká hra.
Ani sám Vladimír Krajina ale nepočítal s tím, že by parašutisté svůj původní plán změnili. „Nepřicházelo u nich v úvahu, že by měl o těchto věcech rozhodovat domácí odboj,“ stojí též v jeho vzpomínkách.
Jak známo, Gabčík s Kubišem nakonec plánovaný čin – s jehož přípravou jim domácí odboj ostatně také značně pomohl – uskutečnili. Heydrich při samotném útoku sice nezemřel, utrpěl však zranění, které nakonec bylo smrtelné. Podlehl mu o osm dní později.
Obavy domácího odboje se naplnily. Okupanti neprodleně pozabíjeli řadu prominentních vězňů, začalo rozsáhlé zatýkání a vraždění v rozsahu, jaký nepřineslo ani předchozí stanné právo vyhlášené po Heydrichově nástupu v září 1941.
Nakonec došlo i na Vladimíra Krajinu, kterého gestapo dopadlo v únoru 1943. Zatímco manželé Drašnerovi i jejich devatenáctiletý syn, byli za spolupráci s odbojem zavražděni v Mauthausenu, Krajinu nechali nacisté naživu. Konce války se dožil v terezínském vězení. Podle Jaroslava Čvančary měl štěstí v tom, že dokázal unikat ještě několik měsíců a Němcům padl do rukou až po sovětském vítězství u Stalingradu, tedy v situaci, kdy se změnila válečná, a tedy i politická situace. V Terezíně se dožil konce války, po komunistickém převratu v roce 1948 odešel do exilu.
