Nové budovy strojíren Českomoravská, Kolben-Daněk ČKD, na snímku z 1. ledna 1932

Emil Kolben sbíral zkušenosti u Edisona, vsadil ale na střídavý proud. Stroje, které začal před 125 lety vyrábět v Praze, zná celý svět

Když se řekne kolbenka, vybaví se mnoha lidem velká továrna. Pojmenování přitom pochází od českého průmyslníka a vynálezce Emila Kolbena, který tu svou, elektrotechnickou, továrnu se jménem Kolben a spol. založil přesně před 125 lety. Podnik, který byl předchůdcem ČKD, se během několika desetiletí rozšířil na gigantický průmyslový celek s neobyčejnou produkční kapacitou, jehož elektromotory, vodní turbíny, lokomotivy, tramvaje nebo vybavení pro elektrárny získaly světovou proslulost. Svoje první zkušenosti sbíral Kolben až ve Spojených státech u slavného vynálezce T. A. Edisona, klíčové však bylo i jeho setkání s Nikolou Teslou.

 

Muž, který byl prototypem člověka, jenž dokázal jít za svým cílem a využít příležitosti, které se mu v životě naskytnou. A taky ten, který se výrazně podepsal na vybudování ČKD a podnik také velmi dobře řídil. Tak zavzpomínal na Emila Kolbena v pořadu České televize Historie.cs před několika lety generální ředitel ČKD v období 1990 až 1994 Jan Havelka.

Když totiž Emil Kolben, který se narodil v roce 1862 do rodiny hokynáře ve Strančicích u Prahy, ukončil velmi úspěšně studium na německé vysoké škole technické v Praze a absolvoval roční praxi, bylo mu vzhledem k vynikajícím výsledkům uděleno českým zemským výborem Gerstnerovo stipendium. A to, jak uvedl Havelka, mu umožňovalo dva roky žít kdekoli ve světě a studovat obor, který si zvolil.  Rozhodně toho ale nevyužil tak, že by jen cestoval a „rozfofroval“ peníze.

„Kolben navštívil všechny velké evropské podniky a nakonec si zaplatil loď a odjel do Spojených států. Jednou si v novinách přečetl, že v továrně T. A. Edisona vyhořela slévárna. Řekl si, že tam budou potřebovat inženýry a že by tam mohl najít jako elektroinženýr uplatnění. Napsal Edisonovi a dostal obratem odpověď, chcete-li nastoupit, přijeďte. Kolben přijel a Edison ho zaměstnal. Ale ne na renovaci vyhořelé slévárny, rovnou ve svých vývojových dílnách. A po roce se stal šéfem Edisonova technického odboru, to znamená nejbližším Edisonovým spolupracovníkem,“ přiblížil Havelka jeho začátky.

Při jedné ze služebních cest do New Yorku navštívil pak také Nikolu Teslu, který mu předvedl svou laboratoř. „Kolben si tenkrát vzal několik dní dovolenou, že pojede k Teslovi, a Edison to komentoval s tím, ať tam klidně jede, ale střídavý proud, že to je úplný nesmysl,“ vyprávěl Havelka.  

Kolben se však vrátil s tím, že střídavý proud má obrovskou budoucnost, a to z hlediska možnosti jeho přenosu na velké vzdálenosti. „To znamená, že by se mohly stavět velké elektrárny a elektrifikovat velké oblasti, jak to bylo do té doby a jak to také nabízel Edison, který rozsvítil celou Ameriku, jenže ke každému městu musel postavit elektrárnu a udělat tam místní rozvod,“ dodal Havelka.

Do Evropy se Kolben vrací v roce 1892 už jako zkušený inženýr. Nejprve působil čtyři roky na pozici šéfkonstruktéra ve švýcarské továrně Oerlikon, která se jako jediná v té době orientovala i na střídavý proud, na rozdíl od firem jako Siemens nebo AEG. „A odtud už Kolben přicházel vyzbrojen k tomu, aby založil svůj vlastní podnik v Praze,“ dodal Havelka k jeho návratu do hlavního města v roce 1896.

Emil Kolben
Profil

Český průmyslník a vynálezce Emil Kolben

Emil Kolben se narodil 1. listopadu 1862 ve Strančicích u Prahy, jeho otec byl hokynář. 

Vystudoval strojnictví a elektrotechniku na pražské technice. Po studiích získal stipendium a s cílem získat co nejvíce zkušeností v oboru elektrotechniky cestoval po Evropě a nakonec odjel do USA, kde získal místo asistenta vynálezce Thomase Edisona. Později se v jeho firmě stal hlavním inženýrem. V Americe poznal i další legendu světa vynálezů a techniky Nikolu Teslu, který ho ovlivnil v jeho dalším směrování, konkrétně ve využití střídavého proudu. Do té doby měl zkušenosti jen s tím stejnosměrným.

Po návratu do Evropy se Kolben stal na několik let šéfkonstruktérem švýcarské firmy Oerlikon, která vyráběla vícefázové generátory. V roce 1896 se vrátil do Prahy, kde založil ve Vysočanech firmu Kolben a spol., která si získala rychle renomé.

Ve dvacátých letech následovaly fúze – nejprve v roce 1921 Kolbenův závod splynul s Českomoravskou strojírenskou a pak v roce 1927 tento podnik vytvořil se strojírenskou firmou Breitfeld-Daněk akciovou společnost Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD). Kolben byl ředitelem, později místopředsedou správní rady a založil i další firmy.

Kromě toho psal studie o silnoproudé elektrotechnice a byl čestným členem několika organizací.

Během druhé světové války byl Emil Kolben kvůli svému židovskému původu zbaven všech funkcí v ČKD a v roce 1943 byl deportován do Terezína, kde zemřel. Při holocaustu zahynulo 26 členů jeho rodiny.

9. června 1896 zakládá Kolbenku

Kolben však nikdy podle Havelky nezapomínal na dvě hlavní myšlenky, které se naučil u Edisona. „Jedna byla, že je potřeba pořád sledovat všechno nové,“ uvedl s tím, že právě díky tomu udělal geniální věc, která se v historii ČKD, a speciálně Kolbenky, odrážela ještě v šedesátých letech, kdy do podniku sám nastoupil. 

„Kolben totiž uzavřel v roce 1922 smlouvu s americkou firmou Westinghouse a koupil licence, které se v ČKD dále rozvíjely a byly pro elektrotechniku nesmírně důležité,“ uvedl.

Druhá zásadní myšlenka podle něho pak byla ta, že všechno, i když to vypadá „technicky vynikající, musí být také ekonomicky proveditelné a prodatelné“, připomněl a doložil to na konkrétním příkladu dopisu z první dekády dvacátého století, kdy Kolben zřejmě Edisonovi napsal, že se zabývá myšlenkou vyrábět suché baterie. A ten mu na to podle Havelky odpověděl, že to je ,zajímavá věc, ale protože v Rakousku-Uhersku je asi sedmdesát milionů obyvatel, z nichž by si suché baterie kupovala dvě tři procenta lidí, já vám to nedoporučuji, protože investice do výroby je tak drahá, že se vám nevrátí'.  A Kolben ho poslechl.

„Pro mě je to ukázka, jak Edison uvažoval a jak měl Kolben možnost si něco z jeho úvah vzít a zkontrolovat si vlastní rozhodnutí,“ dodal Havelka. 

Kolben se po svém návratu v roce 1896 ubytovává ve vysočanské vile Flajšnerka a hned se dostává do centra pozornosti. A to kvůli svým dvěma přednáškám na německé technice o výhodách střídavého proudu. Názorovou kontroverzi, která tím vznikla, nakonec vyřešil až profesor Karel Domalíp, který patří k nestorům české elektrotechniky a zasloužil se o zavedení její pravidelné vysokoškolské výuky na české pražské technice ve druhé polovině 80. let 19. století. Dokázal totiž, že náklady na vybudování elektrárny pro stejnosměrný proud jsou oproti nákladům na provoz s proudem střídavým dvojnásobné – a to rozhodlo.

V tom se mimochodem Kolben odlišoval také od dalšího významného českého průmyslníka Františka Křižíka – ten totiž myšlenkou střídavého proudu nebyl nadšen podobně jako Edison.

Ihned v roce svého návratu ze světa také zakládá 9. června Emil Kolben s Karlem Bondym ve Vysočanech u Prahy továrnu Kolben & spol. Zakoupil prázdný pozemek nedaleko vlakového nádraží a základy budoucího areálu strategicky umístil mezi železniční trať a silnici. 

Začínalo se v dřevěné kůlně s 25 lidmi 

Výroba začínala v provizorní dřevěné kůlně, kde parní lokomotiva o výkonu padesáti koňských sil poháněla obráběcí stroje potřebné pro výrobu budoucího vybavení vlastní továrny – to však sloužilo současně i jako ověřovací prototypy a vzorky pro zákazníky. Koncem ledna 1897 pak firma dostavěla první stálé budovy: kancelářský objekt a výrobní halu s ocelovou střešní konstrukcí o půdorysu dvacet na šedesát metrů, s vrchním osvětlením a dvěma jeřábovými drahami, které byly umístěny v nejzápadnější části celého areálu ČKD, který později vyrostl.

Během roku se zdejší provoz rozrostl z 25 na sto dělníků a 14 úředníků. Na přelomu let 1897–98 už továrna měla i vlastní elektrárnu s jedním kotlem a parním strojem o výkonu sto koňských sil. A firma také prozíravě přikoupila další rozsáhlé pozemky podél současné ulice Kolbenova na východ od stávajících objektů, aby si zajistila možnost budoucího růstu, jak připomíná mimořádné vydání listu Vysočanské fragmenty, kde je zachycen průmyslový vývoj v této městské časti. Výsledná rozloha celého areálu už v té době činila více než 27 hektarů.

Továrna měla hned od počátku také velmi široký záběr produkce. Dodávala kompletní sortiment silnoproudých elektrických strojů a vybavení vícefázovými i stejnosměrnými motory, alternátory, transformátory, dynama a trakční zařízení. Rovněž produkovala přístroje pro vysoké a nízké napětí. Od roku 1901 se přidala výroba Francisových a Peltonových turbín. Jako první v českých zemích zavedla krátce po svém založení i přepravní a montážní pojízdné jeřáby s vlastním elektromotorickým pohonem.

A po jejich produktech byla také poptávka. Kolbenovi se záhy po založení továrny dařilo své výrobky exportovat do mnoha zemí, například do Německa, Holandska, Francie i Anglie. V roce 1898 zakoupila výrobní licence Kolbenovy továrny francouzská Decauvilles Ainé v Courbelu nebo anglická The Brush Electrical Engineering Company v Londýně. V tomto městě navíc získala firma také prestižní objednávku na technologické vybavení tamní elektrárny, při níž byly instalovány největší točivé stroje té doby. Do roku 1910 tak vysočanský závod vyrobil deset tisíc elektrických strojů a dodal 70 kompletních zařízení do velkých elektráren.

Rozvoji i prestiži továrny velice pomohla rovněž zakázka na kompletní strojní vybavení připravované Ústřední elektrické stanice královského hlavního města Prahy v Holešovicích. To znamenalo kromě zajištěného odbytu též významné doporučení pro Živnostenskou banku, která tou dobou uvažovala o založení vlastní elektrotechnické firmy pod názvem „Pražská akciová společnost pro drobné dráhy a elektřinu“.

Na ustavující valné hromadě však bylo doporučeno nezakládat vlastní továrnu, ale převzít už zaběhnutý provoz Kolbenky,  jejíž dosavadní činnost korunovaná zakázkou pro pražskou elektrocentrálu byla zárukou úspěchu. Kolben si byl vědom toho, že pro další rozvoj firmy kapitál potřebuje, a tak s přeměnou na akciovou spolenčnost souhlasil. Kupní smlouva byla uzavřena 30. června 1898 a mimořádná valná hromada schválila nový název: Elektrotechnická akciová společnost, dříve Kolben a spol.

Sortiment nabýval a přišly fúze. Rodí se ČKD 

V té době patřila k neméně úspěšným podnikům také První českomoravská továrna na stroje v Libni, která vznikla už dříve, v roce 1871, a byla zároveň významným obchodním partnerem Kolbenovy továrny. Sama se orientovala především na vybavení pro cukrovarnický průmysl, výrobu mostů a ocelových konstrukcí, vodní turbíny a lokomotivy. A od Kolbenky odebírala ocelolitinu.

Když se však v roce 1920 rozhodla rozšířit vlastní ocelářskou výrobu, ukázalo se, že pro ni nezbývá dostatečný prostor, neboť sousední pozemky byly tou dobou už v soukromém držení. Tady se projevila výhodnější poloha Kolbenovy továrny, která přece jen stála dále od Prahy (k připojení Vysočan k Praze došlo v roce 1922, poznámka redakce), kde nebyl stavební rozvoj tak rychlý, a měla dopředu zajištěny rozsáhlé plohy pro svou expanzi. Libeňská továrna proto iniciovala jednání s Kolbenkou o možnosti spojení obou společností. Ke sloučení obou podniků nakonec došlo v roce 1921 a vznikl podnik Českomoravská Kolben a.s.

Další fúze přišla ještě o pár let později. „Těsně před světovou krizí došlo k jednáním, která byla motivována českými finančníky, o eventuálním spojení této továrny s továrnou Breitfeld-Daněk. Ta byla menší a měla podobný výrobní program a zdálo se, že sloučením dojde jednak k narovnání na odbytištích a jednak k technické synergii. Ke sloučení došlo v roce 1927. Bylo to velmi prozíravé, protože ve chvíli, kdy uhodila světová krize, takto připravené ČKD jí prošlo docela dobře,“ připomněl další rozšíření Havelka.

Tímto postupným spojením tedy nakonec vznikl světově proslulý podnik Českomoravská-Kolben-Daněk, tedy ČKD, který se stal jedním z největších evropských strojírenských gigantů. Nově vzniklá společnost měla v roce 1927 dvanáct tisíc zaměstnanců.

Spojený podnik se stal také rovnocenným rivalem tehdejších Škodových závodů a jednou z největších prvorepublikových firem vůbec. Do koncernu ČKD totiž patřila například i největší prvorepubliková automobilka Praga a Škoda zase vlastnil Laurin&Klement, nyní Škoda Auto. Jedna i druhá firma vyráběly i komponenty elektráren či lokomotivy. Do koncernu ČKD patřil například i výrobce domácích spotřebičů Elektro-Praga, který produkoval pračky, vysavače či ledničky. 

Tramvaje, lokomotivy i tanky

Areál Kolbenky byl i dále neustále rozšiřován. Po první světové válce se například výrazně projevila stavební činnost karlínské firmy Nekvasil. Ta zde mezi roky 1921 a 1924 navrhla a vybudovala sklad strojů a montovnu, v roce 1927 novou kotelnu a v letech 1926 až 1928 slévárnu s modelárnou. Na konci třicátých let vznikla před jižním průčelím nižší železobetonová přístavba. Z téže doby pocházel také skladovací objekt.

A postupem času se rozrůstalo i zmíněné výrobní spektrum. „Visačka ČKD se objevila i na bílé technice, na pračkách, sporácích, žehličkách, v čemž můžeme sledovat i jistý podíl Emila Kolbena, který se o tyto technologie zajímal a pomáhal této výrobě i svými zahraničními kontakty,“ přiblížil dříve v pořadu Historie.cs historik Miloš Hořejš z Národního technického muzea. Například s rodinou Westinghouse, se kterou se velmi dobře znal z Ameriky, dokázal vyjednat patenty, které se užily právě při výrobě bílé techniky ve třicátých letech.

„Ve dvacátých letech se začaly objevovat výrobky německých firem AEG, Siemens a pro ČKD se stala spotřební technika velkou výzvou. Začali proto konstruovat vlastní výrobky, ale hned zpočátku se ukázalo, že cenově neumí se zahraniční konkurencí srovnat krok, a brzy se dostali do značných problémů. Zároveň byl problém i v konstrukci, která musela být podřízena zájmům celého koncernu ČKD, takže stála až skoro poslední v řadě,“ popsal Hořejš.

K určitému posunu došlo podle něho až po osamostatnění této divize pod značkou Elektro-Praga, kdy začali konstruovat vlastní koncepce s lepší obchodní politikou a zavedli i poměrně hustou síť svých prodejen.

Nicméně konkurence byla veliká. „Paradoxně k největšímu odbytu výrobků bílé techniky pod značkou ČKD nebo Elektro-Praga došlo až koncem třicátých let, kdy se lidé v souvislosti s ohrožením země začali touto technikou zásobovat,“ dodal Hořejš.

V polovině třicátých let se koncern ČKD zúčastnil i soutěže na dodávky vozidel pro plánovanou trolejbusovou dopravu v Praze. Jelikož firma neměla žádné zkušenosti s tímto druhem výroby, zbudovala si ve vysočanském areálu zkušební trať pro testování vozů a zaškolování řidičů, která se tak stala první, byť neveřejnou, trolejbusovou tratí ve městě.

Její přesné umístění není známo, ale je zdokumentováno, jak připomínají Vysočanské fragmenty, že „délka činila pět set metrů, trolejové vedení bylo alespoň částečně dvoustopé a na svých koncích vybavené vratným zařízením“. První předváděcí jízda proběhla 24. dubna 1936 a zkoušeným typem byl trolejbus Praga TOT.

Po válce už firma produkci trolejbusů neobnovila a trať zanikla pravděpodobně spolu s ukončením jejich výroby. 

Pod vedením Emila Kolbena se ČKD také zaměřilo na zbrojní výrobu. Od roku 1936 Československo stabilně obsazovalo první příčku zbrojního vývozu v celosvětovém objemu, jak zmínil už dříve vojenský historik Ladislav Čepička, jehož citoval pořad Historie.cs.

ČKD se orientovalo zejména na obrněnou techniku, tanky a nákladní automobily. „Lehký tank Praga LT38 byl ve své době naprosto nejdokonalejší a nejlepší tank, dá se říct, na světě. O jeho kvalitách svědčí, že třeba ve švýcarské armádě sloužil až do roku 1976,“ připomněl vojenský historik.

Československá armáda si jich objednala 150 kusů, které se však do její výzbroje kvůli Mnichovu a potom okupaci už nedostaly. Převzal je wehrmacht, kde nakonec sloužilo asi 1500 těchto tanků, doplnil Čepička.

Tyto tanky LT38 přepadly v září 1939 Polsko a zúčastnily se Hitlerova západního tažení, vítězně dobyly Paříž. A posléze se účastnily východního tažení. Takže zatímco Emil Kolben nakonec v roce 1943 musel do koncentračního tábora, jeho tanky dobývaly (zejména na začátku druhé světové války - pozn. red.) Evropu, konstatoval Čepička. 

Protektorátní vláda se snažila Kolbena zachránit. Marně

Nástup nacismu se totiž stal Emilu Kolbenovi kvůli jeho původu osudným. „Němci nebrali ohled na to, jestli někdo konvertoval ke katolicismu, či nikoli, pro ně byl Emil Kolben Žid,“ připomněl historik Hořejš.

A tak, i když měl nesporné zásluhy na  technickém i kulturním životě v Praze, podporoval mnohé studentské spolky a učil na pražské německé technice, nebrali na to zřetel, dodal Hořejš.

Stejně jako řada čelných představitelů německé obce pražské byl nejprve odstaven od svého podniku, ale ani když odešel do ústraní, neušel zraku okupační moci. Přestože část jeho rodiny již dříve uprchla do Anglie, on sám emigraci opakovaně odmítal.

Protektorátní vláda se sice pokusila bezmála osmdesátiletého Kolbena zachránit a vymoci pro něho u německých úřadů výjimku, ovšem bezvýsledně, připomínají Vysočanské fragmenty. Nakonec se 6. června 1943 objevila zatýkací skupina. Její členové si byli vědomi toho, jak velké pohoršení může jejich čin vyvolat, dostavili se proto v převleku za zdravotníky a Kolbena vynesli na nosítkách do sanitního vozu. Kamufláž určená pro nežádoucí svědky však vzala za své, neboť Kolben celou dobu nacistům hlasitě spílal.

Byl transportován do Terezína a během tří týdnů zemřel. A ani koncern, který pomáhal přivést na svět, nesměl nést jeho „židovské“ jméno, takže byla továrna v průběhu války přejmenována na Českomoravské strojírny, a. s., a svůj hrdý název získala zpět až po osvobození – ovšem jen do roku 1950.

Po válce rodina přišla také o majetek i o vilu, protože nemohli prokázat její nabytí. Z koncentračního tábora se dostal živ z mužské části rodiny už jen vnuk Emila Kolbena, Jindřich. Ten spolu s otcem Hanušem předtím musel do Osvětimi – a přežil jen on.

Jindřich po válce působil v Čechách, po okupaci sovětských vojsk však rodina odchází do Mnichova. Jediné, co se Kolbenovým vrátilo zpět, byla část vily na Vinohradech. 

S koncem druhé světové války pak čekal podnik stejný osud jako většinu průmyslových závodů v republice –  znárodnění. Firma se stala jedním z největších průmyslových závodů komunistického Československa. Přestože podnik zaměstnával asi padesát tisíc lidí, komunistické vedení přestalo inovovat a význam závodu nakonec začal upadat.

„K ČKD pak přibylo ještě několik dalších podniků – Přerovské strojírny, ČKD Blansko, výrobce obrovských vodních turbín. Vyráběly se dieselové motory a další, takže program byl pestrý. Ale začalo to být jednotvárné z hlediska odběratelů, protože ti byli vesměs z východního bloku. Ne že bychom nesměli vyvážet na Západ, ale těžko se udržuje kontakt s konkurencí, když naši technici nemohli jezdit jako Kolben do zahraničí a studovat to tam. Tím se konkurenceschopnost ztrácí,“ vysvětlil Havelka.

„Když dostáváte tak obrovské zakázky, jako dával Sovětský svaz, a nemusíte nic moc vyvíjet. Když od vás totiž někdo koupí sedm tisíc lokomotiv stejného typu v rozpětí desítek let, nepovzbuzuje to vaši snahu o hledání nového. Takže my jsme se stále vzdalovali,“ doplnil.

Po roce 1989 byla pak společnost ČKD Praha privatizována a holding se rozpadl na řadu firem – některé zkrachovaly a další získaly nové majitele.

„Zlom v devadesátých letech, který zaznamenalo české strojírenství, postihl i ČKD. I když zahraniční poradci radili zachovat koncern v takové šíři, v jaké byl za dob socialismu, a poukazovali na to, že podobným vývojem prošly i podniky na Západě. Nicméně to nebylo vyslyšeno. Podnik byl rozdělen na mnohé divize, které v dobách útlumu svých výrob pochopitelně nemohly tyto ztráty vykrýt nerentabilní výrobou. Dostávaly se tak do hospodářských ztrát a byly likvidovány,“ přiblížil historik Hořejš.

Slávy z dob přelomu 19. a 20. století či z dvacátých a třicátých let století minulého tak už podnik nikdy nedosáhl.