„V roce 1951 to už v Praze bylo skoro jako za války. Lidi si mezi sebou jen šeptali, neminul snad ani týden, aby nebyl někdo zatčen… Když večer zazvonil zvonek u dveří, každý zbledl. Nestraníci si teď trochu oddechli, zatýkání se soustředilo většinou na členy strany. Množily se sebevraždy, některé dosti záhadné, jiné zcela jasné.“
Heda Margoliová-Kovályová
Komunisté po únorovém převratu v roce 1948 začali s budováním totalitního systému. S tím bylo úzce spjato i zúčtování s politickými protivníky. Vedle pronásledování a poprav svých otevřených odpůrců jako byl Heliodor Píka či Milada Horáková začali soudruzi pátrat po třídním nepříteli také ve svých řadách.
„Na počátku padesátých let se režim dostal do určité systémové a ekonomické krize a bylo potřeba najít viníka,“ poznamenal dříve v Historii.cs Jan Kalous. Na tomto hledání se podílela Moskva a její sovětští poradci. Právě tito „odborníci“ vyvíjeli tlak na československého prezidenta Klementa Gottwalda, aby napodobil procesy, které ve třicátých letech proběhly v Sovětském svazu a později také v Maďarsku, Bulharsku nebo třeba v Albánii.
Podle historika Jiřího Pernese měl v Československu proběhnout obdobný soud jako s maďarským ministrem zahraničí Lászlem Rajkem, který byl v roce 1949 odsouzen k smrti. „Gottwald se tomu bránil, tlaku Moskvy ale samozřejmě odolat nedokázal,“uvedl.
Zatýkání komunistických pohlavárů začalo ve větší míře v Československu už v roce 1950 a vyvrcholilo právě v únoru následujícího roku. Když pražský rozhlas informoval o odhalení „protistátního spiknutí“, sedělo za mřížemi kolem padesáti vysokých funkcionářů.
Jednalo se například o již bývalého ministra zahraničí Vladimíra Clementise, náměstka ministra zahraničí Artura Londona, předsedu sboru slovenských pověřenců Gustáva Husáka a předsedu Slovenského úřadu pro věci církevní Ladislava Holdoše. Dále to byli vedoucí evidenčního odboru ÚV KSČ Karel Šváb, zástupkyně generálního tajemníka KSČ Marie Švermová či brněnský tajemník krajského výboru KSČ Otto Šling.
Několik kandidátů
Zatýkání a hledání hlavního viníka mezi komunistickými elitami však nekončilo a zasáhlo do těch zcela nejvyšších stranických míst. Kandidátů na československého Rajka bylo tehdy více. Nejdříve jím měl být Otto Šling, potom se jím měl stát Clementis.
Nakonec však „kandidatura“ padla na generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského. Ten v sobě spojoval i jiný rozměr vypořádání se s vnitřním nepřítelem – byl totiž židovského původu.
„Následovalo zatýkání lidí podobného typu. Jednalo se nejenom o ty, kteří byli spojeni se Slánským, ale i o ty, kteří měli třeba minulost v interbrigádách, byli židovského původu nebo měli přesahy z druhé světové války na Západ,“ přiblížil historik Kalous.
Dodal, že se zatýkání nevyhnulo ani lidem z východního exilu. „Došlo k tomu, že systém začal pohlcovat ty, kteří se podíleli na jeho konstrukci,“ poznamenal.
„Jedenáct špagátů a tři doživotí“
Procesy proti představitelům KSČ následně probíhaly po etapách, a to v letech 1952–1954. Sovětští poradci a StB připravili například obžalobu na vedení protistátního spikleneckého centra (Rudolf Slánský a další), pomahače protistátního spikleneckého centra (například Marie Švermová) či slovenské nacionalisty (Gustáv Husák, Ladislav Novomeský).
Vyvrcholením byl právě zmiňovaný proces se Slánským, který se konal v listopadu 1952. Jednalo se přitom o nejkrvavější proces v celém sovětském bloku, ke kterému v daném období došlo. Jeho příprava probíhala celý rok a uskutečnil se podle předem připraveného scénáře a pod dohledem sovětských poradců.
O výši trestů nerozhodovali soudci, ale komunistické vedení. „Jedenáct špagátů a tři doživotí“ navrhl dát přímo Gottwald, který také zamítl žádosti o milost.
Mezi popravenými byli také zmiňovaný Šling a Clementis. Šling se měl původně stát hlavou vykonstruovaného protistátního spiknutí, ale poté, co se pozornost vyšetřovatelů přesunula ke generálnímu tajemníkovi strany Rudolfu Slánskému, se Šling stal „pouze“ Slánského spolupracovníkem.
Husáka zřejmě zachránila neústupnost
Se skupinou takzvaných buržoazních nacionalistů kolem někdejšího prominenta Gustáva Husáka se pak komunisté vypořádali ve vykonstruovaném procesu, který se konal v dubnu 1954 – tedy až po Gottwaldově smrti. Husák byl nejenom významným fukcionářem, ale také osobním přítelem Clementise.
Jeho mocenský pád začal již v květnu 1950 na IX. sjezdu Komunistické strany Slovenska (KSS), kdy jej, Novomeského a Clementise obvinil z buržoazního nacionalismu sám šéf slovenských komunistů Viliam Široký.
Život jim pravděpodobně zachránila Husákova neústupnost se doznat – ostatní vinu přiznali. Budoucí československý prezident totiž veškerá obvinění vehementně odmítal jako nepravdivá.
„Dokonce odmítal – jak oni říkali – pomoc straně tím, že přizná nepravdivá obvinění,“ poznamenal Pernes. Komunistům se podle něj do procesů nehodili lidé, kteří se usilovně bránili. „Potřebovali tam ty, kteří byli ochotni všechny viny – jež jim byly kladeny – přiznat,“ dodal historik.
Vězněn pak byl Husák až do roku 1960, kdy jej – spolu se stovkami dalších – na základě amnestie propustili.
