Řada pohraničníků za komunismu odmítla plnit rozkazy a uprchla na Západ

Stovky obětí si vyžádala čtyřicetiletá komunistická éra na československých hranicích. Umírali i pohraničníci, někteří z nich spáchali sebevraždu. Mezi strážci hranice, kteří byli režimem považováni za elitu, se našli tací, jež odmítli režimu sloužit a rozhodli se uprchnout na Západ. Jejich příběhy natáčel pro pořad Reportéři ČT Karel Vrána.

Video Reportéři ČT
video

Reportéři ČT: Hlídači, kteří odmítli hlídat

Zdroj: ČT

Země obehnaná ostnatými dráty a hlídaná pohraničníky byla jedním z příznaků komunistické totality. Strážci hranice měli rozkaz střílet po každém, kdo by chtěl bez souhlasu státu odejít na Západ, nakonec ale někteří z nich sami uprchli.

„Řekli, jak by někdo utíkal, že máme zařvat stůj, ruce vzhůru, a jakmile by nezastavil, tak střelit do vzduchu. Jak by nezastavil, tak pálit po něm,“ popisuje rozkazy pohraničník Jiří Barteček.

„Během ilegálních pokusů o přechod státní hranice do západního Německa nebo do Rakouska zemřelo 289 osob, z toho bylo 144 zastřeleno pohraničníky,“ tvrdí historik Martin Pulec. Ještě více pohraničníků ale samo zběhlo na Západ – 384.  

„Vůbec nejvíce, skoro sto, jich zběhlo v roce 1951, další velká vlna začala po srpnu roku 1968 a vyvrcholila v roce 1969,“ říká Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů. 

Americký sen

Jiří Barteček narukoval v roce 1974 k pohraniční stráži v Záhorské Vsi na rakouské hranici jako psovod. Už před vojnou byl ale rozhodnutý, že uteče na Západ.

12. září 1975, když měl službu, se mu záměr opustit Československo vydařil. Do Rakouska s sebou vzal dva civilisty, kteří za ním přijeli na návštěvu. Společně podlezli bránu v drátěném plotu a vrhli se do řeky Moravy.

Z Rakouska se později přesunul do Spojených států. V Kalifornii se stal úspěšným podnikatelem ve stavebnictví. V listopadu 1989 pro americkou stanici NBC komentoval změny v Československu.

Do USA se dostal také František Vláčil, který sloužil v Chlumu u Třeboně. „Celé ráno jsem přemýšlel, jak utéct. V poledne nám přivezli oběd, šli sbírat borůvky a já šel chvilku za nima. No a potom jsem odbočil a začal jsem utíkat,“ popisuje. S sebou měl služební samopal. Použít jej nechtěl, přiznal ale, že kdyby byl v ohrožení, asi by střílel.

František Vláčil v USA
Zdroj: archiv Františka Vláčila

Jindřich Čížek patří mezi další pohraničníky-uprchlíky, měl ale k útěku jiné pohnutky. „Utekl jsem kvůli šikaně. Přelezl jsem tři dráty, tři drátěné stěny, signální stěnu… Pak jsem šel pěšky 15 kilometrů a tam mě zastavili grenčáci (pohraničníci). Vzali mě do obchodu, tam mě svlíkli z vojenských hadrů, oblékli mě perfektně a ten balík poslali na rotu,“ říká.

Při útěku pohraničníci riskovali, že je zastřelí jejich druzi ve zbrani. U soudu jim pak od šedesátých let hrozily tresty v dolní hranici dva až čtyři roky. Režim navíc tlačil na jejich blízké, aby je přemluvili k návratu. Dokonce nabízel, že jim kvůli tomu vystaví pas s možností vyjet na Západ.