Slzný plyn v Hongkongu a rakety v Izraeli. Zahraniční zpravodajové hrozbám čelí i v přímém přenosu

Živý vstup v nebezpečném prostředí – situace, do které se v poslední době dostali také zahraniční zpravodajové České televize. Barbora Šámalová se v živém vysílání z Hongkongu ocitla uprostřed potyčky mezi demonstranty a policisty. David Borek se zase z Izraele hlásil ve chvíli, kdy se městem Ašdod rozezněly sirény ohlašující raketový útok. Co by měl reportér v takové situaci dělat? A v jakém případě vstup přerušit a dát přednost svému bezpečí? Téma pro Newsroom ČT24.

„Podle toho, co se děje kolem nás, se zdá, že policie značně postoupila a přiblížila se do naší blízkosti. Jak možná vidíte, střílí slzný plyn a gumové projektily,“ hlásila v pondělí Barbora Šámalová z Hongkongu, než s kameramanem Janem Taimrem ustoupila do bezpečné vzdálenosti. Ten ale i při útěku před policejní střelbou dále natáčel. 

Zpravodajka Šámalová se dostala do bezprostřední blízkosti střetů v Hongkongu (zdroj: ČT24)

„Situace se zdramatizovala v momentu, kdy jsme uslyšeli křik lidí a viděli jsme, jak běží směrem ke kameře,“ popsal kameraman situaci pro Newsroom ČT24. „Když jsem viděl, jak se ke mně blíží opar slzného plynu, začal jsem utíkat spolu s ostatními. Na ten záběr jsem se chtěl ještě vrátit a v tom momentu z postranní ulice přišla další jednotka policie, která vystřelila další dávku slzného plynu a ta mi dopadla přímo pod nohy,“ dodal.

Podle něj to v současném Hongkongu není výjimečné. „V minulosti se nám stalo několikrát, že policie střílela dávky slzného plynu do skupinky novinářů, i když v okolí nebyli žádní protestující,“ upozornil Jan Taimr. Podle něj se už stalo i to, že policie zranila novináře střelbou gumovými projektily.

Sirény v Izraeli jsou běžné, ale málokdy v přímém přenosu

Situace může být pro novináře obtížná nebo dokonce nebezpečná i na Blízkém východě. V první půli listopadu vysílal živě z izraelského Ašdodu zpravodaj David Borek s kameramanem Karlem Manem ve chvíli, kdy sirény začaly ohlašovat raketový útok.

„Čtyřicet pět sekund mají lidé na to, aby se skryli. Takže my se teď s dovolením vydáme do zákrytu, abychom minimalizovali to, že si ublížíme při živém vstupu,“ okomentoval to zpravodaj v přímém přenosu. Ve vstupu ale pokračoval. Krátce po sirénách se ozvala detonace izraelského protiraketového systému.

Izraelský raketový poplach v přímém přenosu (zdroj: ČT24)

„Dělali jsme běžný vstup z místa, kde jsou lidé zvyklí na ostřelování raketami. Poplachy jsou tam na denním pořádku, ten den jich bylo v Ašdodu pět nebo šest,“ popsal kameraman Karel Man. „Naštěstí sestřelí 95 procent raket, takže my víme, že ta situace není tak nebezpečná, jak se zdá. Těch pět procent tam je, ale člověk se to snaží vytěsnit,“ dodal.

Podle zpravodajů je nejdůležitější bezpečnost

Pro potenciálně nebezpečná živá vysílání pevná pravidla nejsou. Novináři se musí rozhodnout sami, jestli budou v živém přenosu pokračovat, nebo ne. „Jiné jsou situace na Blízkém Východě, jiná pravidla fungují v Hongkongu. Neexistuje nějaký univerzální mustr,“ vysvětlil vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství ČT Michal Kubal. „Obecně se dá říct, že platí, že to, do kdy se ještě natáčí, vždycky určují lidé přímo na místě,“ řekl.

David Borek i Barbora Šámalová se shodli, že hlavní je pro ně v takové chvíli dbát o své vlastní bezpečí a bezpečí kameramana, s nímž pracují. „Ty priority jsou jasně dané. Bezpečnost je nejdůležitější. Jsme opatrní, dáváme si pozor, snažíme se předcházet potenciálně nebezpečným situacím, i když ne vždy je to možné,“ míní Šámalová.

„Při natáčení běžně nosíme ochranné prostředky – vesty, přilby, masky, brýle,“ popsala práci zpravodajka. Při živém vstupu ale například plynovou masku mít nemůže.

David Borek s kameramanem zase před živým vysíláním na místě vybírá potenciální úkryty. To se stalo i u vstupu se sirénami, kde si předem vytipovali výklenek u zdi. „Kdyby tam to místo úkrytu nebylo, kdybychom byli uprostřed nějaké pouštní roviny, tak bych výrazně zvažoval ten vstup ukončit,“ přiblížil zpravodaj.

O tom, kdy je bezpečné točit a kdy už ne, rozhodují zpravodaj a kameraman společně. „Platí právo veta každého z nás. Když jeden z nás řekne, že končí, tak ten druhý to musí pochopit,“ dodal Borek.

Reportér se stává očima kameramana

Pro zahraniční zpravodaje a kameramany je ale samozřejmě důležité zprostředkovat divákům co nejvíc. „Já jsem kameraman, který chce zachytit co nejvíc z toho, co se děje na místě. Chci lidem přenést vizuální vjem. Chci zachytit všechno, co se tam zachytit dá. Nejtěžší je rozlišit tenkou hranici, abych nepřekročil tu linii a ještě zůstal v bezpečí,“ uvedl Karel Man.

Zatímco kameraman v nebezpečné situaci dále natáčí, reportér ho musí chránit. „Když si projedete celý ten záběr, tak jakmile z něj Barbora Šámalová zmizí, už se na něm neobjeví. To znamená, že je za zády kameramana a hlídá to, co kameraman nemůže vidět. Redaktor mu vlastně obstarává další dvě oči, které jsou v jeho zádech, pomáhá sledovat situaci a vlastně ho vodit,“ popsal Michal Kubal.

Podle Kubala jsou sehrané zpravodajské týmy na takové nebezpečné situace připravené. „Nejdůležitější je zůstat opravdu v těsném kontaktu, protože když jste uprostřed davu, tak hrozí, že když se oddělíte, tak se pak velmi těžko dáváte dohromady,“ uzavřel.

Jaká jsou pravidla pro živé vysílání z nebezpečných oblastí? S jakou technikou kameramani a reportéři pracují? A jak se dnes vůbec živé vstupy z druhého konce světa přenáší? Odpovědi přinese nedělní Newsroom ČT24.