Ve věku 77 let zemřel začátkem října chemik Mario Molina, který dostal roku 1995 Nobelovu cenu za výzkum ozonové vrstvy. Podle řady expertů patřil mezi nejvlivnější vědce, jejichž práce pomohla ochránit Zemi před hrozbou ozonové díry. Přispěl také v boji proti změnám klimatu.
Zemřel Mario Molina, nobelista, který pomohl zachránit život na Zemi
O jeho smrti v Mexico City informovala jeho rodina, příčinu úmrtí neuvedla. Molinova práce a výzkum byly klíčové pro vznik a schválení Montrealského protokolu z roku 1987. Tento dokument celosvětově omezil užívání plynů ničících ozonovou vrstvu.
- Ozonová vrstva, která je součástí atmosféry Země a nachází se 15 až 30 kilometrů nad zemským povrchem, hraje klíčovou roli při blokování škodlivého ultrafialového záření, jež mimo jiné způsobuje u lidí rakovinu a u zvířat například problémy s rozmnožováním.
- V roce 1985 byla nad Antarktidou pozorována obrovská „ozonová díra“. Experti označili za hlavního viníka freony. Tyto plyny byly vynalezeny ve 20. letech minulého století a ve velkém se používaly v chladicích zařízeních a jako hnací médium ve sprejích.
Podle odborného časopisu Science to z Moliny dělá jednoho z nejvlivnějších klimatologů za uplynulé půlstoletí. Jeho práce pomohla zachránit obrovské množství lidských životů.
„Patřil k nejdůležitějším lidem, kteří přispěli k ochraně klimatu nejvíc v dějinách,“ uvedl pro web Greenwire Paul Bledsoe, bývalý klimatický poradce Bílého domu, který v této otázce radil prezidentu Billu Clintonovi a s Molinou opakovaně spolupracoval.
Přelomová studie
Experti si mnohdy stěžují, že jedna práce, i když sebelepší, nemůže nic změnit. Molinova studie z roku 1974 ale svědčí o opaku. Společně s americkým vědcem Frankem Sherwoodem Rowlandem v ní popsal, jak některé chemické látky, zejména takzvané chlor-fluorované uhlovodíky používané v řadě běžných produktů, ničí ozonovou vrstvu, která chrání život na Zemi před nebezpečným ultrafialovým zářením.
Studii tehdy chemický průmysl odmítl, ale její výsledky se rychle dostaly mezi veřejnost, která byla možnými dopady vyděšená. A přímý tlak na politiky vedl k podpisu Montrealského protokolu, který ty nejhorší látky zakázal.
Mollina se přímo podílel na zprávě, která byla základem smlouvy, i na textu smlouvy samotné. Ta je dodnes jedním z největších úspěchů mezinárodního společenství na poli globálních problémů ohrožujících lidstvo.
V roce 1995 Molina, Rowland a Nizozemec Paul Crutzen dostali Nobelovu cenu za chemii za „svou práci na poli atmosférické chemie, obzvlášť v oblasti utváření a rozkládání ozonu“. Molina je zatím jediným mexickým vědcem, který toto prestižní ocenění dostal.
Mario Molina
Boj proti oteplování planety
V době, kdy Mollina práci psal, využívala každá domácnost ve vyspělém světě asi 15 druhů aerosolů, které ozonovou vrstvu poškozovaly. „Mario pomohl běžným občanům, aby pomocí bojkotů těchto výrobků prorazili cestu Montrealskému protokolu,“ uvedl Durwood Zaelke, právník a ekologický aktivista, který s Molinou spolupracoval na několika projektech.
„Protože látky, které poškozují ozonovou vrstvu, současně oteplují planetu, pomohl Montrealský protokol obrovským způsobem i ochraně klimatu, asi dvacetkrát víc než Kjótský protokol,“ napsal Mollina roku 2012 pro New York Times. „Je to smlouva zachraňující planetu, ochraňuje jak ozonovou vrstvu, tak i klimatický systém,“ uvedl v článku nobelista.
Cesta k lepšímu světu
Mollina také pomáhal užší vědecké spolupráci mezi Spojenými státy a Mexikem. Měl takový vliv, že si ho americký prezident Barack Obama vybral jako jednoho z jednadvaceti poradců do vědecké rady a roku 2013 mu udělil Prezidentskou medaili svobody.
Podle Zaelkeho pracoval Mollina až do posledních dní svého života. Věnoval se konkrétním návrhům změn, které by měly na základě Montrealského protokolu pomoci zpomalit klimatickou změnu.
Nobelista Molina zemřel shodou okolností v den, kdy Královská švédská akademie věd oznámila, že letos Nobelovu cenu za chemii dostanou Francouzka Emmanuelle Charpentierová a Američanka Jennifer Doudnaová za vývoj takzvaných molekulárních nůžek CRISPR-Cas9, s jejichž pomocí mohou vědci s vysokou přesností změnit genetickou informaci živočichů, rostlin a mikroorganismů.
