Vědci získali výjimečné podrobnosti o životě mamuta, který žil na Aljašce před sedmnácti tisíci lety. Využili k tomu fosilii z muzea Aljašské univerzity. Vytvořením a studiem izotopových dat v mamutím klu se jim podařilo porovnat jeho pohyb a stravu s izotopovými mapami regionu.
O životě a pohybu mamutů zatím vědci věděli jen velmi málo. Nová studie přináší první důkazy o tom, že tato zvířata cestovala na velké vzdálenosti. Podrobně to odborníci popsali v novém čísle časopisu Science.
„Není ještě úplně jasné, jestli tento mamut migroval sezonně, ale víme, že dokázal urazit pořádný kus cesty,“ popsal Matthew Wooller z University of Alaska Fairbanks, který se na výzkumu podílel. „Během svého života navštívil mnoho částí Aljašky, což je naprosto úžasné, když si uvědomíte, jak je tato oblast velká,“ dodal.
Co prozradil kel
Výzkumníci z Aljašského zařízení pro stabilní izotopy, kde je Wooller ředitelem, rozdělili metr dlouhý kel podélně a pomocí laseru a dalších technik vytvořili asi čtyři sta tisíc mikroskopických datových bodů.
Izotopové analýzy jsou možné díky způsobu, jakým kly rostly. Mamutům během jejich života, podobně jako dnes slonům, neustále ve klech přibývaly nové vrstvy. Jde o jakousi obdobu letokruhů u stromů. Kly tak nabízejí chronologický záznam celého mamutího života.
„Od chvíle, kdy se narodí, až do dne, kdy zemřou, si takto vedou deník, který je zapsán v jejich klu,“ řekl paleontolog Pat Druckenmiller. „Příroda nám obvykle nenabízí takto pohodlně získatelné celoživotní záznamy o životě nějakého tvora.“
Tento mamut zahynul na severu Aljašky v oblasti za polárním kruhem, kde jeho ostatky vykopal tým, jehož členy byli i Dan Mann a Pam Grovesová, kteří patří mezi spoluautory studie.
Výzkumníci dali dohromady cestu mamuta až do tohoto bodu analýzou izotopových signatur v jeho klu z prvků stroncia a kyslíku, které porovnali s mapami předpovídajícími změny izotopů na Aljašce. Tyto mapy vědci vytvořili na základě analýzy zubů stovek drobných hlodavců z celé Aljašky, jež jsou uloženy ve sbírkách muzea.
Na základě tohoto souboru lokálních dat zmapovali izotopové rozdíly na celé Aljašce, čímž získali podklady pro sledování pohybu mamutů. Po zohlednění geografických bariér a průměrné vzdálenosti, kterou zvíře urazilo každý týden, použili vědci nový přístup prostorového modelování, aby zmapovali pravděpodobné trasy, které mamut během svého života urazil.
Detaily ze života jednoho mamuta
DNA zachovaná v pozůstatcích mamuta umožnila týmu zjistit, že šlo o samce, který byl příbuzný s poslední přežívající skupinou svého druhu, jež žila na pevninské Aljašce. Tyto podrobnosti umožnily lépe pochopit život a chování zvířete, uvedla Beth Shapirová, která vedla část studie týkající se DNA.
Například náhlá změna izotopové charakteristiky, ekologie a pohybu ve věku kolem patnácti let s velkou pravděpodobností odpovídá tomu, že mamut musel odejít ze svého stáda. Velmi podobné chování znají přírodovědci také u dnešních slonů. Dokázali také zjistit, čím se kdy živil, jak se mu v různých letech dařilo i to, jak dlouho se v různých částech Aljašky zdržel.
„Když jsme zjistili, že se jedná o samce, poskytlo nám to lepší kontext, ve kterém jsme mohli interpretovat izotopová data,“ řekla Shapirová. Izotopy také poskytly vodítko k tomu, co mamuta zabilo. Vědci zjistili, že během poslední zimy jeho života došlo k náhlému nárůstu izotopů dusíku a to bývá u savců příznakem hladovění.
„Je prostě úžasné, co jsme byli schopni na základě těchto dat vidět a udělat,“ řekl spoluautor studie Clement Bataille.
