Podle nového výzkumu jsou dvě lehce ohořelé, tukem pokryté tyče objevené v australské jeskyni důkazem pravěkého léčebného rituálu. V nezměněné podobě si ho předávalo víc než pět set generací domorodých obyvatel v průběhu posledních dvanácti tisíc let.
Některé moderní tradice a rituály jsou z hlediska historie velmi krátké: například vznik samostatného Československa se slaví jen něco přes sto let. Jiné jsou sice výrazně starší, ale jejich podoba se výrazně mění: lidé ze 17. století by asi jen těžko poznali moderní podobu Vánoc jako něco, co slavili oni. Ale v dějinách existovaly i rituály, které v prakticky nezměněné podobě fungovaly stovky generací. Jeden takový teď popsali vědci v Austrálii.
Dřevěné tyče, které archeologové našli už v osmdesátých letech devatenáctého století v malých ohništích, jsou důkazem existence rituálu, jenž se prostřednictvím ústní tradice sdílel nejméně od konce poslední doby ledové. Tedy asi dvanáct tisíc let neboli zhruba pět stovek generací. Vědci to popsali ve studii, která vyšla v odborném žurnálu Nature Human Behaviour.
Objev po návratu
Vědci začali v jeskyni Cloggs Cave na úpatí Viktoriiných Alp na jihovýchodě Austrálie kopat už před půl stoletím. Tuto oblast obývá kmen Gunaikurnaiů. Tehdy s nimi archeologové nijak nespolupracovali ani je nepožádali o svolení s vykopávkami. To nejzajímavější, co zde výzkum tehdy popsal, byly pozůstatky dávno vyhynulého klokana obrovského.
Když se vědci roku 2020 na místo vrátili vybavení modernějšími přístroji, měli s sebou už jako doprovod právě zástupce Gunaikurnaiů. S jejich pomocí výzkumníci odhalili malý klacek ze stromu přesličníku. A pak další. Oba byly opracované a vyčnívaly z maličkých ohnišť, každé bylo velké asi jako lidská dlaň. To vědce zaujalo, tak drobný oheň nemohl stačit k zahřátí nebo opečení masa.
Lehce ohořelé konce klacků byly seříznuté tak, aby se daly zapíchnout do ohně, a oba byly obalené zřejmě lidským, ale možná i zvířecím tukem. Jeden klacek byl starý jedenáct a druhý dvanáct tisíc let, jak později zjistilo radiokarbonové datování.
Paměť předků
Nález sice vědce zaujal, ale interpretovat ho bylo mnohem složitější. Chopil se toho vědec Russel Mullett, který současně pochází z kmene Gunaikurnaiů. Při pátrání narazil na záznamy Alfreda Howitta, australského antropologa z 19. století, který jako jeden z prvních západních výzkumníků studoval kulturu australských domorodců.
Řada těchto záznamů má povahu krátkých poznámek a glos, proto také část z nich nikdy nebyla publikovaná. A právě v zaprášeném archivu Mullett našel vysvětlení. V poznámkách totiž Howitt popisuje rituály gunaikurnajských šamanů a šamanek, kterým se říkalo „mulla-mullung“.
Jeden z rituálů byl léčebný. Šaman v něm přivázal předmět patřící nemocnému na konec hole potřené lidským nebo klokaním tukem. Hůl zabodl do země a pak pod ní zapálil malý oheň. „Mulla-mullung pak zpíval jméno nemocného, a jakmile hůl spadla, kouzlo bylo dokončeno,“ popsali rituál autoři studie. Podle spoluautora Jeana-Jacquese Delannoye „se neví o žádném jiném rituálu, jehož symbolika by se zachovala po tak dlouhou dobu“.
Austrálie je výjimečná v tom, že zde existovala jedna nepříliš proměnlivá kultura desítky tisíc let – zejména díky kombinaci pozoruhodné klimatické stability a nedostatku vnějších vlivů. Vzpomínky a tradice pravěkých obyvatel se předávaly velmi silnou ústní tradicí, písmo na tomto kontinentu nikdy nevzniklo. To se změnilo, když Evropané písmo přinesli a domorodci začali svoje vzpomínky ztrácet.
Podobným způsobem přišli Aboridžinci také o vzpomínky na smysl skalních maleb, zapomněli své příběhy a přišli o spoustu tradic, které mohly žít celé desítky tisíc let.
