Povodně, které před 25 lety zasáhly Moravu, Slezsko a část východních Čech, byly jednou z největších přírodních katastrof u nás. Postihly desetitisíce lidí a 60 jich přišlo o život. Další tisíce ztratily své domovy a téměř 80 tisíc lidí se muselo evakuovat. Takhle na tragédii vzpomínají ti, kteří ji prožili.
Jarmila Chroboczková byla těhotná a v době povodní ležela v ostravské nemocnici. Povodeň k ní odřízla přístupovou cestu. Do práce se ani nedostali lékaři a sestry, které v noci sloužily, zase nemohly odjet domů. „Pořád pršelo. Pak přestala v nemocnici fungovat elektrika, jelo se na záložní zdroj, proto se přestalo i vařit a dostávali jsme jen studená jídla. Na dětském oddělení vařily sestřičky dětem krupici na plynu,“ vybavuje si.
Milada Kantorová je z Ostravy. V době povodní pracovala v Bohumíně a do práce jezdila vlakem. Když se ale 7. července 1997 probudila, zjistila, že přišla velká voda, železnice nefunguje a uzavřené jsou i silnice. „Ještě dnes si vzpomínám, že jsem o půl sedmé telefonovala šéfovi, že se nemám jak dostat do práce. Než jsem telefonát dokončila, byla voda už před domem. Byla vypnutá elektřina. Následně jsem zjistila, že pod vodou bylo všechno. Ze vzpomínky jsem ještě dnes tak rozrušená, že nemohu pokračovat,“ líčí.
Jitka Ekartová bydlí v opavských Kateřinkách. Ty povodeň zasáhla 8. července 1997. Voda přišla velmi rychle, sídliště zaplavila během patnácti minut a část místních uvěznila v jejich domech. „Základní potraviny, pitnou vodu, hygienické prostředky a další věci nám přivážel vrtulník. Svůj náklad vyložil na střeše domu, tehdy ještě ploché, odkud byl přenášen do nejvyššího patra. Sem si mohl přijít každý a dostat to, co potřeboval. Vody, kterou přinesla povodeň, bylo tolik, že bydlícím ve zvýšeném přízemí sahala až po kolena,“ popisuje Ekartová.
Co zavařeniny
Velmi špatná situace byla i v Bohumíně. Takhle ji popisuje Robert Kraus: „Armáda jezdila s Tatrovkama, na korbách lidé, pak jen všude voda. Hodně vody. A ticho. Po vydatných deštích svítilo sluníčko. Lidé posedávali na balkonech a přemýšleli, co bude dál. Co jejich zavařeniny, auta v garážích, na ulicích, jestli jim někdo přiveze zítra chléb. Nešla elektřina, mobilní síť pak také ne. Apokalypsa. Nikdy na to nezapomenu.“
Povodeň zasáhla nejen Moravu a Slezsko ale i část východních Čech. Voda zatopila například Ústí nad Orlicí nebo Hradec Králové a jeho okolí. Právě tam, 13 kilometrů od Hradce, má chatu Blanka Mrkvičková. „Výhled z oken se nám proměnil ve zdánlivou romantiku ležící u jezera. Ale skutečnost byla daleko horší. Ve sklepě ten vodní živel dokázal povalit i těžký pracovní ponk plný nářadí. Zničená a zaplavená sauna, dobroty v lednici byly proloženy vodou a blátem. Složené dřevo u chaty a zahradní nábytek jsme nacházeli později až daleko podél Orlice,“ vzpomíná.
Katastrofa byla tak veliká, že o ní informovala i zahraniční média. Díky tomu se o zkáze dozvěděla i Ludmila Šimková, která pochází z Moravy a byla v červenci 1997 na ročním pobytu v Hongkongu. „Poznávala jsem ulice okresního města pod vodou, viděla jsem krajany v lodičkách s pádly v ruce. Na jednom ze záběrů se objevil titulek UHERSKE HRADISTE. Hovořilo se o ztrátách na životě. Nechápala jsem, co se děje, nechtěla jsem tomu uvěřit. Byla jsem zmatená a zoufalá.“ S rodinou se jí podařilo spojit, všichni byli v pořádku.
Ticho a zděšení v helikoptéře
Povodně ukázaly solidaritu lidí – to, že si chtějí vzájemně pomáhat a že jim neštěstí druhých není lhostejné. Vítu Syrovátkovi bylo v té době 16 let a byl zrovna na prázdninách u babičky. Spolu s bratrancem a kamarádem se rozhodli jet pomáhat do Troubek, obce, která se později stala symbolem povodní a kde zemřelo devět lidí. „To byl obraz zkázy. To jsem do té doby ještě neviděl něco takového. Všude suť, vynořené trámy na hromadách a hlavně bláto. Už bylo teplo, svítilo sluníčko, tak to tak kontrastovalo s tím teplem, že je všude mokro a bláto. A taky byl cítit zápach z té tlející hmoty ve vodě,“ vybavuje si.
Humanitární pomoc přicházela i ze zahraničí. Koordinaci měl na starost David Misík, který v době povodní pracoval na ministerstvu zahraničí. Když přijela do Česka evropská komisařka Emma Bonino, tak jí rozsah škod ukázal z vrtulníku. „Když jsme přiletěli nad Troubky a začali jsme nad nimi kroužit, tak v helikoptéře zavládlo ticho. Ticho a zděšení, protože jsme vlastně viděli rozměr té katastrofy, viděli jsme hromady sutin. Paní Emma Bonino po návratu do Bruselu okamžitě uvolnila finanční pomoc.“
Snaha pomoct byla velká – jen mezi českými občany se vybrala skoro miliarda korun. Jenže to na následky škod zdaleka nestačilo, ty totiž přesáhly 60 miliard. Tisíce lidí přišlo o střechu nad hlavou a kvůli povodním se jim zcela změnil život. To se týkalo i Aleny Chlupové. Bydlela s manželem a čtyřmi dětmi na pomezí Starého Města a Uherského Hradiště. Vláda jim po povodních nabídla půjčku na nový dům.
„Měla čtyřprocentní úročení, v té době se to zdálo velice výhodné, ale my jsme to spláceli dvacet let. Takže žádná dovolená, žádné prázdniny, nic. Poslední splátku jsme splatili v říjnu 2017. Takže ano, povodně sice skončily, ale ty následky jsme nesli celý život,“ vysvětluje Chlupová.
