Povodně v roce 1997 byly nejenom jedněmi z největších zaznamenaných záplav v Česku, ale také byly v moderní historii nejtragičtější. Přinesly ale také poučení. Tehdy nefungoval systém včasného varování a tváří v tvář nevídané živelní katastrofě nikdo nevěděl, co přesně by měl v krizové situaci dělat. Když republiku v dalších letech znovu postihly velké záplavy, bylo to již lepší a jen zřídka se stalo, že velká voda někoho zastihla zcela nečekaně.
Povodně roku 1997 byly tak tragické i proto, že lidé nevěděli o hrozbě. Přispěly ke vzniku výstražného systému
Události: Před 25 lety ještě nefungoval systém včasného varování (zdroj: ČT24)
Mezi lety 1997 a 2013 zasáhla Českou republiku série velkých záplav, které měly i lidské oběti. Nejtragičtější byla první z těchto katastrof. V červenci 1997 zahynulo na Moravě padesát lidí, více než dvojnásobek oproti povodním, které o pět let později zasáhly velkou část Čech, i když tyto záplavy byly rozsahem i celkovými hmotnými škodami ještě větší.
V roce 1997 se děly věci, které by byly při pozdějších povodních sotva představitelné. Třeba ve školce v Opavě-Kateřinkách zůstalo po prudkém vzestupu hladiny řeky Opavy uvězněno pět dětí s učitelkou. Když je hasiči zachránili, bylo velmi obtížné dát vědět rodičům, co se stalo a kde jejich potomci jsou.
Stejně tak se nestihli evakuovat lidé v Hranicích na Moravě. Stěžovali si, že vůbec netušili, co se na ně řítí. „Měli nás varovat z horního toku z Povodí Moravy z Valašského Meziříčí. A tenkrát jsme před povodní ani potom žádný telefonát neobdrželi,“ poukázal tehdejší hranický starosta Vladimír Juračka.
Problém spočíval v tom, že vodohospodářům selhal přístroj měřící hladinu Bečvy, a protože se předpokládalo, že varování přijde od povodí, nakonec žádné nezaznělo. I tam, kde se radnice o nebezpečí předem dozvěděly, se nepodařilo zpravit včas všechny obyvatele. V Uherském Hradišti sice o povodni předem informoval uliční rozhlas, ale zpráva se včas nedostala k lidem z okrajových částí města, k nimž zvuk z amplionů nedolehl.
Nepochybným symbolem povodní, ale i toho, že lidé nebyli varováni, byly Troubky, kde zemřelo ve zničených domech devět lidí. Situaci ještě zhoršil fakt, že na řadě míst nefungovaly ani telefonní linky, a tak se leckdo dozvěděl, co se děje, až z médií.
Úřady a záchranné složky se z tragédie roku 1997 dokázaly poučit. Po povodních přijal parlament několik zákonů, které definovaly systém včasného varování. „Teď to běží společně. Jak ČHMÚ, tak hydrometeorologická služba Armády České republiky, tak hasiči dostávají všichni v jeden okamžik jedny a ty samé informace,“ popsal ředitel hydrometeorologického ústavu Marek Rieder.
Události z července roku 1997 přispěly i k tomu, že se pravidelně každý měsíc konají zkoušky sirén. K nim byly nově zavedeny i hlasové výstrahy. Jak totiž podotkl náměstek generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR Petr Ošlejšek, při povodních „přestože bylo možné aktivovat některé sirény, nebylo možné podat obyvatelům nějakou další informaci“.
A tak zatímco v roce 1997 umírali nic netušící lidé, když se do jejich domu náhle vedrala voda, o pět let později při historických povodních v Čechách byli obětmi často ti, kdo nedbali varování – vstoupili do rozvodněné řeky, vjeli do ní autem nebo ji rovnou zkoušeli splout na raftu, případně se odmítli evakuovat.