Lidé na moři začali před několika lety pozorovat zvláštní způsob krmení velryb. Když ho vědci studovali, zjistili, že velmi dobře odpovídá tomu, jak se ve středověku popisovala mytologická bestie.
Tajemství hafgufy skončilo. Vědci vysvětlili, co bylo zač bájné středověké monstrum
Roku 2011 vědci popsali do té doby neznámou strategii, jakou využívají velryby při krmení. Teď s překvapením zjistili, že toto zvláštní chování vysvětluje starověkou legendu o obřích mytologických monstrech.
Čekání na oběd
Přírodovědci popsali chování velryb už dávno: obří savci plují oceánem a nasávají při tom vodu z okolí, kterou filtrují – v tlamě jim pak zůstane směs všeho živého. Ale před dvanácti lety biologové pozorovali do té doby neznámé chování. Velryby ležely pod hladinou, přičemž měly čelisti doširoka otevřené v pravém úhlu – a pak jenom pasivně vyčkávaly, až jim do tlamy potrava sama nateče.
Podle pozdějších analýz to vypadá, že tato strategie funguje; rybky považují čelisti za úkryt a samy do nich ochotně vplují. Největší záhadou je, proč si nikdo tohoto chování nevšiml dříve. Vědci spekulují, že příčinou je fakt, že to prostě kytovci dříve nedělali a že jde o adaptaci na měnící se podmínky v jejich životním prostředí. Samozřejmě je ale také možné, že díky dronům a dalším moderním technologiím mají jen mnohem více dat o chování kytovců.
Bestie z hlubin
John McCarthy je archeolog specializovaný na hledání podmořských artefaktů. Když si četl severské ságy, narazil tam na zmínku o mořském monstru jménem hafgufa. A protože krátce před tím viděl video s nových chováním velryb, jež se stalo na sociálních sítích virálním, hned ho udeřila do očí nápadná podoba.
Krmící se kytovec
„Zarazilo mě, že severský popis tvora jménem hafgufa je velmi podobný chování, které ukazují videa velryb. Nejdřív jsem si myslel, že je to jenom zajímavá shoda okolností. Ale jakmile jsem se tím začal podrobněji zabývat a diskutovat o tom s kolegy, kteří se specializují na středověkou literaturu, uvědomili jsme si, že nejstarší verze těchto mýtů vůbec nepopisují mořské příšery, ale výslovně popisují druh velryby,“ říká McCarthy. „A tehdy jsme se o to začali opravdu zajímat. Čím více jsme to zkoumali, tím zajímavější byly souvislosti. A mořským biologům, s nimiž jsme mluvili, připadala tato myšlenka fascinující.“
Staroseverské rukopisy popisující tohoto tvora pocházejí ze 13. století a nazývají ho „hafgufa“. Stal se součástí islandských mýtů a zůstal v nich až do 18. století; často se objevoval ve vyprávěních vedle slavnějších krakenů a mořských panen.
Mapa Islandu z roku 1658. Hafgufa je vyobrazená dole
Podle literárních vědců ale není tato bestie islandský originál; severské rukopisy podle nich mohly čerpat ze středověkých bestiářů, což byl ve středověku oblíbený typ textu. Bestiáře popisují velké množství skutečných i fantastických zvířat a často obsahují popis tvora velmi podobného hafgufovi, obvykle pojmenovaného jako „aspidochelone“.
Jak o hafgufovi, tak o aspidochelonovi se někdy říká, že vydávají zvláštní vůni, která jim pomáhá přitahovat ryby k jejich nehybným ústům. Některé velryby sice opravdu produkují ambru, která je základní složkou parfémů, neplatí to ale pro plejtvákovité kytovce. Pravděpodobněji tedy tento intenzivní pach mohl pocházet z odfiltrované kořisti, kterou velryby vyvrhují.
Středověcí lidé znali pravdu
Spoluautorka výzkumu Erin Sebová, která je specialistkou na středověkou literaturu, říká, že se může jednat o další příklad přesných znalostí o přírodním prostředí zachovaných ve formách, které předcházely moderní vědě. „Je to úžasné, protože otázka, jak dlouho velryby tuto techniku používaly, je klíčová pro pochopení řady behaviorálních, a dokonce i evolučních otázek. Mořští biologové předpokládali, že neexistuje žádný způsob, jak tyto údaje získat, ale pomocí středověkých rukopisů se nám podařilo na některé jejich otázky odpovědět, uvedla.“
Hafgufa v knize Physiologus (kolem roku 200)
„Zjistili jsme, že fantasknější zprávy o této mořské příšeře jsou relativně nedávné, pocházejí ze 17. a 18. století. Mezi vědci se objevilo mnoho spekulací o tom, jestli tyto zprávy nemohly být vyvolány přírodními jevy, jako jsou optické klamy nebo podvodní sopky. Ve skutečnosti je chování, které se zdálo zcela nepravděpodobné, popsané ve středověkých textech. Je to přesně to chování velryb, které jsme v moderní době nepozorovali, ale středověcí a starověcí lidé ano,“ dodává vědkyně.