K tomu, abychom mohli na obloze pozorovat optické úkazy, stačí málo: přítomnost drobných ledových krystalů a sluneční nebo měsíční světlo. Na krystalcích ledu dochází v atmosféře k odrazům a lomům světelných paprsků a výsledkem jsou kola, oblouky nebo skvrny, které souhrnně označujeme jako halové jevy.
Ledové krystalky jsou obsaženy v průsvitných oblacích ve výškách nad 6 kilometrů. Za chladných zimních nocí nebo dnů mohou halové jevy vzniknout také na krystalcích v přízemní vrstvě. Pokud je dostatečně vysoká vlhkost vzduchu a mrzne, mohou se přechlazené kapky vody za přítomnosti krystalizačních jader transformovat v ledové krystaly o tvaru šestibokého sloupku nebo destičky a způsobit tak za přítomnosti světla halový jev.
K tomu občas dochází i v okolí lyžařských areálů při výrobě technického sněhu a v přízemní vrstvě se ledové krystalky vyskytují například v polárních oblastech, kde se halové jevy objevují často. Velmi známé jsou například snímky z výzkumných stanic v Antarktidě.
Podle toho, zda se světlo od krystalů odráží, nebo jimi prochází a láme se, mají halové jevy vzhled buď bělavý, nebo obsahují i barvy duhy. Halových jevů je celá řada. Některé se objevují poměrně často, jiné jsou vzácné a pozorovat je můžeme jen jednou za několik let.
Nejznámějším a taky nejčastěji se vyskytujícím je malé halo. Jedná se o světelný kruh kolem Slunce, který má poloměr 22 stupňů. Za určitých podmínek můžeme na okrajích kruhu pozorovat navíc světelné skvrny, které mohou být zbarveny do duhova. Jedná se o takzvané boční slunce. V našich zeměpisných šířkách můžeme podle statistik pozorovat některý z halových jevů až 100 dní v roce. Někdy je světelný úkaz na obloze výrazný, jindy jenom těžce rozpoznatelný, a navíc může trvat jenom pár minut.
Není halo jako halo
Mezi nejvýraznější a taky poměrně často se vyskytující halové jevy patří cirkumzenitální oblouk. Vypadá podobně jako duha a objevuje se vysoko na obloze. Vzniká na oblacích s horizontálně orientovanými ledovými krystalky. Slunce nebo Měsíc se musí nacházet níže než 32° nad horizontem. Vzniká ve chvíli, kdy světlo dopadá na horní podstavu ledového krystalu, následně se láme a vychází ven boční stěnou. Cirkumzenitální oblouk nikdy neuvidíme zcela uzavřený, ale pouze jako fragment.
Podstatně vzácnější je cirkumhorizontální oblouk. Vzniká totiž jenom v případech, kdy se sluneční nebo měsíční kotouč nachází alespoň 58° nad obzorem. Taková situace na našem území nastává jenom v poledních hodinách kolem letního slunovratu anebo mnohem vzácněji v období zimního slunovratu, kdy je Měsíc v úplňku. V Americe je tento jev mnohem častější a pozorován byl například letos na konci září v New Jersey. Jeho fotografie je na začátku článku.
