Umělé inteligence (AI) rychle zvyšují automatizaci v mnoha oborech. Rychlost a rozsah těchto změn jsou tak velké, že to dle nového výzkumu může ohrozit i samotné firmy. V rozhovoru pro ČT24 autoři nové studie popsali, jak by nastíněný celosvětový problém řešili právě oni.
Nástup umělých inteligencí byl rychlejší, než si většina lidí představovala. Změna tak zaskočila mnohé zaměstnance i zaměstnavatele a její dopady stále nejsou úplně pochopené. Tým amerických ekonomů se teď podíval na to, jaké budou důsledky. Ty z jejich pohledu vypadají potenciálně jako katastrofální – a to nejen pro trh práce, ale pro společnost jako celek.
„Pokud umělá inteligence nahrazuje lidské zaměstnance rychleji, než je ekonomika schopna je znovu absorbovat, hrozí, že podkopá právě tu spotřebitelskou poptávku, na níž jsou firmy závislé,“ vysvětlují Brett Hemenway Falk a Gerry Tsoukalas z University of Pennsylvania, respektive z Boston University ve své studii. Pokud by se svět vyvíjel tímto směrem, pak dle nich směřuje do celkové chudoby. AI totiž budou schopné vytvořit téměř jakékoliv služby, ale nikdo prý nebude mít peníze na to, aby je mohl využívat.
V rozhovoru pro vědeckou redakci ČT24 Tsoukalas vysvětlil, jak k tomuto scénáři badatelé dospěli, i to, co by jej ještě dokázalo odvrátit – nenašli prý totiž standardní ekonomické nástroje, které by toho byly schopné.
Označujete tento jev jako „past propouštění způsobenou umělou inteligencí“. Můžete srozumitelně vysvětlit, proč racionální firmy, i když si jsou rizik vědomy, nedokážou zabránit tomu, aby automatizovaly více, než je prospěšné pro všechny?
Podívejte, klíčovým slovem ve vaší otázce je „racionální“. I když každá firma dokonale chápe, že hromadné propouštění zmenší její vlastní zákaznickou základnu, žádná z nich sama od sebe neubrala na tempu. Proč? Takové sebekázni totiž brání matematika. Pokud nahradím pracovníka umělou inteligencí, ušetřené náklady si nechám celé pro sebe. Ale škoda, kterou způsobím – propuštěný pracovník má potom méně peněz na utrácení – dopadne na všechny firmy v odvětví, nejen na tu moji.
Já tedy pocítím jenom nepatrnou část takových dopadů. A teď si představte, že se snažíte být tím zodpovědným generálním ředitelem, který zastaví automatizaci. Vaši konkurenti vás nebudou následovat. Nakonec platíte vyšší mzdové náklady bez strategického zisku, zákaznická základna se stejně zmenší a vaše zdrženlivost nepřinese nic jiného než to, že se ocitnete v nevýhodě. Každá firma praktikuje stejnou matematiku, každá podle ní jedná – a společně kvůli tomu nakonec všechny dopadnou hůře. Z ekonomického hlediska je dominantní strategií každé firmy automatizace, i když by vlastně společná zdrženlivost prospěla všem. To je ta past.
Ve své studii tvrdíte, že vyšší produktivita umělé inteligence tento problém ve skutečnosti zhoršuje, nikoli zlepšuje – nazýváte to „efektem Červené královny“. Proč nás chytřejší umělá inteligence dostává do ještě většího průšvihu?
Na první pohled to není intuitivní. Člověk by očekával, že lepší AI problém zmírní, ne zhorší. Ale v našem modelu platí, že když se technologie stane produktivnější, zesílí i motivace firem nahradit lidské pracovníky. Firma automatizací nejen šetří na mzdových nákladech, ale také produkuje víc, což znamená, že se může podbízet cenami a převyšovat produkci svých konkurentů. Až na to, že všichni konkurenti mají díky AI přesně stejnou příležitost. Všichni tedy zdvojnásobí své úsilí.
Na úrovni trhu se konkurenční výhody navzájem ruší, protože všichni získali stejně, ale škody na agregátní poptávce způsobené tím, že ještě víc pracovníků přišlo o příjem, se neruší. Výsledkem jsou agresivnější propouštění a slabší spotřebitelské výdaje, i když se technologie sama o sobě zlepšuje. Je to takzvaný efekt Červené královny, kdy všichni běží rychleji, jen aby zůstali na stejném místě. Jenže v našem případě rychlejší běh situaci pro všechny zhoršuje.
Teorie Červené královny pochází z evoluční biologie. Organismy se podle ní musí neustále vyvíjet – jen proto, aby přežily, ne proto, aby se zlepšily v absolutním smyslu, ale protože jejich predátoři, paraziti a konkurenti se vyvíjejí také. Název pochází z knihy Alenka v říši divů, kde Červená královna říká: „Tady musíš běžet ze všech sil, jen abys zůstala na místě.“
Klasický příklad je souboj mezi parazity a hostiteli – parazit se adaptuje, aby pronikl do imunitního systému hostitele, hostitel se přizpůsobuje, aby mu odolal, a tento závod nikdy nekončí. V přeneseném smyslu se teorie používá i v ekonomii a byznysu: firmy musí neustále inovovat jen proto, aby udržely svůj tržní podíl, protože konkurence inovuje také.
Posoudili jste šest běžných možných politických opatření – od univerzálního základního příjmu až po podílové vlastnictví zaměstnanců – a zjistili jste, že pouze jedno z nich opravdu funguje. Proč většina navrhovaných řešení nemá efekt?
Nejjednodušší způsob, jak to pochopit, je představit si díru ve střeše. Univerzální základní příjem, podíl na zisku, daně z kapitálových výnosů – většina obvyklých návrhů představuje různé způsoby, jak vytřít vodu z podlahy. Jsou užitečné, ale žádný z nich se ve skutečnosti nedotýká samotné střechy.
Důvodem je, že rozhodnutí firmy nahradit dalšího zaměstnance umělou inteligencí vychází z velmi konkrétního výpočtu: Kolik mě ten zaměstnanec stojí ve srovnání s tím, kolik mě stojí umělá inteligence? Univerzální příjem směřuje do domácností, tento výpočet tedy nemění. Daně z kapitálových příjmů úměrně zvyšují zisk, což také nefunguje. Podíl na zisku sice dělá více, když váže příjem pracovníka na výkonnost firmy a zmenšuje propast, ale nezavře ji.
Technicky řečeno, tyto úpravy působí na úrovni zisku, zatímco problém nadměrné automatizace se odehrává jinde. Pouze pravidla působící přímo na rozhodnutí o každém pracovníkovi, například poplatek pokaždé, když firma nahradí lidského pracovníka umělou inteligencí, doopravdy „opraví střechu“.
Tvrdíte, že jediným účinným řešením je takzvaná Pigouova daň z automatizace. Vzhledem k tomu, jak politicky citlivé téma zdanění technologií je, myslíte, že by se toto dalo reálně prosadit?
Z politického hlediska je to těžký úkol, nebudu předstírat, že tomu tak není. Jakákoli nová daň naráží na odpor – zejména ta, která se zaměřuje na technologii, do níž velké organizované průmyslové odvětví vkládá obrovské finanční prostředky. Existuje ale několik faktorů, které hrají v její prospěch.
Zaprvé, nejde vlastně o daň z technologie, ale o to, aby firmy hradily náklady, které jejich propouštění způsobuje zbytku trhu. Je to stejná logika jako u uhlíkových daní a nikdo by vážně netvrdil, že ty zabily inovace v energetice. Zadruhé – v našem modelu je tato daň samoregulační. Jakmile si propuštění pracovníci najdou nové zaměstnání, příslušná sazba se blíží nule. Je to nápravné opatření, nikoli trvalé.
Zatřetí, a to je možná nejdůležitější bod, nejde o daň proti firmám v obvyklém smyslu. V našem modelu jsou nadměrnou automatizací poškozeny jak firmy, tak pracovníci, takže náprava tohoto narušení pracovního trhu prospěje i firmám. Ekonomové to nazývají Pigouovou daní, pojmenovanou po britském ekonomovi Arthuru Pigouovi. Smyslem je, že dobře navržená daň zvyšuje efektivitu, místo aby ji snižovala. Pokud ji podnikatelská sféra začne vnímat jako nástroj, který prospívá samotnému odvětví, a ne jenom zaměstnancům, politická debata se výrazně posune.
Pigouova daň je speciální daň, která má zpoplatnit negativní vedlejší efekty (externality) nějaké činnosti – tedy náklady, které nese společnost, ale původce platit nemusí. Vychází z toho, že pokud například firma znečišťuje ovzduší, náklady na zdravotní péči a čistší vzduch nese celá společnost – nikoliv firma samotná. Pigouova daň tyto náklady vrátí zpět k původci, takže cena jeho produktu nebo činnosti lépe odráží skutečné náklady pro společnost.
Typickým příkladem je spotřební daň z tabáku a alkoholu. Kouření a pití způsobují náklady zdravotnímu systému. Daň tuto „zátěž pro společnost“ promítá do ceny cigaret nebo lahve alkoholu. Zároveň má odrazovat od jejich nadměrné konzumace.
Váš model ukazuje, že škody způsobené nadměrnou automatizací představují ztrátu, která poškozuje jak zaměstnance, tak majitele firem – nejde tedy jenom o přerozdělení negativních dopadů. Mění to váš názor na to, jak by se měly podniky samy zasazovat o nastavení pravidel v oblasti umělé inteligence?
Upřímně řečeno, mělo by to zcela změnit příslušnou diskusi. Standardní pohled na regulaci AI je, že jde o přenos z firem na pracovníky, takže firmy by se měly bránit, protože to snižuje jejich zisky. V našem modelu tento přístup prostě není správný. Nadměrná automatizace není přenos, je to zničení hodnoty, kdy náklady nesou jak firmy, tak pracovníci. To znamená, že firmy přicházejí o peníze tím, že automatizují tak agresivně, jak to jen jde. Náprava tohoto problému by zvýšila zisky firem i příjmy zaměstnanců.
Z ekonomického hlediska se dá Pigouova korekce navrhnout tak, aby na tom nakonec obě strany vydělaly. To je vzácná situace a nemyslím si, že si většina firem plně uvědomuje, co to znamená pro jejich vlastní postoj k pravidlům regulace v oblasti AI. Strategickým krokem pro podnikatelskou komunitu není oponovat dobře navržené dani z automatizace, ale prosazovat ji. Firmy, které na to přijdou jako první, budou v úplně jiné pozici než ty, které to nepochopí.
