Během třetího letu kolem Venuše zaznamenala Parkerova solární sonda přirozené rádiové emise z atmosféry Venuše. Pro astronomy je to velmi důležitá informace, která potvrzuje, že horní atmosféra Venuše prochází velkými změnami. Ty souvisejí se slunečním cyklem, který ovlivňuje také podmínky pro život na Zemi.
Sonda NASA zaznamenala v atmosféře Venuše rádiové signály. Jsou přirozené, o to větší je to záhada
Parkerovu solární sondu vyvinula americká kosmická agentura NASA ke zkoumání Slunce. Přesto informuje nejen o něm, ale také o Venuši. Tuto planetu sonda využívá, aby se díky její gravitaci při obletech dostala vždy o kus blíže Slunci. Cílem je, aby se nakonec pohybovala necelých sedm milionů kilometrů od něj a z tého blízkosti mohla studovat sluneční větry a korónu.
Výzkum Venuše je tedy vlastně jen drobností, jež se hlavního cíle mise vůbec netýká. Jenže tým kolem sond využil její aparaturu tak rafinovaně, že výsledky těchto pozorování přinášejí úžasné výsledky. Právě díky nim se povedlo poprvé zobrazit vcelku prachový orbitální prstenec kolem Venuše, a dokonce i nahlédnout vrstvou jinak neproniknutelných oblaků planety a přiblížit se tak pohledem k jejímu povrchu.
Nový poznatek popsaný v odborném časopise Geophysical Research Letters, je ještě důležitější. Sondě se totiž povedlo objevit přirozené rádiové emise, které pocházejí z atmosféry Venuše. Výzkum vedl Glyn Collinson z oddělení Heliophysics Science Division v Goddardově středisku kosmických letů NASA.
Parkerova sonda provedla měření 11. července 2020, když prolétala kolem Venuše potřetí. Byla tedy u této planety velmi blízko a mohla se tak podívat na její fungování, které je stále do značné míry nepochopené. Řada vlastností Venuše, včetně chemického složení nebo pohybu kolem Slunce, připomíná Zemi. Jenže Země překypuje životem a Venuše je nehostinné těleso, jehož vlastnosti nejvíc připomínají biblické peklo.
Možným důvodem tohoto zásadního rozdílu je, že Země má ochranné magnetické pole, a Venuše ne. Naše magnetické pole by mohlo být faktorem přispívajícím k obyvatelnosti: zabraňuje totiž úniku atmosféry do vesmíru.
Podle této teorie by Venuše bez magnetického pole měla mít atmosféru, která během období intenzivnější sluneční aktivity uniká do vesmíru. Jenže tato teorie měla drobný problém: údaje z pozemských dalekohledů ukazovaly pravý opak. Tenčí vrstvy atmosféry ukazovala právě v době, kdy byla aktivita Slunce nejslabší.
Průzkum z takové dálky je vždy nespolehlivý, takže se experti na Venuši na třetí průlet sondy dlouho těšili. Družice byla v ideální poloze jen krátkou dobu, skenovala planetu pouhých sedm minut.
Zmatená data
Data, která přišla, byla na první pohled zmatená a nedávala moc smysl. Při hlubší analýze se ale ukázalo, že připomínají signály zaznamenané sondou Galileo, která zkoumala Jupiterovy měsíce a proletěla přitom jejich ionosférou. Jako ionosféra se označuje vrchní část atmosféry planety, která bývá plná plazmatu nebo nabitých plynů.
Z toho vyplývá, že i Parkerova sonda ionosférou Venuše proletěla – a získala tak její první přímé měření po téměř 30 letech. Družice přitom zaznamenala přirozené nízkofrekvenční rádiové emise, které jsou spojovány s planetární ionosférou.
Tyto rádiové emise umožnily autorům studie spočítat hustotu ionosféry Venuše, respektive její části, kterou přístroje monitorovaly. A také to umožnilo srovnat je s jinými daty. Parkerova sonda totiž prolétala kolem Venuše jen krátce po slunečním minimu – předchozí měření atmosféry Venuše provedla sonda Pioneer Venus Orbiter roku 1992, která tu byla naopak v době vrcholu slunečního cyklu.
Venuše vyfocená Parkerovou sondou
Výsledky říkají, že mezi oběma měřeními jsou značné rozdíly – v současné době je atmosféra významně méně hustá než dříve. Je samozřejmě možné, že to je přirozené pro různé části atmosféry (sondy neměřily stejnou část Venuše), ale vědci pracují s teorií, že se atmosféra Venuše mění v čase, přičemž se řídí jedenáctiletým cyklem sluneční aktivity. A současně tato data potvrzují to, co dříve naměřily pozemské přístroje. Jenže to znamená, že astronomové stojí před další záhadou – jak je to možné a proč se to děje?
Jisté je, že Venuši opravdu její atmosféra uniká, ale nikoliv v době vrcholící aktivity, ale naopak v době, kdy je sluneční aktivita slabá. „Říká nám to, že nemáme dostatečně dobré znalosti toho, jak funguje planeta nejbližší Zemi,“ uvedli autoři práce. „Je to známka toho, že existuje planeta podobná Zemi, která zažívá obrovské změny ve své horní atmosféře – řídí se to ale mechanismy, kterým úplně nerozumíme,“ uzavírají.
