Rtuť je toxická látka, to ví dnes každé malé dítě. Zjevně to ale netušili staří Mayové, kteří ji využívali k mnoha účelům. Nový výzkum ukazuje, že dokázala proniknout i do půdy a vody a je v nich ve zvýšené koncentraci dodnes.
Mayská města byla plná toxické rtuti. Archeologové spekulují, co to mohlo způsobit
Města starých Mayů jsou přes zánik této kultury dodnes působivá. Pod jejich povrchem ale teď vědci našli nečekanou hrozbu – rtuť. V článku v časopise Frontiers in Environmental Science vědci dospěli k závěru, že toto znečištění není novodobé: je způsobeno častým používáním rtuti a výrobků obsahujících rtuť Mayi v klasickém období, tedy mezi lety 250 a 1100 našeho letopočtu. Toto znečištění je místy tak silné, že i dnes představuje potenciální zdravotní riziko pro nepozorné archeology.
Profesor Duncan Cook, který výzkum vedl, problém popsal: „Znečištění životního prostředí rtutí se obvykle vyskytuje v současných městských oblastech a průmyslové krajině. Objev rtuti pohřbené hluboko v půdě a sedimentech ve starověkých mayských městech je obtížně vysvětlitelný, dokud nezačneme uvažovat o archeologii regionu, která nám říká, že Mayové používali rtuť po staletí.“
Starověké znečištění
Cook a jeho kolegové poprvé přezkoumali všechny údaje o koncentracích rtuti v půdě a sedimentech na archeologických nalezištích v celém starověkém mayském světě. Ukázali, že na lokalitách z klasického období, pro které jsou k dispozici měření – Chunchumil v dnešním Mexiku, Marco Gonzales, Chan b'i a Actuncan v Belize, La Corona, Tikal, Petén Itzá, Piedras Negras a Cancuén v Guatemale, Palmarejo v Hondurasu a Cerén, mezoamerické „Pompeje“, v Salvadoru – je znečištění rtutí zjistitelné všude s výjimkou Chan b'i.
Koncentrace se pohybují od 0,016 částic na milion (ppm) v Actuncanu až po mimořádných 17,16 ppm v Tikalu.
Autoři zdůrazňují, že zapečetěné nádoby naplněné „elementární“ (tekutou) rtutí byly nalezeny na několika mayských lokalitách, například v Quiriqua v Guatemale, El Paraíso v Hondurasu a v bývalém multietnickém megaměstě Teotihucan ve středním Mexiku. Jinde v mayské oblasti archeologové našli předměty natřené barvami obsahujícími rtuť, které se vyráběly hlavně z minerálu cinabar.
Autoři došli k závěru, že staří Mayové často používali k výzdobě barvy a prášky obsahující cinabar a rtuť. Tato rtuť se pak mohla vyluhovat z teras, podlahových ploch, stěn a keramiky a následně se z nich mohla šířit do půdy a vody.
„Pro Maye mohly předměty obsahovat ch'ulel neboli sílu duše, která sídlila v krvi. Proto byl zářivě červený pigment cinabarit (neboli rumělka) neocenitelnou a posvátnou látkou, ale nevěděli, že je také smrtící, a jeho odkaz přetrvá v půdě a sedimentech v okolí starověkých mayských lokalit,“ naznačuje spoluautor studie Nicholas Dunning, profesor na univerzitě v Cincinnati.
Vzhledem k tomu, že rtuť je ve vápenci, který je podkladem velké části mayské oblasti, vzácná, spekulují, že elementární rtuť a cinabarit nalezené na mayských lokalitách mohly být původně těženy ze známých nalezišť na severním a jižním okraji starověkého mayského světa a do měst je dováželi obchodníci.
Zdravotní rizika a Mayové
Všechna tato rtuť mohla pro starověké Maye představovat zdravotní riziko. Účinky chronické otravy rtutí zahrnují například poškození centrální nervové soustavy, ledvin a jater a způsobují třes, zhoršení zraku a sluchu, ochrnutí a psychické problémy. Jeden z posledních mayských vládců Tikalu, panovník Temné slunce, je na freskách zobrazen jako patologicky obézní. Obezita je známým důsledkem metabolického syndromu, který může být způsoben chronickou otravou rtutí.
„Je zapotřebí dalšího výzkumu, abychom zjistili, zda expozice rtuti hrála roli v rozsáhlejších sociokulturních změnách a trendech v mayském světě, například ke konci klasického období,“ dodávají vědci.
