Medúzy čtyřhranky mění své chování na základě předchozích zkušeností – a to přesto, že nemají centrální mozek. Podle studie vědeckého týmu z univerzit v Německu a Dánsku to ukazuje, že učení by mohlo být součástí základního fungování nervových buněk a nemusí být tedy spojené s mozkovou aktivitou, jak se doposud vědci domnívali.
K učení není potřeba mít mozek. Vědci to prokázali experimentem s medúzami
Čtyřhranky mají na rozdíl od lidí místo mozku jen shluky neuronů, které jsou spojené s jejich smyslovým orgánem, takzvaným rhopaliem. Ten zpracovává vizuální podněty, ovšem ve srovnání s vyššími živočichy to dělá nepříliš kvalitně.
Vědci, kteří studovali drobný druh čtyřhranky žijící v Karibském moři, zjistili, že tito živočichové jsou schopni se poučit z předchozích zkušeností v procesu zvaném asociativní učení, podobně jako když psi ruského lékaře Ivana Petroviče Pavlova začali slintat při zvuku zvonku.
Tyto schopnosti se doposud podařilo jednoznačně prokázat jenom u složitějších organismů, jako jsou měkkýši nebo obratlovci.
Výsledky studie zveřejněné v odborném časopise Current Biology nicméně nebyly příliš překvapivé, uvedli odborníci, protože schopnost učit se je klíčová pro přežití. Protože ale medúzy patří k jedněm z nejranějších vývojových větví života, nová zjištění naznačují, že asociativní učení je nedílnou součástí nervových buněk.
Bez mozku
„K učení nepotřebujete mít vyvinutý mozek,“ uvedl člen výzkumného týmu Jan Bielecki z univerzity v německém Kielu. Spolu s kolegy z dánských univerzit Bielecki studoval chování čtyřhranek trojitých v nádrži s různými vzory.
Dvanáct medúz umístili do nádrže s šedobílými pruhy, sedm do černobíle pruhované nádrže a osm do nádrže s čistě šedými stěnami. Zjistili pak, že medúzy umístěné v nádržích s černobílými pruhy, které jim patrně připomínaly kořeny mangrovů v jejich přirozeném prostředí, nikdy nenarazily do stěn – na rozdíl od svých kolegyň, zejména těch v nádrži bez vzorů.
Po zhruba osmi minutách se ale do stěn naučily nenarážet i čtyřhranky v nádrži se šedobílými pruhy, přičemž živočichové zvětšili svou vzdálenost od stěn o přibližně 50 procent.
V jedné sérii experimentů vědci čtyřhranky rozřezali, aby izolovali rhopalia a související neurony. Když tým těmto strukturám ukázal pohybující se šedé pruhy, nezaznamenal žádnou odezvu. V případě, že ale spojil pruhy s elektrickým impulsem napodobujícím srážku, systém následně na samotný vzor reagoval vysláním signálu k plavání – podobně, jako kdyby se překážce chtěl vyhnout.
Tato zjištění ukazují, že se centrum učení u těchto žahavců nachází v rhopaliu, uvádí vědci. „Podporuje také domněnku, že učit se může jen velmi málo buněk, možná dokonce jen jedna,“ dodal Bielecki.