Nová studie se podívala na to, jak moc se změnily písně velryb. Výsledky naznačují, že oceány v současné době zní písně těchto velkých tvorů stále méně. Z hlediska ochrany přírody je to ale překvapivě dobrá zpráva.
Inter arma silent musae. Platí to i u keporkaků, ukázala studie
Keporkakové jsou velryby, které se nejvíc proslavily svým zpěvem. Jejich písně jsou vyhlášené pro svou krásu, složitost i hlasitost – oceánem se nesou na desítky kilometrů. Teď se ale u východního pobřeží Austrálie v jejich chování něco zásadně změnilo. Zdá se, že přestávají zpívat. Samci místo milostného zpěvu přecházejí na vzájemné boje a v zájmu vlastního přežití stále víc mlčí.
- Staré latinské přísloví, jehož autorem je Cicero. V doslovném překladu znamená: „Mezi zbraněmi Múzy mlčí“ nebo třeba „Ve válce Múzy mlčí“.
Zpěvy keporkaků badatelé studují již více než půl století. Revoluci do výzkumy přinesly kvalitnější podvodní mikrofony, které vznikly na přelomu 70. a 80. let dvacátého století. To otevřelo vědcům zcela nový svět ke zkoumání a pro rozsáhlé analýzy. Ty například ukázaly, že složité zvuky vydávají pouze samci keporkaků, kteří jimi lákají partnerky a také si vytvářejí dominanci mezi ostatními velrybami.
Zpěv těchto kytovců už v minulosti téměř utichl, když je skoro vyhubil rybolov. V šedesátých letech dvacátého století jich u australských břehů žily jen dvě stovky, pak se ale začala populace zlepšovat, především díky zákonům, které zakázaly komerční lov velryb.
Vědci použili údaje z let 1997 až 2015, kdy populace keporkaků ve východní Austrálii explodovala na sedmadvacet tisíc kusů. S počtem ale rostla i konkurence v boji o partnery.
„V roce 1997 byla téměř dvakrát vyšší pravděpodobnost, že zpívající samec velryby bude pozorován při pokusu o páření se samicí ve srovnání se samcem, který nezpíval. V roce 2015 se ale situace obrátila a u nezpívajících samců byla zaznamenána téměř pětkrát vyšší pravděpodobnost, že se budou pokoušet o páření, než u zpívajících samců,“ popsala spoluautorka studie a mořská bioložka Rebecca Dunlopová z The University of Queensland’s School of Biological Sciences. „Je to poměrně velká změna v chování. Ukazuje nám to, že lidé nejsou jediní, kdo podléhá velkým sociálním změnám, pokud jde o rituály páření.“
Příliš hlučný oceán
Výsledky jsou pozoruhodné. Naznačují totiž, že zpěv mohl být typický jen pro dobu, kdy byly oceány téměř bez keporkaků a hlasité písně byly zřejmě jednou z mála cest, jak nechat potenciální partnery vědět o své touze.
Podle Dunlopové je teď ale hlasité dávání najevo jinému samci, že v okolí je samice, tou poslední věcí, kterou by keporkak chtěl udělat. Mohlo by to totiž přilákat nechtěnou konkurenci.
„U keporkaků se fyzická agrese obvykle projevuje vzájemným útočením, útoky a pokusy o údery hlavou. To s sebou nese riziko fyzického zranění, takže samci musí zvážit náklady a přínosy každé taktiky,“ popsala Dunlopová.
Simon Ingram, mořský biolog z University of Plymouth, který se na této studii nepodílel, v rozhovoru pro Associated Press uvedl: „Tak velký nárůst počtu zvířat za dobu, po kterou je zkoumali, dal autorům tohoto výzkumu jedinečnou příležitost získat poznatky o změnách v chování. Je zřejmé, že zpěv se stal pro keporkaky neuvěřitelně cenným, až když byl jejich počet velmi nízký.“
Počet keporkaků ve východní Austrálii se vrátil téměř na úroveň před velrybářským lovem, a druh byl dokonce vyřazen ze seznamu ohrožených. Tým tedy může i nadále sledovat, jak se mění sociální chování velryb s jejich zvýšeným počtem.
