Nejdelší zaznamenaný blesk v historii sledování měřil na délku 673 kilometrů. Popsal ho letos americký meteorolog Michael Peterson z Los Alamos National Laboratory díky novým satelitům, které jsou schopné blesky sledovat.
Peterson rekordně velký blesk popsal začátkem srpna v odborném časopise Journal of Geophysical Research Atmospheres. Při svém pozorovnání využil dva nově vynesené satelity GOES-16 a GOES-17, které provozuje americká agentura NOAA.
Meteorolog díky satelitům zdokumentoval dokonce hned tři rekordní blesky. Jeden z nich vznikl nad Brazílií a měřil 673 kilometrů, pro srovnání Česká republika má na délku 493 kilometrů.
Druhý z rekordních blesků zase vydržel extrémně dlouho: rozzářil nebe nad Spojenými státy na 13,5 sekundy. Věda dosud tak dlouhý ani tak dlouho trvající blesk neznala.
Třetí blesk byl výjimečný svou rozlohou, obsáhl oblast o rozměrech 115 tisíc kilometrů čtverečních a byl tedy velký téměř jako celé Řecko. Oficiální data o rozloze blesků se nevedou, takže není jisté, zda se nejednalo i v tomto případě o rekord.
Podle Petersonova výzkumu nově získané údaje v řadě směrů přepisují, co o blescích víme. Nové poznatky také mohou pomoci s předpovědí, co s blesky udělají klimatické změny.
Letos v létě, které bylo v Arktidě mimořádně teplé, byly totiž blesky pozorovány zřejmě poprvé ve velkém množství také v okolí Severního pólu. Během jediného víkendu jich v okruhu 450 kilometrů od pólu vědci zaznamenali 48.
Co je blesk?
Blesky věda studuje přibližně 250 let. Pro jejich nepředvídatelnost se ale zkoumají jen velmi obtížně, proto jsou stále ještě do značné míry nepochopené.
Meteorologický slovník blesk definuje jako elektrický výboj, který vzniká mezi centry kladných a záporných nábojů jednoho nebo více oblaků, mezi oblakem a zemí a vzácně mezi oblakem a stratosférou. Objevuje se ale také během sopečných erupcí nebo při explozích jaderných zbraní.
Meteorologie zná mnoho druhů blesků, tím nejznámějším je blesk čárový, který se vyskytuje nejčastěji mezi oblakem a zemí a není rozvětvený. Existují ale také například blesk čočkový neboli perlový, plošný, rozvětvený nebo zatím nejméně probádaný kulový.
Blesky vznikají nejčastěji v bouřkových oblacích neboli cumulonimbech. Jsou hodně vysoké, takže v nich probíhá silné proudění a také dochází k oddělení elektrického náboje – horní část mraku má náboj kladný a dolní část záporný.
Když se pak mrak pohybuje nad zemí, vytvářejí se z něj k zemi kanály záporného náboje, které jsou podobné chapadlům. Když tyto předvýboje narazí na vyvýšenou vodivou oblast (komín, strom, člověk s železným náčiním, něco mokrého), vznikne vodivý kanál, jímž se část napětí z mraku přenese k Zemi. A současně šlehne takzvaný zpětný výboj, který přenese kladný náboj ze země zpět k mraku.
Tento náhlý a bleskový přenos energie ohřeje vzduch v kanálu výboje až na 30 tisíc stupňů Celsia – pro srovnání, na povrchu Slunce je teplota zhruba pětkrát nižší. Vzniklé plazma expanduje do okolí tak rychle, že dojde ke vzniku nadzvukové rázové vlny, kterou známe jako hrom.
