Probíhající a prohlubující se změna klimatu má jasnou příčinu – vliv člověka a produkci skleníkových plynů, především vlivem spalování fosilních paliv. Míra nárůstu oxidu uhličitého, jakožto hlavního skleníkového plynu antropogenního původu, je mimořádně rychlá. To vynikne zejména při srovnání s vývojem koncentrace oxidu uhličitého v geologické minulosti.
Aktuální úroveň množství CO2 se pohybuje kolem 420 ppm, tedy částic oxidu uhličitého na milion částic vzduchu. V následujících desetiletích se ale dá čekat další nárůst – nejpesimističtější scénáře hovoří až o 800 ppm na konci století. Očekávaný nárůst logicky vede k otázce, co to bude znamenat pro klima. A pro člověka. Pomoci si přitom můžeme ohlédnutím do vzdálené historie, kdy na naší planetě byly podobné nebo ještě vyšší koncentrace oxidu uhličitého.
V minulých dnech byla zveřejněna nová studie založená na masivní rešerši a pečlivé analýze, případně přepočtu výsledků dřívějších prací podle nejnovějších poznatků, na které se podílela skupina zhruba osmdesáti vědců ze šestnácti zemí. Výsledkem je nová rekonstrukce historického vývoje křivky koncentrací oxidu uhličitého za posledních 66 milionů let. Ta zasazuje současný a očekávaný budoucí vývoj CO2 do dlouhodobého kontextu. Výsledky naznačují, že současných hodnot způsobených lidmi dosáhl atmosférický oxid uhličitý naposledy před 14 miliony let, tedy v miocénu.
Dále ze studie vyplývá, že před zhruba 16 miliony lety byla úroveň CO2 naposledy dlouhodobě vyšší než nyní, a to na úrovni asi 480 ppm. Před 14 miliony lety klesla na současnou hladinu 420 ppm, v následujících obdobích pokles pokračoval a asi před 2,5 miliony lety dosáhla koncentrace CO2 hodnoty 270 až 280 ppm, což odstartovalo sérii dob ledových. Zhruba před 400 tisíci lety vznikli moderní lidé, kteří teprve před 250 lety začali spalovat fosilní paliva, což následně vedlo k už zmíněnému dramatickému nárůstu CO2 v atmosféře.
Země krokodýlů
Vezmeme-li současný vývoj koncentrací, pak úrovně 480 ppm dosáhneme zhruba za dvacet let (kolem roku 2045). Při podobné úrovni v miocénu bylo Grónsko bez ledu a podle řady odhadů byla hladina moří asi o padesát metrů výše než dnes. Na planetě bylo v té době zhruba o 5 °C tepleji než v současnosti. A území, kde dnes existuje Česko, bylo – podobně jako v současnosti – teplejší než globální průměr. V té době „u nás“ žili například krokodýli.
Podle současných mainstreamových odhadů by při zdvojnásobení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře měla globální teplota vzrůst o 1,5 až 4,5 °C. Podle této nové studie (a rovněž i podle práce) by ale citlivost klimatického systému na toto zdvojnásobení CO2 mohla být výrazně vyšší a vést k oteplení o 5 až 8 °C. Zde je ale na místě důrazná poznámka – citlivost zemského systému popisuje změny klimatu během stovek až tisíců let, nikoli desetiletí a staletí, které jsou pro člověka bezprostředně relevantní.
Autoři sami zdůrazňují, že během dlouhých období může dojít ke zvýšení teploty vlivem řady zpětných vazeb, které následně zesilují bezprostřední skleníkový efekt vytvářený oxidem uhličitým ve vzduchu. Zmiňme například tání polárních ledovcových štítů, které by snížilo schopnost Země odrážet dopadající sluneční energii, což by prohloubilo další oteplování. Jinými slovy, změny klimatu, které nastartuje současný nárůst skleníkových plynů v atmosféře, můžou mít kaskádovitý efekt projevující se ještě tisíce let do budoucnosti.
Jak říká jeden ze spoluautorů studie, bez ohledu na to, o kolik přesně se teplota změní, je jasné, že jsme planetu dostali do stavu, který v současnosti žijící druhy nikdy nezažily. Další nárůst koncentrace skleníkových plynů může Zemi přivést do situace, která bude pro řadu druhů fatální.
