Reakce na povodně z let 1997 a 2002 výrazně změnila schopnost meteorologů informovat včas obyvatelstvo i úřady před nebezpečnými jevy. Zatímco v roce 1997 se profesionální meteorologové opírali o hlášení dobrovolných pozorovatelů, dnes využívají síť automatických měřicích stanic a předpovědní modely zpracované superpočítači, říká ředitel Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) Mark Rieder.
Dnes bychom lidi dokázali varovat včas, říká o povodních roku 1997 šéf českých meteorologů
V roce 1997 jste byl v oddělení vedoucího jakosti vody. Jak vzpomínáte na povodně z pohledu hydrologa?
Byla to věc, na kterou celá řada generací hydrologů čekala, protože tu bylo dlouhé období, kdy u nás velké povodně nebyly. Hydrologové mluvili o tom, že povodně mohou přijít, že mohou mít katastrofální rozměry. A povodeň z roku 1997 byla zhmotněním toho, o čem mluvili.
Prožíval jsem to tak, že jsem pozoroval kolegy, kteří se zabývali problematikou povodní, jak jsou svým způsobem v transu. Pro ně to bylo něco, o čem mluvili, ale teď měli možnost to poznat na vlastní kůži.
Do vašeho oddělení spadala kvalita vody. Jak povodeň roku 1997 ovlivnila kvalitu vody krátkodobě i dlouhodobě?
Sice to bude znít nepříliš hezky, ale díky vysokým průtokům dochází k odplavení sedimentů. Takže dochází i k odplavení těch znečišťujících látek v sedimentech. Pro Českou republiku a povodní Odry a Moravy ta situace vlastně byla prospěšná, protože došlo díky tomu k menšímu zatížení ekosystému. Ty staré naakumulované znečišťující látky se zkrátka odplavily.
Z pohledu celkového se ale odplavily buď do Baltu anebo do Černého moře, což je ta méně pozitivní zpráva.
Jak jste sledoval vyplavení ropných vrtů na Moravě nebo Ostrama v Ostravě?
Je těžké si na to po 25 letech vzpomínat. V té době nebylo neobvyklé, že došlo k ropné havárii podobné té, kterou jsme nedávno zažili na Bečvě. Byla to docela obvyklá záležitost. Dokonce si vzpomínám, že na profilu Labe-Hřensko byl tehdy stálý pozorovatel, jehož úkolem bylo sledovat právě ropné skvrny, které byly na hladině řeky. V tu dobu to opravdu nebylo nic neobvyklého.
Další velká povodeň přišla už o pět let později, ale tentokrát v Čechách. Byla – z vašeho pohledu – v něčem jiná než ta na Moravě roku 1997?
Co se týká typu povodně, tak příliš odlišná nebyla – vznikla také z déle trvajících srážek, když plocha povodí byla plně nasycená. Jiná byla v tom, že plocha povodí, která byla v roce 2002 zasažená, byla výrazně větší a řekl bych, že i průtoky byly vyšší než roku 1997 na Moravě. A byla odlišná i z toho pohledu, co jsme se při povodni roku 1997 naučili a byli pak schopní uvést v život.
Jaká místa byla nejkritičtější právě z hlediska kvality vody?
Objemy tekoucí vody byly tak vysoké, že docházelo k ředění znečisťujících látek, takže jsme vysoké koncentrace nezaznamenali. Nejhorší z tohoto pohledu na tom byla v roce 2002 místa v okolí Pardubic a Ústí nad Labem, kde byly i dlouhodobé ekologické zátěže.
Jak rychle se změní práce meteorologů a hydrologů na ČHMÚ, když se objeví takhle velký problém, ať už jsou to povodně, nebo třeba tornádo?
S každou novou extrémní situací se učíme, co příště udělat jinak a lépe. Držíme nepřetržité služby v Praze i na regionálních pracovištích po celé republice. Naši lidé jsou proto ochotní a schopní reagovat prakticky okamžitě.
Pravdou je, že například u tornáda mohly být námitky, že nám trvalo delší dobu, než jsme dojeli na místo a zjišťovali tam rozsah škod. Nicméně z pohledu Hydrometeorologického ústavu je podstatný moment před tou situací a pak okamžik, kdy jev nastal. Jestli tam budeme dvě hodiny nebo 24 hodin poté, co jev nastal, už není z našeho pohledu tak podstatné. Pro nás je důležité predikovat jevy a musíme vydávat varování.
Jednou z hlavních úloh ČHMÚ byla i roku 1997 předpověď – tedy varování, že se něco nebezpečného blíží. Lidé ale tehdy říkalil, že neměli informace včas. Jaké byly v té době kompetence ČHMÚ?
Situace roku 1997 byla odlišná od situace roku 2002 i od současnosti. V tu dobu běžely dvě paralelní linky – jedna byla Armáda ČR a hydrometeorologická služba Armády ČR. A vedle toho jela civilní linka. Po roce 1997 se ale vytvořil systém Integrované výstražné služby, kdy všechny složky dostávají stejné informace. Je teď tedy jen jedna výstražná služba, která zásobuje všechny složky.
V roce 1997 tedy nepřicházely informace všude ve stejnou chvíli?
Ano, informace se lišily. I z pohledu informačních technlogií to byla dřevní doba, protože jsme neměli automatické vodoměrné stanicie. Naši hydrologové proto volali dobrovolným pozorovatelům, aby jim řekli, jaká je hladina, jaký je stav, kolik vody protéká. Volalo se dobrovolným meteorologům, aby nám řekli, jaký byl úhrn srážek za 24 hodin…
V roce 1997 navíc běžel pouze jediný meteorologický radar – na Drahanské vrchovině na Skalkách. Byla to generace radaru spíše kvalitativní. Věděli jsme tedy, že bude pršet, ale ten radar to neuměl kvantifikovat – takže jsme nevěděli, kolik toho naprší. Dnes je i v tomhle situace odlišná: radary máme dva, jednak na Skalkách a také v Brdech. Tyto radary jsou schopné už míru srážek kvantifikovat.
A další rozdíl: v roce 1997 neběžel lokální meteorologický model, tedy Aladin. Neměli jsme žádný superpočítač, všechno se počítalo ve Francii a my jsme dostávali jen nějaké výsledky. Dnes je situace odlišná. Lokální model ve vysokém rozlišení běží přímo na ČHMÚ a superpočítače máme rovnou dva. To je dramatický rozdíl.
Zmínil jste, že meteorologové museli volat pozorovatelům. Jak se změnila pozorovací síť, aby i meteorologové sami měli včas dostatek informací do svých modelů?
Roku 2002 už byla situace úplně odlišná – roku 1997 nebyly ani automatické měřicí stanice, ty byly až roku 2002. Jinak ta situace se mění pořád: stále zavádíme další srážkoměrné, průtokové a sněhoměrně stanice. V současné době máme přes čtyři tisíce objektů, které provozujeme a sledujeme – a většina z nich je automatizovaná.
V důsledku povodní roku 1997 se měnily i zákony – například vodní zákon, díky němuž získal ČHMÚ některé další povinnosti včetně vydávání výstrah. Jak vypadal proces změn?
Byl motivován událostmi z roku 1997 a poupravilo se to po událostech roku 2002. Je to tak často i u mnoha jiných lidských činností, že hybatelem je nějaká událost, často katastrofa, která dá věci do pohybu. Na druhou stranu, já si myslím, že je dobře, že tím hybatelem je taková událost - změny se pak dějí na základě zkušeností, které jsme zažili - byť ty změny byly tragické.
Hlavní změnou je tedy lepší komunikace?
Poskytujeme data nejen záchranným složkám, ale i správcům povodí, podnikům, aby mohli podle našich předpovědí manipulovat na nádržích – to je totiž pořád jeden z hlavních prvků ochrany obyvatelstva.
Ale těch změn bylo víc; mimo jiné i to, že vydá-li ČHMÚ výstrahu na povodňovou bdělost, automaticky se aktivují povodňové orgány a komise na územích, kam směřují výstrahy. Komise pak mohou situaci řešit na místě a provádět opatření, která mohou minimalizovat škody.
Jak důležitou roli hraje při povodních rychlost informací? Třeba lidé v Troubkách si na nedostatek informací, které by přišly včas, stěžovali.
Pomohlo by to dramaticky. Mohli se například ukrýt na místech, která byla bezpečná. Nebyla sice k dispozici žádná protipovodňová opatření, jako zábrany, ale ti lidé by mohli alespoň utéct a ochránit své životy a třeba aspoň část svého majetku. Rychlost informací je zcela klíčová.
Na druhou stranu musíme vážit na miskách vah rychlost vydávání informace a spolehlivost informace. Nechceme, aby to skončilo jako s pasáčkem ovcí a jeho věčným voláním „vlk“. A když pak vlk opravdu přiběhl, nikdo mu nevěřil.
Dnes jsme v situaci, kdy bychom byli schopní v předstihu 24 hodin informovat obyvatele zasažených oblastí v případě těch povodní z roku 1997 – třeba v Troubkách a podobně. U jiných typů povodní, třeba u přívalových povodní, se délka tohoto předstihu ale samozřejmě zkracuje.
Jak dobře zafungovaly úpravy zavedené po roce 1997 u povodní roku 2002?
Situace roku 2002 byla trošku jiná, třeba rychlost té povodně byla menší. Ale rozhodně se povedlo lépe ochránit spoustu lidí, aby nebyly ztráty na životech. A také třeba Prahu se podařilo ochránit proti té nejhorší vodě, když se povedlo vybudovat protipovodňové stěny. Jsem přesvědčen o tom, že změny byly úspěšné – tak úspěšné, jak v tu dobu mohly být.
Jak jsme na tom s připraveností na povodně teď?
Jistě se dá říct, že jsme připravení líp. Nejde říct, že jsme úplně připravení a že bychom povodním odolali – síla přírody bude vždy větší než naše sebelepší opatření. Vždy se musí vážit, na jakou výšku hladiny chránit obyvatelstvo, protože ta opatření jsou neuvěřitelně drahá.
