Neandertálci sice měli výraznější nosy než dnešní lidé, jejich čichové schopnosti na tom ale o nic lépe než naše nebyly. Vymřelí denisované se od obou těchto pralidí lišili mnohem výrazněji.
Denisované měli čich na med. Ukázal to výzkum pravěkých lidí
Cítili pravěcí lidé stejně jako ti moderní? Jaké vůně vlastně vnímali? O tomto lidském smyslu a jeho (pre)historickém vývoji ví věda zatím jen velmi málo a nová studie se poznatky pokusila rozšířit.
Vědci z Dukeovy univerzity se zaměřili na dva pravěké druhy lidí – na neandertálce a na denisovany. Oba dva žily vedle moderních lidí, ale každý zřejmě dost odlišným způsobem života. Jejich čichové schopnosti výzkumníci porovnávali s tím, co mohli cítit naši přímí pravěcí předkové.
Američané pro tento účel vyvinuli zvláštní technologii, která jim umožňuje testovat citlivost čichových receptorů, jež vypěstovali v laboratorní misce. Jejich práce vyšla 28. prosince v časopise iScience. Tento výzkum by nikdy nevznikl nebýt držitele Nobelovy ceny za rok 2022. Svante Pääbo totiž dokázal během let shromáždit a popsat vzorky starobylé DNA. V nich pak už američtí vědci dokázali rozeznat geny zodpovědné právě za čichové receptory, a to u všech tří výše popsaných druhů.
Nos na síru a med
„Je nesmírně obtížné předpovědět chování jen na základě genomové sekvence,“ popsali autoři. „Ale měli jsme genom pachových receptorů neandertálských a denisovanských jedinců a mohli jsme je porovnat s genomy dnešních lidí a určit, zda jejich výsledkem je jiný protein.“ Díky tomu mohli v Petriho misce vypěstovat čichové buňky odpovídající těm, jež měli pravěcí lidé. A třicítku z nich potom otestovali tím, že je vystavovali různým vůním.
Tyto laboratorní testy ukázaly, že receptory moderního a pravěkého člověka v podstatě detekovaly stejné pachy, ale jejich citlivost se podstatně lišila. Ukázalo se, že denisované, kteří žili před třiceti až padesáti tisíci lety, byli méně citliví na pachy, které dnešní lidé vnímají jako květinové. A naopak čtyřikrát lépe vnímali síru a velmi dobře byli přizpůsobení vnímání medu.
„Nevíme sice, co Denisované jedli, ale musí existovat nějaké důvody, proč byl ten receptor takhle citlivý,“ tvrdí vědci. A mají i hypotézu, proč to tak mohlo být: některé kmeny moderních lovců a sběračů, jako jsou například Hadzové z Tanzanie, jsou dobře známí svou láskou k medu. Ten je pro ně vynikajícím zdrojem vysoce kalorických cukrů, které jinak shánějí jen těžko. Je možné, že u denisovanů hrál med podobně významnou roli? Tento výzkum naznačuje, že ano, potřeba jsou ale další důkazy.
Vliv mozku a čichového ústrojí
Neandertálci, kteří žili ještě před čtyřiceti tisíci lety a kteří moderním lidem předali několik procent svých genů, měli čichové receptory velmi odlišné. Byly třikrát méně citliví na květinové a kořeněné vůně, přičemž při jejich vnímání používali v podstatě stejné receptory jako my dnes. „Neandertálské pachové receptory byly většinou stejné jako u současných lidí a těch několik málo, které se lišily, nebyly ani příliš citlivější,“ dodávají autoři.
Důležité také je, že samotné receptory nevyprávějí celý příběh čichu. Na to, co člověk nebo jiný tvor doopravdy cítí, má vliv také mozek, tvar čichového ústrojí a zřejmě i řada dalších vlivů. Nic z toho samozřejmě autoři této studie nezkoumali.
Čich je pro spoustu druhů jedním ze základních smyslů, jímž poznávají svět. A i u těch, pro které není tak dominantní, znamená důležitý způsob, jak získávají informace. Pachové receptory jsou u mnoha druhů spojeny s ekologickými a potravními potřebami, protože se vyvíjejí s tím, jak se mění areály výskytu a způsob stravování daného druhu.
„Každý druh si musí vyvinout čichové receptory, aby maximalizoval svou zdatnost při hledání potravy,“ doplňují vědci. „U lidí je to ale složitější, protože jíme spoustu věcí a nejsme nijak specializovaní.“
