Před čtyřiceti lety došlo k nejhorší katastrofě při provozu jaderných elektráren v historii. Šlo o Černobyl. O dopadech na Evropu do značné míry rozhodovalo počasí a také schopnost ho dostatečně dobře předpovídat.
V době samotné havárie panovalo nad Černobylem a okolím jihovýchodní až jižní proudění, o které se postarala blokující tlaková výše se středem nad severovýchodem kontinentu. To vedlo k šíření radioaktivního materiálu přes Bělorusko nad Baltské moře a Skandinávii. A právě ve Švédsku, nedaleko Stockholmu, byly poprvé mimo území tehdejšího Sovětského svazu naměřeny alarmující vysoké hodnoty radiace. Radioaktivní „mrak“ tam dorazil dva dny po havárii, 28. dubna.
Animace šíření radioaktivního mraku (přesněji vertikálně integrovaný obsah cesia 137) po havárii v Černobylu nad Evropou:
Následující den se ale povětrnostní situace nad naším kontinentem měnila – nad střední Evropou se vytvářel hřeben vysokého tlaku vzduchu. A to znamená, že proudění ve spodní polovině troposféry, kde se většina radioaktivních látek z Černobylu nacházela, začalo směřovat nad naše území a okolí ze severovýchodu až východu. Kvůli tomu začaly radioaktivní materiály putovat i nad tehdejší Československo.
Je třeba podotknout, že radioaktivní mrak se atmosférou nepohyboval jako celek, ale spíše se větvil, částečně rozpadával, případně následně opětovně spojoval, podobně jako kouř v proměnlivém větru, přičemž ho samozřejmě „přiživovaly“ další látky unikající po řadu dní z havarovaného bloku černobylské elektrárny.
Pod radioaktivním větrem
Jedny z nejvyšších koncentrací radioaktivních látek (především cesia 137) doputovaly nad Česko na samotném konci dubna. Směr proudění se následně nad střední Evropou stáčel na východní, takže na řadě byly následně nejen Alpy a jejich široké okolí, ale také Francie, Německo, země Beneluxu a částečně i východní oblasti Velké Británie. Únik radioaktivních látek z Černobylu se podařilo zastavit až po zhruba deseti dnech, tedy 6. května.
Do té doby se proudění nad místem havárie stočilo na severní až severovýchodní, což vedlo po delší dobu k šíření dalších radioaktivních látek nad Balkán, Černomoří včetně Turecka a oblasti Kavkazu. Nad střední Evropou a okolím panovalo na začátku května poměrně slabé proudění, což udržovalo radioaktivní mrak nad touto oblastí bez výraznějšího posunu. Další dávka radioaktivních látek dorazila nad tehdejší Československo od východu ještě mezi 5. a 7. květnem, a to v okrajovém proudění tlakové výše na severovýchodě, postupně východě kontinentu. Vyšší koncentrace se objevily hlavně nad Slovenskem, ale i Polskem.
Z 8. na 9. května se pak proudění nad střední Evropou konečně výrazněji stočilo na jihozápadní, což odvanulo radioaktivní mrak k východu, a protože už nedocházelo k přísunu dalších látek z Černobylu, došlo k jejich postupnému rozptýlení a poklesu koncentrací.
Prší radiace
Jenže jedna věc je radioaktivní mrak ve výšce, druhá věc je jeho reálný dopad na zemský povrch, respektive lidi a další živé organismy v příslušné oblasti. Ve výšce se radioaktivní částice chovají nenápadně a na krajinu prakticky nemají žádný větší vliv, jejich spad bývá totiž zpravidla malý.
Situace se ale dramaticky mění, pokud do hry vstoupí srážky. Ty totiž vymývají atmosféru, fungují jako jakési „sběrače“, které zachytávají radioaktivní částice a přinášejí je na zem (mluvíme o takzvané mokré depozici). A právě srážky se nad Českem vyskytly přesně v době, kdy nad naše území doputoval poprvé radioaktivní mrak od severovýchodu. Souvisely s tlakovou níží nad Balkánem.
Nejintenzivnější srážky 30. dubna a 1. května spadly zejména ve Slezsku, na severu Moravy a severovýchodě Čech. Další významnější srážky dorazily od 4. do 8. května od západu a přinesla je oblast nízkého tlaku vzduchu nad západní Evropou. Právě tyto dvě epizody srážek se největší měrou podepsaly na mokré depozici radioaktivních nuklidů na zemském povrchu v tuzemsku. Nicméně ještě horší situace panovala v Alpách, kde vlivem zesílení srážek byla míra depozice o dost vyšší než u nás.
Mimochodem poměrně nepříznivé podmínky v tomto ohledu nastaly v první květnové dekádě 1986 na Balkáně, zejména v jeho západní polovině. Kvůli nevýraznému tlakovému poli se zde opakovaně vytvářely místní přeháňky a bouřky, které přispěly k lokálně vysokým hodnotám na povrchu deponovaných radioaktivních látek. Vyšší hodnoty byly dosaženy taky ve střední Skandinávii, což souviselo se srážkami, které tam přinášely fronty z Atlantiku.
Právě nerovnoměrné rozložení srážek napříč Evropou souvisí i s nerovnoměrným množstvím radionuklidů v půdě, kdy neplatí přímá úměra – tedy že by vzdálenější oblasti byly nutně kontaminovány méně než oblasti k Černobylu bližší (samozřejmě kromě určitého okolí elektrárny). Názorným příkladem je východní Slovensko, nad které zejména v květnových dnech proniklo ve výšce vysoké množství radionuklidů, ale díky chybějícím srážkám je kontaminace půdy nižší než v případě českého území.
Dodejme, že před čtyřiceti lety byly možnosti předpovědí šíření radioaktivního mraku nad Evropou minimální. Meteorologům (a nejen jim) chyběla velká část dnes dostupných dat a samozřejmě i kvalitní a rychlé numerické předpovědní modely. Právě díky nim není v současnosti problém v případě potřeby spustit výpočet a zjistit tak, kam by se radioaktivní látky měly přesouvat. Ostatně tuto schopnost modely prokázaly už před patnácti lety při havárii v japonské Fukušimě.
