Avaři byli obávaní nájezdníci z doby raného středověku. Ovládali významnou část Evropy včetně území dnešního Česka – a na troskách jejich chanátu vyrostla Velkomoravská říše. Přesto se o jejich kultuře ví pramálo. Teď to změnila česká vědkyně Zuzana Hofmanová.
„Z černého obdélníku dveří se vynořila postava ve vlčím plášti, tkané suknici a brnění spleteném ze železných řetízků. Z hrotu meče ve spuštěné ruce jako rubínová slza stekla kapka krve. (…) Černé vlasy a vousy, výrazné lícní kosti, mandlové oči a především neobyčejně vysoká postava, podle níž příslušníci jeho národa dostali své jméno. Obři – Avaři.“
Tímto popisem obávaných Avarů začíná současný román slovenského spisovatele Juraje Červenáka Vládce vlků. Ukazuje velmi dobře, jak byl a je tento „národ“ vnímán. Jako vrazi, lupiči a zabijáci ohrožující pokojné Slovany. Nový výzkum vedený českou vědkyní Zuzanou Hofmanovou z Masarykovy univerzity ale Avary popisuje nikoliv zvenku, ale zevnitř. Z pohledu genetiky.
Avaři přišli do Evropy z východní Asie. Dokázali velkou část východní a střední Evropy ovládat po čtvrt tisíciletí, od 6. do 9. století našeho letopočtu. Proslavili se svou bojovností a silou – právě proto opravdu české slovo „obr“ pochází z jejich jména. Byli sice méně známí než jejich předchůdci Hunové, ale na rozdíl od nich měli zásadní vliv na naše dějiny. Právě jako obrana proti Avarům totiž vznikl první slovanský „stát“ – Sámova říše.
„Kdykoli Avaři vojensky útočili na některý národ, stáli s celým svým vojskem před táborem, Slované pak bojovali. Jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Avaři vyrazili, aby se zmocnili kořisti; jestliže však byli Slované přemáháni, opřeli se o pomoc Avarů a tak nabrali nových sil. (...) Avaři přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Avarům daně. Nakonec však synové Avarů, které zplodili s manželkami a dcerami Slovanů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Avarů, začali se bouřit.“
Později se naopak se Slovany nejen na našem území úzce stýkali. Na svých pohřebištích zanechali jedno z nejbohatších archeologických dědictví včetně asi stovky tisíc dosud archeologicky odkrytých hrobů. Právě tato pohřebiště tým Zuzany Hofmanové pro svůj výzkum využil.
Nobelovská technologie
Multidisciplinární výzkumný tým genetiků, archeologů, antropologů a historiků vedený Hofmanovou analyzoval celé komunity této dávné populace, konkrétně vzorky všech dostupných lidských kosterních pozůstatků ze čtyř kompletně archeologicky prozkoumaných avarských pohřebišť v oblasti dnešního Maďarska.
Díky DNA ze 424 jedinců se vědcům podařilo zrekonstruovat vůbec nejhlubší geneticky doložený rodokmen, který překlenoval devět generací a asi 250 let. „Zjistili jsme, že z výše uvedeného počtu jedinců mělo asi tři sta z nich nějakého svého blízkého příbuzného pohřbeného na stejném pohřebišti. Tato překvapivě vysoká míra příbuznosti nám umožnila rekonstrukci rozsáhlých rodokmenů a ten devítigenerační nám doslova vyrazil dech,“ přibližuje Hofmanová unikátní objev, který vyšel v jednom z nejprestižnějších časopisů světa, odborném žurnálu Nature.
Vědci využili na výzkum DNA technologii, kterou vytvořil švédský vědec Svante Pääbo a roku 2022 za ni dostal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Díky němu vznikl obor paleogenetiky, který umožňuje zkoumat geny celých populací a hledat mezi nimi vztahy.
Z nomádů usedlíky
Ze zveřejněných výsledků studie vyplývá, že si původně nomádské skupiny Avarů pocházející z východní Asie udržely stepní tradice po generace i po svém usazení v Evropě. „Historické poznatky o Avarech nám zanechali jen jejich nepřátelé, především Byzantinci a Frankové, takže tyto výsledky vnáší vhled do vnitřní organizace jejich klanů, přičemž ženy byly v historických pramenech zastoupeny velmi málo. Víme pouze o třech nahodilých zmínkách, takže znalosti o jejich životě prakticky neexistují,“ dodává Hofmanová.
Rodokmeny odhalily, že avarské komunity přísně dodržovaly takzvaný patrilineární systém, to znamená, že generace byly spojené po otcovské linii. Podle nových genetických dat ale ženy hrály klíčovou roli v sociální soudržnosti avarské společnosti a propojovaly jednotlivé skupiny a klany sňatky, po kterých opouštěly svou původní rodnou komunitu.
„Zajímavé také je,“ pokračuje Hofmanová, „že bylo časté mít za života více reprodukčních partnerů. Více na sobě nezávislých příkladů také ukazuje, že tyto komunity praktikovaly takzvané levirátní svazky. Jejich podstata spočívá v tom, že mužští příbuzní – sourozenci nebo otec a syn – mají potomka se stejnou, jim biologicky nepříbuznou ženou.“
„My na to často hledíme úplně zaražení, skoro každý týden teď vycházejí úplně přelomové věci. Můžeme teď třeba celogenomově analyzovat celé pohřebiště, díky čemuž vidíme, kdo byl s kým příbuzný, můžeme tak rekonstruovat celé rodiny a vztahy mezi lidmi. Dokonce se nám tak daří i rekonstruovat vztahy mezi více lokalitami – jak se lidé pohybovali, zda se brali, jak se během generací toto všechno vyvíjelo. Jsou to neuvěřitelné záležitosti a otevírá nám to úplně nové obzory v chápání dávných společností.“
Jde o historicky a etnologicky doloženou zvyklost asijských nomádských společností, která má důležitou úlohu pro nástupnictví v komunitě, ochranu dětí a udržení politických svazků mezi skupinami. „V těchto komunitách se zcela vyhýbali sňatkům i vzdáleně příbuzných, což naznačuje, že si avarská společnost udržovala podrobnou paměť o svých předcích a věděla, kdo jsou čí biologičtí příbuzní po celé generace,“ dodává Guido Alberto Gnecchi-Ruscone, první autor studie a člen výzkumné skupiny Zuzany Hofmanové.
Nová data umožnila ještě hlubší vhled do avarské společnosti, která zmizela z historických a archeologických dokladů před více než tisíci lety. Na jedné z největších zkoumaných lokalit byla odhalena náhlá změna v druhé polovině 7. století. Jedna otcovská linie byla nahrazena jinou a zároveň došlo ke změně stravovacích návyků a pohřbívání.
Tato výměna komunity byla podle vědkyně z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Institutu Maxe Plancka v Německu pravděpodobně spojená s rozsáhlejšími politickými změnami v regionu a byla by geneticky neviditelná, pokud by studie nebyla takto detailní.
To ukazuje, že stejný genetický původ může maskovat nahrazování celých komunit, což má důsledky pro budoucí archeologické a genetické výzkumy. „Zajímavé je, že ta původní a nová otcovská linie byly stále geneticky spojené, a to skrze potomky s jednou a téže ženou. Tyto analýzy totiž poodhalují i individuální příběhy a vztahy jedinců mezi sebou – otce pohřbené obklopené jejich syny a jejich partnerkami a dcery, které z komunit mizí kolem osmnácti let,“ uzavírá Zuzana Hofmanová.
Hofmanová se věnuje genetickému výzkumu Avarů už delší dobu. Před dvěma lety se jí podařilo odhalit, odkud tito „záhadní cizinci“ do Evropy vlastně přišli. Ukázalo se, že pocházejí z oblasti dnešního Mongolska, odkud se pak přesunuli na Kavkaz. Za několik let urazili více než pět tisíc kilometrů. Po dalších deseti letech se usadili v Karpatské kotlině. Jejich říše zasahovala kromě Maďarska také na území dnešního Rumunska, Slovenska, Rakouska, Chorvatska a Srbska. V historii lidstva jde podle autorů výzkumu o jednu z nejrychlejších doložených migrací na takovou vzdálenost.
Prokázala se také genetická souvislost s mongolskou říší Rouran (česky někdy Žou-žan), rozvrácenou v polovině 6. století turkickými kmeny.
