Mor se podle dosavadního historického poznání zastavil na Sahaře. Jenže nové náznaky z více oborů ukazují, že to nemusí být pravda.
Ve 14. století se Evropou, Asií a severní Afrikou prohnala černá smrt. Mor. Nemoc, která v některých městech zabila během jedné vlny až polovinu obyvatel. Archeologové a historici doposud předpokládali, že morová bakterie Yersinia pestis, kterou přenášely blechy napadající hlodavce, se tehdy přes Saharu směrem na jih nedostala. V několika málo písemných záznamech středověké subsaharské Afriky totiž není o moru žádná zmínka a ani se zde nenašly masové hroby připomínající „morové jámy“ v Evropě. Ani evropští průzkumníci v 15. a 16. století nezaznamenali žádné známky této nemoci, přestože epidemie stále sužovaly Evropu.
Jenže teď přinesli vědci nové důkazy z archeologie, historie a genetiky, které jsou podle nich náznakem, že mor subsaharskou Afriku tehdy zasáhl. Tyto důkazy představené těsně před Vánoci na konferenci v Paříži jsou podle genetičky Anne Stoneové z Arizonské státní univerzity zatím jen nepřímé.
Afrika a mor
V některých částech Afriky se mor vyskytuje endemicky i nyní; většina historiků předpokládala, že se sem dostal v 19. století z Indie nebo Číny. Archeolog Gérard Chouin se poprvé začal zajímat o to, jestli má mor v subsaharské Africe delší historii, když prováděl vykopávky v lokalitě Akrokrowa v Ghaně. Byla založená kolem roku 700 před naším letopočtem, byla zemědělskou komunitou, byla obklopena příkopem a vysokými hliněnými valy, šlo o velmi typickou osadu té doby.
Jenže někdy koncem 13. století Akrokrowu i všechny ostatní hliněné osady jejich obyvatelé opustili. „Došlo k hluboké, strukturální změně ve způsobu osídlení,“ popisuje Chouin, „právě když v Eurasii a severní Africe řádila černá smrt.“ Od té doby zdokumentoval podobné opuštění osad v Nigérii ve 14. století. A další archeologové objevili podobně záhadně opuštěné vsi ve 14. století v Kirikongo v Burkině Faso. Tady přitom lidé hospodařili, pásli dobytek a zpracovávali železo nepřerušeně přes 1500 let. Ale pak se někdy ve druhé polovině 14. století osada náhle zmenšila na polovinu. Vědcům se přitom nepodařilo najít vysvětlení v přírodních ani válečných katastrofách. Tyto náhlé změny se podle vědců ale nápadně podobají těm, které byly pozorovány na Britských ostrovech během justiniánského moru v šestém až osmém století našeho letopočtu.
Nové náznaky se našly také v historických záznamech. Historici našli v etiopských textech ze 13. až 15. století dosud neznámé zmínky o epidemiích, včetně jedné, která zabila „takové množství lidí, že nezbyl nikdo, kdo by mrtvé pohřbil“. Není sice jasné, o jakou nemoc šlo, ale historička Marie-Laure Deratová z francouzského Národního centra pro vědecký výzkum v Paříži zjistila, že v 15. století Etiopané přijali dva evropské světce spojené s morem, svatého Rocha a svatého Sebastiána.
A do třetice tuto hypotézu podporují i některé genetické důkazy. Například studie z roku 2016 v časopise Cell Host & Microbe odhalila, že odlišná podskupina Yersinia pestis, která se nyní vyskytuje pouze ve východní a střední Africe, je bratrancem jednoho z kmenů, které ve 14. století pustošily Evropu. Je to nejbližší žijící příbuzný kmene středověké „černé smrti“. Tento bratranec moru se pravděpodobně dostal do východní Afriky v 15., nebo 16. století – poté, co jiný, dnes již vyhynulý kmen Yersinia pestis prošel západní Afrikou.
Aby byla tato hypotéza přijata, je ale nutné najít ještě přesvědčivější důkazy – těmi by měla být středověká DNA bakterie Y. pestis z lidských ostatků v subsaharské Africe. Přestože teplo a vlhkost v této oblasti rychle DNA ničí, vědci věří, že by ji mohli najít v lidských zubech, kde se zachová s největší pravděpodobností.
