Nebezpečné nemoci, epidemie i pandemie provázely obyvatelstvo střední Evropy po řadu století a nejednou se s neztenčenou silou opakovaně navracely do života našich předků. Svědectví o nich nám přinášejí archivní prameny oficiální povahy i paměti a osobní vzpomínky příslušníků různých společenských vrstev.
Etnologii coby vědu o člověku a jeho kultuře však primárně nezajímaly a nezajímají konkrétní informace o průběhu epidemií, statistiky obětí či trasování jejich šíření jako spíše to, jak se odrážely v životě jedince, společenství obce, vybrané profesní komunitě i napříč celou společností. Jak ovlivňovaly chování a myšlení lidí, nakolik se promítaly do jejich následného konání, tedy jak poznamenaly jejich každodenní život po stránce materiální, stejně jako myšlenkové a náboženské postoje.
Protože jedním z pilířů etnologie jsou i takzvaná paměťová studia, naše pozornost může být upřena i na sledování, jakou zanechala epidemie paměťovou stopu a jak s ní bylo posléze případně nakládáno, jak byly nabyté zkušenosti dále přenášeny či jak rychle se tato stopa vytrácela do zapomnění.
Morové epidemie
Pro středověk i novověk je obvykle v souvislosti s nynější pandemií připomínána morová nákaza, která v polovině 14. století devastovala populace na řadě míst v Evropě. Lidové prostředí ve své kolektivní paměti zpravidla zaznamenalo intenzivněji až poslední vlny výskytu moru v 18. století.
Možná si ani neuvědomujeme, že jedním z těchto pozůstatků v našem jazyce je slovo mořit ve významu soužit, trápit, až k smrti vésti, což bylo mimo jiné v lidových pověrách spojeno i se specifickou pověrečnou postavou takzvané mory. Co zůstávalo trvalou materiální připomínkou existence této nemoci, byly morové sloupy, kaple či sochy patronů proti moru (zvláště svatého Rocha), které zaplnily veřejný prostor a kolem nichž se ubíraly každodenní kroky mnoha obyvatel. Veřejná poděkování za ukončení epidemie a mnohdy i jako dík za zachování života však nemusela mít jen materiální podobu.
Náboženské dění tak obohatily děkovné bohoslužby konané nejen v době pominutí epidemie, nejednou v nich bylo pokračováno v pravidelných intervalech také v dalších letech. Mnohé z nich, stejně jako děkovné poutě na vybraná poutní místa a k vybraným patronům, pozvolna zanikaly nebo se staly obětí josefinských reforem. Jednou ze stále živých připomínek je ovšem historický morový průvod v Brtnici na Jihlavsku, který byl dokonce v roce 2017 zapsán na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.
Ještě na počátku 19. století vydal litomyšlský nakladatel kramářský tisk Píseň k Marii Panně, za odvrácení moru, hladu a války. Tehdejší Čechy již sice netrápil klasický dýmějový mor, toto slovo o třech písmenech se však mnohdy stávalo synonymem pro nebezpečné nemoci a epidemie zapříčiňující hojná úmrtí. Zbožní věřící proto mohli obracet své prosby k Panně Marii mimo jiné prostřednictvím této tištěné písně. Účinnou pomoc u ní mohli hledat ale i prostřednictvím celé řady dalších oblíbených tisků, jak o tom svědčí o něco mladší Horlivá pobožnost k Panně Marii v čas nakažlivé nemoci a některé další dochované kramářské tisky.
Epidemie jako důsledek války
Název první jmenované písně nám ovšem odkrývá i jinou souvislost. Výskyt některých nemocí a epidemií byl mnohdy důsledkem válečných událostí a s nimi spojených přesunů větších skupin lidí, nedostatku kvalitní stravy či nedostatečných hygienických podmínek, v nichž vojáci na svém tažení a v poli přebývali.
V roce 1806 je například na Moravě připomínána nakažlivá hlavnička, jak naši předkové nazývali břišní tyfus. Její šíření bylo přičítáno nejen vlhkému počasí, ale i zraněným vojákům, kterých bylo tehdy ve špitálech v zemi kvůli válkám s Napoleonem nemalé množství. Výsledek komentoval dobový kronikář lakonicky: „Velké množství lidu pomřélo.“
Karanténní opatření v dobách cholery
Lidé 19. století se museli opakovaně potýkat především s cholerou. Stejně jako mor měla i tato nemoc svůj původ v Asii a Evropu v tomto století postihla pandemie hned třikrát. Přísná karanténní opatření a uzavírka hranic nejsou ale pražádnou novinkou, s níž by přišla až nynější vláda.
Když se v roce 1831 začala cholera rozmáhat v Uhrách, zemská vláda na Moravě vyhlásila na moravsko-uherské hraniční linii zdravotní kordon. K hlídkování bylo povoláno vojsko, pro něž byly budovány přístřešky zvané čartáky. Na hranicích byly hloubeny příkopy a jako překážky pro vstup do země sloužily pokácené stromy. Obyvatelé přilehlých obcí měli tehdy za povinnost podílet se na dodávkách dřeva, vody a potravin pro hlídkující vojáky.
Kromě pomoci nemocným a pohřbívání zemřelých se na mnoha místech zintenzivnila četnost bohoslužeb, na nichž věřící vznášeli své prosebné modlitby k Bohu. Jak svědčí například zápis ze školní kroniky na Prostřední Bečvě, po mimořádné mši sloužené s prosbou, aby se nemoc již dále v obci nešířila, cholera skutečně ustoupila. Rok co rok se v tentýž čas děkovná mše opakovala a ještě po šedesáti letech se jí účastnilo množství obyvatel, včetně školou povinných dětí, které tento den byly omluveny z návštěvy školy.
- Autor textu je etnolog. Působí na Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Centru pro studium nemateriálního kulturního dědictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Podruhé pandemie cholery zasáhla Evropu v letech 1863–1875. Rok 1866 je tak v našich dějinách spojen nejen s bitvou u Hradce Králové a pobytem pruských vojsk na našem území, ale i s cholerou. Zpravují nás o ní mnohé rodinné kroniky. Jak napsal kronikář Martin Tkadlec, lidé „začali hrozně mřít, každý byl připravený loučiti se s tím světem. Tu hrůzu nelze možná perem popsat.“ Podobných zápisů nalezneme napříč naší zemí mnoho.
V místních názvech i paměti lidí pak přetrvávalo povědomí o takzvaných cholerových hřbitovech i příbězích s nimi spjatých. Jak očití svědkové pozvolna umírali, nabývala tato vyprávění v lidovém pojetí různých podob a variací, někdy dosti dramatických až fantaskních.
Přicházely však i další nebezpečné nemoci – černý kašel, záškrt, úplavice, spála. Relace o jejich výskytu, počtech zemřelých dětí i případném přerušení výuky nám opakovaně přinášejí četné školní kroniky druhé poloviny 19. století. Ze zápisů tehdejších učitelů je patrná malomyslnost nad bezmocí, která se jich zmocňovala při vzpomínce na vyhaslé dětské životy bez ohledu na nadání či sociální původ zemřelých.
Fake news jako součást minulosti
Etnologie a její poznávání každodennosti minulých generací však může být inspirativní pro nynější dobu i v jiné rovině. Internet v posledních dnech a týdnech zaplavily různé fake news se zaručenými zprávami, sociálními sítěmi se šíří nejrůznější rady a návody, jak proti nákaze postupovat.
Pohled do minulosti nás ovšem přesvědčí, že se jedná o standardní lidské chování, které zde bylo před 100 i 200 lety. Když ve třicátých letech 19. století kosila cholera množství venkovského obyvatelstva, šířila se zvěst, že „koléru púščajú hlaváčé (vrchnost – pozn. autora), aby sa zmálil sprotý lud a sa pánom neprotivěl.“ Bohatá suma znalostí lidové medicíny ještě dlouho po odplynutí epidemie uchovávala „zaručené“ recepty proti nebezpečné nemoci a doporučení konkrétních bylin i lektvarů.
Spíše úsměvně tak působí příběh zaznamenaný jedním ze sběratelů lidové slovesnosti v jihovalašské obci Jasenné. Nulový počet nakažených v nedaleké obci Bratřejov v roce 1831 byl zde zdůvodňován prozíravostí tamního purkmistra. Ten sice dle obecného přesvědčení donesl z vizovické vrchnostenské kanceláře, stejně jako představení jiných obcí na panství, „koléru“, neroznesl ji ale dle příkazu po obci, ale zakopal. A obec i její obyvatelstvo byly zhoubných dopadů nemoci ušetřeny.
V následujícím desetiletí vzali osud do svých rukou i sami obyvatelé Jasenné. Když se zdejší učitel Pellar vrátil z Vizovic s lahví dezinfekce určené pro potřeby školy, považovali ji místní právě za onu nebezpečnou „koléru“. A tak navečer obstoupili školu a chtěli, aby jim učitel vydal láhev po dobrém či po zlém. Pellarovi nezbylo než před davem kapitulovat. Zakopali ji pod hrušku, která po čase uschla. Lidé se tím jen utvrdili ve správnosti svého jednání.
Zkušenosti i přístup předchozích generací ve spojitosti s epidemiemi byly tedy různé. Lidé se chápali různých, tu více, tu méně účinných nástrojů, jak s nimi bojovat. S každou další generací se ovšem váha zkušeností načerpaných u předchozích pokolení při podobných mimořádných situacích umenšovala, až se vytratila.
Možná proto dnes, v době, kdy mnohé ze znalostí minulosti opět objevujeme a důkladněji poznáváme, se za pandemie cítíme i přes sofistikovanou zdravotní péči, o níž se v minulosti nikomu ani nezdálo, tak zranitelní a vydaní koronaviru na pospas.
