Tým oceánologů a klimatologů vyzkoušel u amerického pobřeží, jestli by se dala chemie využít na snížení množství oxidu uhličitého v mořské vodě, aniž by to uškodilo zvířatům a rostlinám. Podle zprávy o výsledcích experiment proběhl bez chyby.
Geoengineering, neboli klimatické inženýrství, je velmi kontroverzní pojem. Označují se tak záměrné a rozsáhlé zásahy technickými prostředky do zemských systémů, které mají za úkol potlačit nebo zmírnit dopady člověkem způsobené změny klimatu. Zatím se nic takového neděje, ale úvahy o použití těchto metod existují a vědci provádějí už několik let první malé experimenty, jež by měly ověřit, jestli tyto metody vůbec fungují, nebo jestli nezpůsobí víc škody než užitku.
Teď vědci jeden takový, relativně velký, pokus provedli. Do zálivu v americkém státě Maine vylili do mořské vody 65 tisíc litrů hydroxidu sodného. Cílem bylo zjistit, jestli to dokáže podle předpovědí odstranit z vody nějaký oxid uhličitý a zda to nebude mít negativní dopady na místní ekosystémy. Odpověď na první otázku je ano, na druhou ne.
Vylitím 65 tun litrů chemikálie, které se dříve říkalo louh, do oceánu, se povedlo odstranit z ní asi deset tun oxidu uhličitého, aniž by došlo k poškození volně žijících živočichů, tvrdí vědci, kteří za experimentem stojí.
Pokus proběhl už v srpnu roku 2025, vědci ale několik měsíců sledovali, jestli se neprojeví nějaké, třeba opožděné, dopady. Za experimentem stojí skupina expertů z Woods Hole Oceanographic Institution v Massachusetts, která výsledky představila veřejnosti na konci letošního února. „Můžeme s jistotou říci, že v důsledku tohoto experimentu došlo k dodatečnému pohlcení CO2,“ konstatovali vědci.
Podle autorů reakcí louhu s mořskou vodou už během prvních čtyř dnů pokusu došlo k odstranění dvou až deseti tun CO2, celkem až doposud by mohlo jít možná až o 50 tun oxidu uhličitého. Přesnějších výpočtů zatím vědci nejsou schopní. Má to ale jeden háček: vědci totiž také nekalkulovali s tím, kolik emisí způsobila výroba samotného hydroxidu sodného a také v úvahách neřešili vliv emisí způsobených dopravou látky do oceánu. To znamená, že není jasné, zda zkouška vedla k čistému odstranění CO2. V tomto případě šlo ale teprve o zjištění funkčnosti, tyto další zásadní části „rovnice“ by měly řešit následné výzkumy.
Proč je to důležité
Drtivá většina oxidu uhličitého, který se do atmosféry uvolňuje „navíc“ hlavně ze spalování fosilních paliv, se nedostává do atmosféry, ale padá do oceánu. Tam tento plyn reaguje s vodou.
Oceány uchovávají čtyřicetkrát více uhlíku než atmosféra a absorbovaly více než čtvrtinu přebytečného CO2, který lidé vypouštěli do atmosféry. Tento přebytečný CO2 reaguje s vodou a vytváří kyselinu uhličitou, která je kyselejší než voda – což pak vede k tomu, že se i oceány stávají měřitelně kyselejšími.
Vyšší úroveň kyselosti celé řadě druhů neprospívá. Jde často o organismy vybavené schránkami tvořenými vápníkem, které kyselina rozpouští. A čím víc je v oceánech oxidu uhličitého, tím méně jsou schopné ho pojmout a tím víc se ho dostane do vzduchu, kde přispívá k oteplování planety.
Vědci zkoumají řadu metod, jak kyselosti oceánů čelit, obávají se totiž právě dramatických dopadů na základní části ekosystémů.
