Byla to jedna z největších přírodních katastrof v dějinách lidstva. Po zemětřesení u indonéského ostrova Sumatra zasáhla pobřeží Indického oceánu v Asii a Africe ničivá vlna tsunami, která zabila téměř čtvrt milionu lidí. Mezi oběťmi byly i tisíce zahraničních návštěvníků, kteří ve vyhledávané turistické destinaci trávili exotickou dovolenou. Od tragédie uplynulo přesně dvacet let.
Mohutné vlny tsunami, vyvolané zemětřesením o síle 9,15 stupně Richterovy škály s epicentrem u indonéského ostrova Sumatra, zpustošily pobřeží čtrnácti asijských a východoafrických zemí, přičemž ve třinácti z nich si živelní pohroma vyžádala oběti na životech – podle světové databáze mimořádných událostí (EM-DAT) zahynulo 226 408 lidí včetně osmi Čechů.
Nejvíce byla postižena Indonésie, kde tsunami usmrtily kolem 160 tisíc osob, 35 tisíc životů si ničivé vlny vyžádaly na Srí Lance, přes deset tisíc obětí hlásila Indie. V Thajsku, považovaném za turistický ráj, zemřelo nebo bylo pohřešováno kolem osm tisíc lidí. V Somálsku, Myanmaru a ostrovních Maledivách zahynuly stovky lidí. Řádově desítky osob, považovaných za mrtvé, přiznaly Malajsie a Tanzanie. Úmrtí byla hlášena také ze Seychel, Bangladéše, Jemenu a Keni.
Z dovolené v Asii se nevrátilo na devět tisíc zahraničních návštěvníků. Zřejmě nejvíce obětí na životech měly z evropských zemí Švédsko a Německo.
Vlna měla až deset metrů
Zemětřesení s epicentrem vzdáleným 150 kilometrů od indonéského ostrova Sumatra udeřilo 26. prosince 2004 v 7:58 místního času (01:58 SEČ) a trvalo dlouhých deset minut. Seizmické centrum v Jakartě původně odhadovalo jeho sílu na 6,4 stupně. Za 30 minut zasáhly první ničivé vlny pobřeží Sumatry, za další půlhodinu dorazily k pobřeží Thajska.
Krátce poté americký americký Národní úřad pro oceány a ovzduší (NOAA) z Havaje poprvé upozornil na nebezpečí přívalových vln poblíž epicentra v Indickém oceánu. K pobřeží východní Afriky pak vlny dorazily v průběhu dne.
Vlny, jejichž název je odvozen z japonského cunami („cu“ – přístav a „nami“ – dlouhá vlna), se obvykle šíří rychlostí až osm set kilometrů za hodinu a na mělčině mohou dosahovat výšky několika desítek metrů. Místy až desetimetrová masa vody smetla vše, co jí stálo v cestě.
Jeden a tři čtvrtě milionu lidí bez střechy nad hlavou
Rok po katastrofě hovořily údaje o tom, že střechu nad hlavou ztratilo na 1,77 milionu lidí, přičemž dalších několik set tisíc domů muselo být kvůli nevyhovujícím podmínkám zbouráno nebo strženo. Jeden milion osob přišel o zdroje obživy, na mezinárodní humanitární pomoc bylo odkázáno přes pět milionů lidí.
Mezi největší problémy, s nimiž se museli přeživší a vlády postižených zemí potýkat, patřily nedostatek nezávadných potravin a pitné vody, zničená infrastruktura a s tím související potíže při distribuci pomoci. Bezútěšnou situaci pak komplikovaly vysoké teploty, které způsobovaly rychlý rozklad mrtvých těl. Některé oběti musely být proto pohřbeny bez předchozí identifikace, aby se předešlo rozšíření epidemie.
V pobřežních vodách byla vážně poškozena až třetina korálových útesů. Odborníci předpovídali, že potrvá nejméně deset let, než se tyto biologicky nejbohatší mořské ekosystémy na světě plně obnoví. Již v roce 2009 ale vědci z newyorské Wildlife Conservation Society konstatovali, že se útesy podél nejhůře postižené indonéské provincie Aceh obnovily.
Škody: přes 260 miliard korun
Celkové materiální škody byly původně odhadovány přední světovou zajišťovnou Munich Re na více než 13,6 miliard dolarů (331,2 miliardy korun), po roce byla škoda vyčíslena částkou 10,73 miliardy dolarů (261,4 miliardy korun).
Z celého světa bylo pro postiženou oblast slíbeno přes 12,5 miliardy dolarů (304,4 miliardy korun). Nejštědřejší byly Spojené státy, Asijská rozvojová banka a Austrálie. V Česku se mezi občany a organizacemi vybralo na 360 milionů korun, nejvíce peněz přišlo na účty Člověka v tísni (131,9 milionu) a společnosti ADRA. Přes 240 milionů schválila na pomoc postižené oblasti česká vláda.
