Názory vlivných lidí v Moskvě na válku proti Ukrajině se značně liší, píše na webu Meduza ruský nezávislý novinář s kontakty v Kremlu Andrej Percev. Zástupci silových struktur i někteří další chtějí boje stupňovat a doufají v zisk co největší části Ukrajiny. Představitelé bank či technologických podniků píší opatrné články o škodlivosti sankcí a přejí si příměří. Třetí skupina, k níž patří tak vysoce postavení muži jako premiér či moskevský starosta, je zticha a čeká, jak se situace vyvine. Do „strany ticha“ překvapivě patří i ministr obrany, dodává politolog Mark Galeotti.
Strana války, strana míru a strana ticha. Kremlologové analyzují rozložení sil v Moskvě
Hlavními tvářemi „strany míru“ jsou podle Percevových zdrojů šéf VTB Banky Andrej Kostin, šéf technologického holdingu Rostec Sergej Čemezov či šéf Sberbanky German Gref. Řadí k nim i bratry Michaila a Jurije Kovalčukovy, kteří patří k nejbližším Putinovým přátelům, o Jurijovi se hovoří jako o jeho bankéři.
Všichni jsou vzhledem ke svému podnikání v bankovnictví a technologicky pokročilé výrobě těžce postiženi sankcemi a odstřižením Ruska od globalizované světové ekonomiky. Přáli by si co nejrychlejší konec války a nalezení alespoň nějaké základní styčné plochy se Západem.
A opatrně to ventilují i na veřejnosti. Například Čemezov si v článku o domácích náhražkách dovozu stěžuje, že „nahrazení všeho je nesmyslné, ekonomicky nepraktické a jednoduše nemožné. (…) Izolace včetně technologické a snaha dělat si všechno sám je cestou nikam. (…) Zrada Západu není důvodem zavřít okna i dveře.“
Kostin si zase veřejně posteskl, že sankce jsou trvalé a globalizace v Rusku nadobro skončila. Zdůraznil přitom, že právě globalizace přinesla zemi značné ekonomické výhody včetně moderního bankovního sektoru postaveného na amerických a evropských nástrojích.
Percev upozorňuje, že tito lidé netvoří žádnou organizovanou skupinu. Nepouštějí se ani do otevřené kritiky, jejich stesky na ekonomicky orientovaném webu vnímaném jen úzkou vrstvou ruské společnosti jsou maximum. A jak dodává ukrajinský analytik Ivan Jakovina, nenabízejí veřejně ani žádné návrhy dalšího postupu.
„Strana války“
Opačný přístup mají jestřábi. Bývalý prezident a v současnosti trochu odklizený místopředseda bezpečnostní rady Dmitrij Medvěděv, který radikálně opustil svou někdejší pózu instagramového liberála, na sociálních sítích vyhrožuje Západu jaderným útokem a zpochybňuje budoucnost jakékoliv ukrajinské státnosti.
Vlivný zástupce šéfa prezidentské administrativy Sergej Kirijenko hovoří o nutnosti boje proti ukrajinskému nacismu, což je letitá mantra té tvrdší strany ruské propagandy. A šéf bezpečnostní rady Nikolaj Patrušev prohlásil, že Rusko ve válce nikam nespěchá.
Podle Percevových zdrojů patří ke „straně války“ také ostrými výroky proslulý předseda Státní Dumy Vjačeslav Volodin, šéf hlavní režimní strany Jednotné Rusko Andrej Turčak nebo vedení bezpečnostních složek včetně tajných služeb.
Ani jestřábi nejsou ve své snaze o tlak na prodloužení bojů nijak organizováni. Percev upozorňuje, že mezi leckterými z nich panují značné neshody a osobní nepřátelství, zmiňuje například Volodina s Kirijenkem.
Mají však velkou výhodu: informační vliv na Putina. Kirijenko, kterému šéf pro teď svěřil péči o Donbas, přináší zprávy o stavu okupovaných území, lidé z tajných služeb zase zprávy z fronty.
„Strana ticha“
Překvapivě tiší jsou podle Galeottiho, jenž doplňuje Percevovu analýzu, ministr obrany Sergej Šojgu i další armádní činitelé. Na veřejnosti se objevují málo, válku ani její perspektivy téměř nekomentují.
Nejvíc ohlušující ticho ale zní z čela vlády. Premiér Michail Mišustin, který si svůj veřejný obraz pečlivě pěstoval, se nyní spíš schovává, a když už něco komentuje, drží se striktně vládních ekonomických rozhodnutí, upozorňuje Percev. Jeho zdroje mu tvrdí, že dokonce odmítá nabídky pomoci PR specialistů z prezidentské kanceláře.
Podobně opatrný je moskevský starosta Sergej Sobjanin, který má díky práci na „humanizaci“ hlavního města po divokém působení svého předchůdce Sergeje Lužkova pověst schopného manažera. Na začátku června se Sobjanin sice vydal do okupovaného Luhansku pohovořit tam o možnostech poválečné obnovy, Percevovy zdroje ale tvrdí, že tam jel proti své vůli až na nátlak od samotného Putina.
Šéf zatím jednoznačně stojí na „straně války“, domnívají se Percev i Galeotti. „Do války a připojování území je nadšený. (…) Získat Donbas je pro prezidenta důležité, i kdyby to mělo trvat měsíce. Pak lze jednat o zastavení postupu vojsk,“ řekl Percevovi jeho zdroj.
