Zuzana Čaputová je na dvoudenní návštěvě Česka, její poslední ve funkci slovenské prezidentky. Při této příležitosti poskytla České televizi rozhovor, v němž bilancovala svých pět let v čele země. S Čaputovou hovořil Michal Kubal.
Věřím, že budu dále užitečná, neodcházím zlomená, řekla Čaputová ČT
Bilanční rozhovor ČT se slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou (zdroj: ČT24)
V polovině června bude končit váš mandát. Jaký pocit očekáváte? Úlevu?
Doufám, že to bude úleva, především úleva od zodpovědnosti, kterou máte v této pozici permanentně. Velmi se těším na volný čas.
Když zůstanu u těch pocitů. Bude to i splněná mise?
Do jisté míry. Je to těžké, protože jste v této funkci, s těmito povinnostmi a zodpovědností součástí širšího snažení, které jde někdy v souladu s vámi, někdy proti vám. Minimálně ten pocit, že jsem se snažila dělat vše, co bylo v mých silách, cítit budu.
V dubnu 2019 jsme právě zde točili rozhovor a já jsem se vás tehdy ptal na to, jaké byste chtěla mít Slovensko za pět let. Vy jste tehdy vyjmenovala tři věci – jasnou prozápadní orientaci, silnější justici a větší důvěru lidí ve správu věcí veřejných. Splněná mise?
Jak už jsem zmínila, můžu se hlásit k části, kterou jsem mohla ovlivnit. V každém případě, pokud jde o prozápadní orientaci Slovenska, navzdory tomu, že se během těch pěti let vystřídalo více vlád včetně té, která je aktuálně u moci, nikdo nezpochybňuje to, jestli máme být součástí Evropské unie nebo Severoatlantické aliance. Z tohoto hlediska je prozápadní orientace součástí identity Slovenska.
Pokud jde o silnější justici, procházíme si stále různými vývojovými etapami, ale v každém případě můžu říct, že nevnímám tak silnou polemiku jako v předchozích letech ohledně nezávislosti soudů. Myslím si, že i důvěryhodnost justičních orgánů ze strany veřejnosti vzrostla.
A pokud jde o důvěru lidí, to je problémová oblast asi kdekoli na světě. Různé instituce mají různou míru důvěry. Myslím si, že krize, které jsme v této oblasti měli nejen my na Slovensku, k důvěře lidí moc neprospěly. Na Slovensku k tomu musíme přičíst střídání vlád.
Nepomáhají tomu ani sociální sítě, protože na nich jde o nekonečný a nevyrovnaný boj s dezinformacemi, které důvěru v instituce zrovna nepodporují.
Co vám těch pět let dalo?
Byla to velmi osobitá zkušenost o Slovensku a se Slovenskem, protože z prezidentské pozice máte možnost poznat zemi trochu jinak než předtím z jiné profese.
V čem je to jiné?
Setkala jsem se s množstvím úžasných lidí a seznámila jsem se s oblastmi, s nimiž jsem do té doby neměla důvod docházet do takového hlubokého kontaktu – ať už jde o systémové nastavení, nebo o oblast byznysu, fungování zdravotnictví a dalších aspektů, které na Slovensku máme.
Byly to často dobré a silné zprávy o tom, jaké máme lidi v samosprávách, které sehrály klíčovou roli v koordinaci a v pomoci při krizích, které jsme nejen na Slovensku měli.
Těch pět let mi dalo velmi specifický vhled do různých oblastí a hlavně množství skvělých setkání s úžasnými lidmi.
Já vaši odpověď otočím a zeptám se. Co dala Zuzana Čaputová za těch pět let Slovensku?
Bylo by fér, kdyby na tuto otázku odpověděl někdo jiný než já. Já můžu jen odpovědět na to, co jsem se pokusila dát Slovensku. Především v oblastech a prioritách, které jsem označila za hlas, který je méně slyšet. V této souvislosti jsme se věnovali domácímu násilí, ženám, dětem v souvislosti s duševním zdravím, seniorům, také lidem, kteří čelili chudobě.
Věnovali jsme se tématu klimatických změn a dělali jsme množství aktivit jak na národní úrovni, tak jako prezidentská kancelář, na které jsem hrdá a které byly inspirací pro jiné prezidenty. Ale i v oblasti právního státu, což je mi jako právničce samozřejmě blízké. Snažili jsme se skrze rozhodnutí Ústavního soudu o pomoc dobudovat ústavní systém mladé demokracie.
A v neposlední řadě jsem se snažila, a stále se snažím, přinést jiný způsob výkonu politiky, který je založený na věcnosti, neútočení, lidskosti, empatii a slušnosti.
Pokud byste dostala možnost napsat si nadpis kapitoly, která bude v učebnici slovenských dějin spojená s vaším pětiletým funkčním obdobím v prezidentském paláci, co byste si vybrala?
To je tak pěkné zadání, že bych neimprovizovala, a přistoupila bych k němu důsledněji, zodpovědněji. Popřemýšlela bych nad ním.
Možná obecně. Byla by to právě slušnost, kterou jste se snažila dostat do politiky?
Slušnost by měla být samozřejmostí, protože mluvíme o něčem, co by mělo být normou, ale ne vždy se to daří. Věcnost, neútočení, snaha o obranu a ochranu ústavnosti – tyto principy jsem považovala za dobré a potřebné je hájit. I po těch pěti letech jim nepřestávám věřit. Jak už jsem mnohokrát řekla, slušnost není slabost.
Jsem velmi ráda, že navzdory tomu, že odcházím, mám nejvyšší nebo druhou nejvyšší důvěru veřejnosti. A je to důvěra v tyto principy, které lidé na Slovensku považují za správné.
Důvěry veřejnosti si vážím, není samozřejmostí
Jak těžké byly poslední měsíce před koncem mandátu?
Byly samozřejmě zajímavé a náročné. Přirozeně byl nejkritičtějším bodem pro celou společnost atentát na premiéra Roberta Fica. Bylo to přesně měsíc před koncem mého mandátu. Je to tragická událost a samozřejmě i rána pro společnost, útok na demokracii.
Zároveň byly poslední měsíce také o nových legislativních změnách ze strany vládní koalice, které vyvolaly velkou odezvu – ať už ze strany opozice, nebo občanské společnosti. A přirozeně i některé moje kroky, například podání na ústavní soud (kvůli novele trestního zákona, pozn. red.).
Byly to měsíce poznamenané změnami, které přirozeně každé volby přinesou.
Zastavme se u nich. Strany, které vám byly blízké, neuspěly a jsou v opozici. Stejně tak i kandidát, který na vás chtěl navazovat, neuspěl v prezidentském klání. Jak si to vysvětlujete?
Parlamentní volby byly vyvrcholením kampaně, která byla mimořádně napjatá a která pracovala s tématy migrace, válkou na Ukrajině a podobně. Byly to svobodné a demokratické volby a v tomto smyslu jde o respekt k hlasům a vůli voličů. Pokud jde o opozici, je poměrně kvalifikovaná, a je to vidět i na diskusích v parlamentu, což je dobrá zpráva pro společnost.
Poté následovaly v průběhu března prezidentské volby s vítězstvím Petera Pellegriniho, což znamená v jistém smyslu podporu vládní koalice, protože je to představitel vládní koalice, který se rozhodl kandidovat. Ivan Korčok neměl jednoduchou pozici v rámci kampaně, protože celá vláda poskytovala verbální podporu kandidátovi z jejich tábora, což je pochopitelně logické.
I proto měl náročnější pozici. V prezidentských volbách se také opětovně vyskytovaly narativy, které využívaly lidský strach z války, posílání vojáků na Ukrajinu. Toto jsou faktory, které se v posledním období staly součástí nejen reality na Slovensku, ale viděli jsme je i v českých prezidentských volbách.
Vy jste nekandidovala, kandidáti současné vládní koalice se nicméně vůči vám vymezovali. Berete výsledek i jako vzkaz slovenských voličů vůči vaší osobě?
Přiznám se, že tato interpretace mě nenapadla. Myslím si, že v těch prezidentských volbách nejde o soutěž politických stran, ale o soutěž jednotlivců. Osob, které poskytují nějaký typ pohledu na svět, nějaký typ programové nabídky, nějaký typ rétoriky a více nebo méně se jim podaří uspět.
Vzkaz voličů vnímám skrze průzkum veřejného mínění týkajícího se důvěryhodnosti, kde jsem navzdory tomu, že odcházím, na prvním nebo druhém místě. Velmi si toho vážím a neberu to jako samozřejmost. Zejména v této době nedůvěry.
Oboje volby provázela poměrně vysoká volební účast. Jaký obraz vám ten výsledek nakonec dal o současném Slovensku?
To je zajímavá otázka, protože těch interpretací bylo vícero, například ta, že šlo o referendum o této vládě. Já to tak nevnímám. Nemůžu to tak vnímat i kvůli tomu, že jsem sama tu kampaň a volby před pěti roky absolvovala. Myslím si, že to je dominantně o osobě kandidáta, o politickém kontextu, o rétorice a narativech, které kandidát nabízí. Ale to, že by hlasování o Peteru Pellegrinim bylo hlasováním o celé vládní koalici, s tím se ztotožnit nemůžu.
To, co paradoxně lidé podle průzkumů na Peteru Pellegrinim oceňují, je klidný a slušný styl komunikace. A i když se během kampaně vyskytly prvky, které mně blízké z hlediska rétoriky nebyly, tak si myslím, že on se v té koalici snaží reprezentovat tu slušnější tvář a že nereprezentuje v tomto smyslu mnoho jiných lídrů nebo členů vládní koalice. Už jen z tohoto důvodu nemůžu udělat ten zjednodušený závěr, že šlo o referendum o vládě nebo o něco podobného.
Pět slovenských let
Berete výsledek těchto dvou voleb jako zabetonovanou moc současné vládní koalice, což velmi často zaznívalo zejména před prezidentskými volbami?
Faktem je, že současná vládní koalice má většinu v parlamentu, má vládu a její nedávný člen bude mít prezidentské křeslo. Otázkou bude, jak bude Peter Pellegrini prezidentskou funkci zastávat, protože ona je opravdu velmi odlišná od stranické politiky.
Bude osobou s nejvyšší legitimitou, která je přímo volená občany. Myslím si, že k té roli a funkci svědčí úplně jiná optika, a to je snaha o oslovení všech voličů. Samozřejmě to vůbec neznamená, že vás budou akceptovat, že vás budou považovat za svého prezidenta nebo prezidentku, ale já jsem to vnímala tak, že mojí úlohou a povinností je naslouchat všem. V tom je to jiné než stranická politika.
Kdyby vám chtěl Peter Pellegrini naslouchat, co byste mu doporučila a poradila po těch pěti letech?
Ten základní předpoklad si úplně neumím představit, takže to řeknu skrze vlastní zkušenost. Snažila jsem se ten mandát vnímat zejména jako veřejnou službu a jako službu všem občanům. Toto jsem se snažila mít, možná někdy až příliš úpěnlivě, na paměti. Při svých rozhodnutích, vystoupeních a při každém slově, které s sebou nese nějakou emoci, odkaz. Zohledňovat to, jak to můžou i názoroví oponenti vnímat.
Snažila jsem se tu být pro všechny s plným vědomím toho, že vás ne všichni akceptují. S plným vědomím toho, že se vás dokonce někteří bojí nebo vás nenávidí. Toto považuji za velmi důležité.
Za velmi důležité jsem považovala také napomáhat ochraně ústavnosti v tak mladé demokracii, jako jsou ty naše v Česku a na Slovensku. Považovala jsem za velmi důležité využívat v této oblasti své pravomoci. A samozřejmě jde také o všechny rozměry a příležitosti, které si hlava státu může vytvořit a které mohou dát tomu mandátu rozměr lidskosti. Je to služba pro lidi a opravdu se z té pozice dá udělat skrze množství kontaktů spoustu užitečného pro zemi.
Před pěti lety jste porazila kandidáta Smeru a poté byly parlamentní volby, v nichž šel Smer do opozice. Co se odehrálo za těch pět let? Co se stalo na Slovensku, že se vše obrátilo?
Stalo se toho hodně. Těch pět let bylo mimořádných jak pro celý svět, tak pro Slovensko. Bylo to období mnoha krizí. Po pandemii koronaviru se obavy, úzkosti a nejistoty přelily do ruské agrese na Ukrajině, tedy slovenského bezprostředního souseda. Jde přece jen o zcela jinou optiku vzhledem k faktu, že máme společnou hranici.
Na ruskou agresi navazovala extrémní inflace, nejvyšší od roku 1989, která měla sociální a ekonomický dopad na občany. Do toho jsme čelili energetické krizi.
Kombinace se silnou vnitropolitickou nestabilitou vysílala zneklidňující signály směrem k veřejnosti – zejména v době krizí, kdy se nedařilo doručit signály jistoty a toho, že jsou krizové situace dobře koordinované. I kvůli tomu, že probíhal neustálý konflikt mezi koaličními stranami. Každý rok jsme i proto měli novou vládu.
Během mého mandátu jsme měli pět vlád, což je velmi nezvyklé a nestandardní. Myslím si, že to mohlo vést k frustraci, ke zklamání, k obavám, k různým emocím a k touze po klidu, pokoji, pořádku, které mohly vyústit do některých rozhodnutí ve volbách.
Ptáte se sama sebe, mohla jsem já udělat něco jiného?
Samozřejmě.
A k čemu docházíte? Našla jste nějaké body, kdy jste se možná měla zachovat tak, aby to dnes na Slovensku vypadalo jinak?
Když se snažím – a minimálně rekapitulační rozhovory jsou dobrým důvodem, ale i bez nich – sama v sobě s kolegy, když se podíváme zpět, nepamatuji si rozhodnutí, kterého bych litovala z hlediska toho, že jsem nebyla věrná svým hodnotám, nebo že jsem se nesnažila chránit ústavní principy.
V té době, která se za těch pět let mimo jiné změnila i v oblasti komunikace a informačního prostoru, je to těžký boj v souvislosti s fungováním sociálních sítí. To, jak se extenzivně začaly využívat i dezinformace. Ne vždy se mi zřejmě podařilo dobře vysvětlit, zdůvodnit rozhodnutí, která nemusela jít směrem k přáním nějaké skupiny občanů. Mohla být nepopulární, ubírala mi body, ale byla jsem přesvědčená, že jsou například v souladu s ústavou.
V té informační disproporci, ve které žijeme, kde vám algoritmy sociálních sítí lež otočí milionkrát rychleji než pravdivé, častokrát ještě složitější svým obsahem, poselství a rozhodnutí. V tom možná bylo třeba v rámci toho nového informačního prostoru nutné vynakládat ještě víc energie, úsilí a snahy. Těžko se k tomu vrací, protože vzápětí následovalo nové zadání, nová výzva, nová krize, na kterou bylo potřeba reagovat. Některé věci měly být možná ještě důsledněji vysvětlované.
Napětí
V souvislosti se Slovenskem v posledních šesti letech si hodně lidí, a já se můžu zařadit také do té skupiny, řeklo: Nemysleli jsme si, že se tohle stane v našich zeměpisných šířkách. Jedna věc byla vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, další vámi zmiňovaný atentát na Roberta Fica. Obojí se stalo na Slovensku. Berete to jako náhodu, že se to stalo na Slovensku, nebo tam vidíte nějaký spojovací moment u těchto dvou věcí, které se odehrály právě ve vaší zemi?
Každá z těchto tragédií a útoků se udála ve specifickém kontextu a s jinou motivací, předpokládám aspoň z toho, co je už zřejmé a jasné z vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové z rozhodnutí soudů, a zatím, co je známé z vyšetřování útoku na Roberta Fica. S jinými pachateli, motivací a v jiném kontextu, dalo by se říct.
Možná, kde bych viděla nějaké paralely a i časově to bylo blíže k sobě, byl útok v Zámocké ulici, kdy ten vrah předtím, než zabil dva mladé lidi a zranil třetí osobu, čekal na premiéra Eduarda Hegera před jeho domem. To on sám popsal v nějakém odkaze, který po sobě zanechal. Tam už bych spíš hledala nějaké paralely.
Je to tragické a hrozné, může to souviset s velmi napjatou atmosférou ve společnosti a velmi vypjatou politickou rétorikou, která z hlediska politické kultury neskutečným způsobem klesla, devalvovala. A ona nezůstává izolovaná jen v politickém prostoru, to se samozřejmě pak přenáší mezi lidi, kteří si přes sociální sítě častokrát vylévají svoji zlost i útoky a vyhrůžkami zabití a podobně.
Takže spíš vidím souvislost s tím, že nenávist se dostala do politického prostoru velmi výrazně. Jako kdyby se politika na Slovensku stále víc stávala ne soutěží o hledání nejlepších řešení a názorů pro společnost, ale spíš disciplínou, kde se jednotlivé politické subjekty snaží reputačně zničit svého politického oponenta. Je to nebezpečný jev a bohužel má potom až takové tragické vyústění.
Vzápětí navážu, ale přesto ještě jedna otázka na Jána Kuciaka a Martinu Kušnírovou. Tehdy bylo populární heslo: Všichni za Jána. Po těchto volbách se objevilo tohle heslo upravené: Všichni zapomněli Jána. Jak velkou roli hraje tento zločin a jeho dopady, to, co k němu vedlo ve slovenské společnosti? Zapomněli všichni Jána Kuciaka?
Vždy, když je výročí této tragédie, tak tuto otázku dostávám a nechci si připustit, že by lidé na to zapomněli. Nevím, do jaké míry je to moje přání a do jaké míry je to objektivní realita. Myslím si, že každá traumatická událost, která se v životě společnosti stane, zanechává stopu. Ano, možná část společnosti na to zapomene a překryje to jiná lidská tragédie, ale nevěřím a nemyslím si, že tato tragédie dvou mladých nevinných lidí, jen proto, že dělali svou práci, myslím tedy konkrétně Jána Kuciaka, že zůstala zapomenutá a u všech lidí překrytá něčím jiným. Ano, část společnosti do jisté míry logicky a přirozeně řešila jiné, častokrát i existenční otázky a témata, ale nemyslím si, že se na to pozapomnělo.
Patnáctý květen, atentát na Roberta Fica. Vaše první reakce. Co vám proletělo hlavou?
Asi možná, jak se říká na Slovensku, že všechno se zastaví. Je to šok, přirozeně. Přestože jsme všichni věděli, že je ta situace velmi napjatá. Mnohé jsme upozorňovali, že ta situace může vyústit, dokonce i samotný Robert Fico upozorňoval, že to může vyústit do nějakého útoku. Těsně po prezidentských volbách jsem se snažila v jednom z projevů uklidnit situaci, abychom ukončili tu nenávist, a snažila jsem se opět promlouvat úplně ke všem.
Přestože to bohužel jako by viselo ve vzduchu, nechcete si to připustit, že se to reálně stát může. V první řadě to byl šok. A samozřejmě potom se rozběhne. Co se stalo? Máte přání, aby to proboha živého přežil, to je jasné.
Mimochodem, byli jste v kontaktu? Měla jste možnost mluvit s Robertem Ficem?
Přímo ne. Pravidelně se informuji o jeho zdravotním stavu. Přes pana (Roberta) Kaliňáka dostal můj vzkaz, že mu přeji brzké uzdravení i mám zájem ho navštívit s plným respektem. Ne, že bych nějaký tlak očekávání na něho přenášela ve stavu, kdy se musí dát fyzicky i psychicky do pořádku. Takže s plným respektem k timingu.
Je třeba uklidnit situaci
Jsou události, které společnost okamžitě změní. Nastaví nějaké zrcadlo, které vede ke změnám. Máte pocit, že ty výzvy, které okamžitě zaznívaly, k uklidnění situace a obrácení se sami do sebe a přestání s rétorikou nenávisti, že se skutečně v realitě na Slovensku proměňují ve skutečnost?
Asi první odpověď by byla, že ani ne tak zdaleka, jako bychom to potřebovali. Zároveň vnímám zmírnění rétoriky u mnohých politických představitelů, opozičních a koaličních. Vnímám ten posun. Ale nedá se přehlédnout, že někteří představitelé politických stran jako by to nevnímali a nezaznamenali. Dokonce jako by to používali v rámci kampaně eurovoleb, což je tragické.
Velmi jsem si přála, abychom tu tragédii pochopili, její odkaz. Abychom se nevraceli do bodu, v kterém jsme byli předtím z hlediska rétoriky. Musím říct, že opravdu, pokud jde o osobní útoky, dehumanizaci, že tam naštěstí v drtivé většině projevů politiků nejsme. Kéž by to mělo tendenci, že se to bude zlepšovat. Protože, i když došlo k tragickému zranění v tomto případě a je to nepříjemné, ale nedošlo k tomu nejhoršímu. Velmi si přeji, aby pokud bychom si nevyslechli tento odkaz, nedošlo k něčemu horšímu.
Vy jste naznačovala během tohoto rozhovoru, že vaše vztahy s vaším nástupcem nejsou úplně vřelé. Že byste dokázali najít úplně společnou politickou řeč.
Korigovala bych to minimálně v tomto období.
Na to jsem chtěl navázat. Osobně, jestli tohle byl pro vás ten krok, kdy jste vystoupili společně s Peterem Pellegrinim a vyzvali jednotlivé politické parlamentní strany, aby se sešly a uklidnily rétoriku, aby se celá společnost snažila přerazit tu spirálu násilí. Od koho vzešla ta iniciativa?
Telefonovala jsem mu, navrhla jsem mu, abychom udělali společné gesto směrem k politickým stranám. Chtěla jsem se ještě malinko vrátit dozadu, že jsme měli společnou profesní zkušenost, když jsem začínala mandát a on byl premiérem, tehdy ještě vlády Smeru. Před parlamentními volbami v roce 2020, a byla to dobrá a konstruktivní spolupráce.
Potom se naše cesty rozešly politicky a častokrát i názorově v některých věcech, ale chtěla jsem přesně připomenout tento moment, když se stal útok na Roberta Fica. Když jsme se potkali a dělali jsme ty kroky, jelikož jsme měli setkání i s představiteli církve a náboženských uskupení.
Alespoň já jsem to vnímala tak, že to nebylo hrané, ale skutečné uvědomění si toho, že teď máme společnou shodu ukázat. To jednoznačné odsouzení a potřeba společnosti uklidnit situaci a vyslat signál, že jsme schopní povýšit to, co nás spojuje, nad to, co nás rozděluje, bylo upřímné a autentické z obou stran. To také považuji za velmi důležité.
Terč útoků
Sama jste byla terčem velmi nevybíravých útoků. Označení americká agentka bylo asi to nejslušnější, co během toho zaznívalo. Jak těžké je tomu čelit a nepřipustit si to?
Tak za těch pět let, možná za ty čtyři nejméně, to byla jízda permanentních útoků a to, co jste připomněl bylo ještě to z kultivovanějších vyjádření, ale absolutně lživé a nebezpečná lež. Protože obviňovat hlavu státu, že slouží jiné moci, je silná káva. Ale v tom všem, co zaznívalo, tak to bylo ještě aspoň spisovným a slušným jazykem, i když tedy totální blud.
Není to jednoduché, protože to byl nový prvek. Tento typ útoku, vůči kterému se strašně těžko bráníte… Jak dokážete, že něco nejste? Možná jsem to trochu infantilně přirovnala k tomu, že jak prokážete, že nejste Marťan. Jaký typ důkazu máte předložit k něčemu takovému, co je absurdní, nebezpečné a účelně lživé? Jsem přesvědčená, že ti, kteří to šířili, věděli, že to není pravda. A to nemluvím o ostatních útocích, které opět, kdyby zůstávaly izolované jen v politickém prostoru, tak si povíte, dobře, tak to je politika, je to nefér. Ale tyto útoky se přelévaly do společnosti a přelévaly se do opakovaných výhružek zabití vůči mně i mým blízkým.
Byly tohle ty poslední kapky, že jste se nakonec rozhodla neobhajovat svůj mandát? Hrálo tohle podstatnou roli v tom, že jste se rozhodla, že už nebudete dál pokračovat, že se nebudete ucházet o druhý prezidentský mandát?
Bylo to součástí. Samozřejmě, že takové rozhodnutí je komplexnější, protože si velmi vážím důvěry, kterou jsem měla. I v období toho rozhodování, a kterou stále mám. Není to něco, co bych chtěla brát lehkovážně, zvlášť v období totální krize rostoucí nedůvěry v instituce. Ale tak, jak jsem se to snažila zhruba před rokem vysvětlit a zdůvodnit, to rozhodnutí je vyskládané na mnohých osobních důvodech. Hlubokých osobních důvodech. A ano, součástí toho byl samozřejmě i tento aspekt, že nechcete například ohrožovat svou rodinu svou profesí.
Blíží se konec mandátu. Nastal čas být specifičtější a mluvit o konkrétních hrozbách, kterým čelily vaše děti?
Nechtěla bych v tomhle být specifičtější. Žijeme v takové době, která, jak vidíte, vyústila až k tomu, že někteří lidé neovládnou své emoce a spáchají takový ohavný čin. Chci říct, že moje rozhodování bylo komplexnější, netýkalo se jen tohoto aspektu. Některé důvody budou možná jasnější po výkonu mandátu, které se týkají opět mého osobního života.
Výhružky, kterým jste osobně čelila, vedly k nějakým úpravám bezpečnostních opatření. To, jak jste se pohybovala na veřejnosti, jak jste fungovala?
Určitě ano. Vedlo to častokrát k posílení bezpečnosti. V mnohých těch případech se rozběhlo vyšetřování, i když vím, že není vždy jednoduché se dopátrat autora přes sociální sítě. Vedlo to k nějakým úvahám o racionálním chování.
„Snažila jsem se odevzdat maximum“
Hodně lidí diskutovalo o vašem rozhodnutí a velmi často zaznívaly protichůdné pohledy. Někteří říkali, politika je přece spojená s určitým sebeobětováním, s tím, že člověk ve jménu té služby obětuje něco a je připravený riskovat mnohem víc než normálně. Co byste odpověděla na tyto hlasy?
Že jsem pět let podstupovala přesně tuto míru diskomfortu, který je za hranicí toho, co je možné legitimně očekávat. Zároveň veřejná služba má různé podoby. Snažila jsem se realizovat, angažovat, pomáhat v oblasti práv a ve veřejném zájmu dlouhé roky předtím. Věřím a doufám, že stále budu moct být užitečná důležitým hodnotám i po výkonu mandátu. I když to nebude kontext paláce obloženého zlatem. Zároveň těch pět roků a tu funkci beru s obrovským respektem.
Jak jsem před chvíli vysvětlovala, těch pět let bylo extrémně náročných a všichni ostatní političtí hráči, premiéři, předsedové parlamentů, ministři byli v těch extrémních krizových dobách ve výkonu rok, rok a půl a potom obrazně řečeno šli na střídačku.
Já to tahám ten pátý rok v extrémních podmínkách a zároveň v době, která i vzhledem k sociálním sítím nebyla před pěti lety takto nevděčná a nepřející. Tato doba vás vystavuje daleko jiným zkouškám, tlakům a dezinterpretacím. Z respektu k té funkci jsem se ji snažila dělat co nejlépe v plném výkonu, v době, která je tak neskutečně zrychlená, obrazně řečeno.
Snažila jsem se odevzdat maximum. Když to porovnáme s mandáty v minulosti, možná pět roků v tomto kontextu, prostředí a období by vydalo za dva až tři mandáty. Rozumím, respektuju, že ten pohled může být jiný, ale nejsme v kůži toho druhého, abychom to dokázali posoudit ve všech osobních rovinách, které musíte zohlednit.
Litujete, nebo litovala jste někdy, že jste do toho před těmi pěti lety a deseti měsíci, jestli se nepletu, s kampaní šla?
Nejsem zvyklá se vracet takto zpětně k rozhodnutím. Vždy se snažím udělat rozhodnutí, co nejzodpovědněji. Dám si na to čas, když jde o takto vážný krok, a udělám ho s co největším odhadem, znalostí, pevností toho rozhodnutí, a už ho zpětně nepřehodnocuji. Neodcházím jako zlomený člověk. Neodcházím jako člověk, který by byl zklamaný, nebo který by přehodnotil principy, hodnoty a důvody toho, proč jsem do toho vstupovala. Takto to nemám. Mandát byl zároveň i úžasnou zkušeností o Slovensku. S lidmi, které jsem měla možnost potkat.
Litujete, nebo litovala jste, že jste se rozhodla nepokračovat?
Ne. A opět to souvisí tím, že to rozhodnutí nebylo náhlé, unáhlené. Pod vlivem nějaké chvilkové emoce. Bylo velmi pozorně vnímané už po dobu těch čtyř let, ten můj příběh, jak se odvíjí a co s v něm děje. A potom vlastně poslední měsíce z hlediska toho, jak bych byla schopná být v té pozici po zvolení a jak bych byla dále užitečná. Shrnula bych to tak do věty: Zda bych byla dále schopná sloužit tomu úřadu, anebo by ten úřad a honorace sloužila mně.
Paní prezidentko, jmenovala jste pět vlád za pět let. Nakolik vlastně ta chemie mezi vámi a klíčovými postavami slovenské politické scény ovlivňovala to, co se během těch pěti let dělo?
Jmenovala jsem čtyři vlády, tu pátou jsem jakoby zdědila z předchozího období. Z mého pohledu, když mám tu zkušenost s pěti premiéry, které jsem zažila... Snažila jsem se vždy o profesionální přístup s plným respektem k jejich mandátu, protože každý z těch premiérů vzešel z mechanismu voleb přes pravomoc, která byla delegovaná skrz parlament, čili s plným respektem k lidem, kteří tu pozici zastávali.
Samozřejmě to byli lidé, kteří měli často různé politické názory, jiná politická východiska, jiné hodnoty. Navzdory tomu jsem se z mojí strany vždy snažila o profesionální přístup a respekt, což samozřejmě při té rozdílnosti neznamená, že ty rozdílnosti nevnímáte, tím spíš, když mají ústavní rozměr, ale ten jsem mohla projevit při výkonu svých pravomocí, například v podobě vetování zákonů nebo podání na Ústavní soud.
„Potřebujeme si důvěřovat“
Vy jste mluvila o všech různých výzvách, které vás potkaly za těch pět let: covid, energetická krize, inflace, válka na Ukrajině. Kdybyste si měla vybrat jednu nejhorší, která možná nejvíc ovlivnila těch pět let, co to bylo?
Je to odhad čistě subjektivní, ale myslím si, že covid bylo něco, co tu společnost do velké míry poznamenalo. Úplně logicky a přirozeně, protože to byla lidská tragédie, která se děla přímo tady, tak jako v mnoha jiných zemích, ale zasáhla víc než 22 tisíc nebo nějaký takový počet lidí, kteří na covid zemřeli. To znamená konkrétní lidská ztráta, trauma. To, co bylo ve hře, bylo to nejvyšší a nejdůležitější, a to je lidský život. Celý svět se učil, jak na to reagovat, více nebo méně dobře.
Samozřejmě, vláda se snažila to nějakým způsobem zvládat. Ne vždy to možná vyšlo dobře i z hlediska komunikace, managementu, a možná to jsou chvíle, kdy si uvědomíte ten propastný rozdíl mezi očekáváními veřejnosti od hlavy státu, která má přímou legitimitu od lidí, a pravomocemi, které máte, protože nemůžete přijmout zákon, směrnici, rozhodnutí, kterým byste přímo učinili nějaký krok. Můžete se to snažit vysvětlovat, přimlouvat se, žádat, prosit, ale tam váš dosah končí. To byly někdy velmi těžké situace, když jsme měli vysoké počty úmrtí.
Je to zároveň možná doba, kdy došlo k mnohem většímu rozdělení společnosti? Kdy se ty příkopy ve společnosti vyhloubily a bylo je už velmi těžké zakopat, protože lidé si přestali navzájem věřit mnohem víc, než to bylo do té doby, než covid přišel?
Myslím, že ano, že někde tam to začalo. Nedá se ale v této souvislosti zapomenout na fakt, o kterém hovořily opakovaně informační služby, a to, že je to obrovský vliv dezinformací a obrovský vliv ruské propagandy. Cílem těch dezinformací bylo ovládnutí myslí lidí, to takto cituji, a destabilizace společnosti. To znamená zasít nedůvěru mezi lidi navzájem, a především nedůvěru k vedení země.
Když se dnes, po pár letech, podívám na ten obraz, kterému čelíme, tak mám pocit, že to je i výpověď o tomto obraze, který tu dnes máme. To znamená, že řada lidí v těch obavách, v té nejistotě, byla zahlcena množstvím sporných informací.
Víme, že Slovenská republika má, co se týče důvěry v dezinformace, jedny z největších čísel v rámci všech zemí Evropské unie, a ta záplava dezinformací tu byla, a poměrně stále je, obrovská. Toto byl efekt, který mohl napomoci tomu, že ta společnost čelí fragmentaci. A to, co mě na tom mrzí asi úplně nejvíc, je to, že je přirozené, že máme rozdílné názory; ale to, co vyskakuje v průzkumech veřejného mínění poměrně vysoko, je strach lidí ze sebe navzájem. A to není dobrá zpráva. Kdyby se nám toto podařilo překonat... Máme rozdílné názory, ale prosím, nebojme se jeden druhého, kolegů v práci, v rámci rodiny... To je nepříjemné, to je nebezpečné. Potřebujeme spolu žít a komunikovat, důvěřovat si a fungovat tu společně.
Já v této souvislosti opět navážu na náš pět let starý rozhovor, kdy jsme mluvili o tom, že někteří vaši kolegové, se kterými jsem spolupracoval, tak jejich děti se ptaly na vaši superschopnost. Vy jste tehdy řekla, že máte jednu superschopnost, mluvila jste o spiritualitě, víře, o naději. Mluvila jste o tom, že za svou superschopnost pokládáte šanci napojit se na ostatní, napojit se na celek, být součástí celku. Co s tím udělalo těch pět let, co s tím udělala tahle zkušenost, kterou jste před chvílí pojmenovala?
Vidíte, to si ani nepamatuju, že to někde zaznělo. Já jsem za to vděčná a myslím, že se tou zkušeností posilnila. A je to možná paradoxní, protože když mluvíme o tom pocitu jednoty a spojení v lidskosti, to mi pomáhá mít respekt k druhým, i k těm, kteří jsou ke mně často krutí a nelidští. Ale je to pro mě respekt k lidské bytosti a ano, je to právě paradoxní v době, která je taková nebezpečná, rozhádaná, plná nenávisti. Ale je to hluboké vnitřní poznání, které mi umožňuje přežít právě v těch nejtěžších chvílích.
Mladí řeší netoleranci a hrubost
Paní prezidentko, máte obavy o osud Slovenska?
Ne jiné než o osud zeměkoule, pokud to řeknu zjednodušeně. Nežijeme v jednoduché době. Výzvám čelí mnoho demokracií, nejen ta slovenská. Když bychom si spolu takhle povídali na začátku každého roku, který máme za sebou, tak by nás ani nenapadlo, jaký typ krize v ten daný rok přijde. Doba, v níž žijeme, je nejistá. I z hlediska bezpečnosti či klimatických změn.
Jsou krize, které posilují společnost, stejně jako krize, které ji oslabují. Ty krize, které jsme prodělali – posílily nás nebo oslabily?
Jak které a jak kde. Hodně se mluví o covidu. V některých společnostech, a týká se to i Slovenska, nastala eroze důvěry v instituce či mezi lidmi navzájem. Zároveň to byla velká zkouška v rámci spolupráce Evropské unie. Solidarita, společný nákup potřebných věcí. Podobnou výzvou je i ruská agrese na Ukrajině, která názorově mnohé společnosti štěpí, často i tu slovenskou. Z hlediska sjednocení a dokonce rozšíření států Severoatlantické aliance byl však ten efekt opačný.
Hodně se mluví o tom, že Slovensko má za sebou v těch posledních měsících předěl, který je skutečně historický a bude poznamenávat zemi na mnoho let dopředu. Vezmu to z osobnějšího pohledu vás, ne jako prezidentky, ale matky dvou mladých žen. Je Slovensko „země pro mladý“?
Neumím to cítit jinak než jako člověk, který tady víc než padesát let žije. Chci říct, že ano. Věřím tomu, že ano. Procházíme si různými složitými etapami, kdy jsou hranice demokracie testované, ale stále chci vidět tuto zemi a její potenciál, který není založený na iluzi, ale konkrétní zkušenosti s konkrétními lidmi a institucemi.
Rozumím, že hodně mladých lidí, studentů v zahraničí, má velmi kritický pohled v souvislosti s atmosférou ve společnosti. Když uvažují o návratu, tak neřeší ani tak platové rozdíly, jako atmosféru netolerance, hrubosti, neslušnosti. Toto jim vadí. A to je to, co máme v rukou. Je to někdy to nejlehčí i nejtěžší zároveň, protože to závisí na lidech.
Vaše dcery cítí svoji budoucnost na Slovensku, je s ním spojená?
Jedna studuje na Slovensku, druhá uvažuje o studiu v zahraničí. To považuji za úplně běžný a legitimní model. Je to už v rukou těchto dospělých lidí. Zatím nevnímám, že by se chtěly nějak natrvalo odstěhovat nebo ze Slovenska odejít. Tak to není nastavené. Uvidíme, kam je život zavede. Já si jako máma samozřejmě přeji, aby zůstaly co nejblíž.
Chybět mi budou lidé a výjimečná setkání, říká Čaputová
Už víte, kam vás život zavede po 15. červnu?
Doufám, že si budu moci dopřát oddych. Čas na to, na co jsem během těch pěti let čas neměla. Velmi potřebuji vypnout. A jak už jsem několikrát říkala, svoji budoucnost nevidím v politickém či veřejném prostoru. Možná to bude spíš akademická sféra. Někde, kde budu moci poodstoupit od té životní zkušenosti, kterou jsem zažila. Trochu ji zreflektovat.
Až projdete 15. června naposledy touto chodbou, co bude ta první věc, kterou po skončení oficiálních povinností uděláte?
Bude to běžný den, jako žena a matka budu dělat všechny nedělní povinnosti a radosti. Myslím, že až postupně ze mě bude odpadat vědomí zodpovědnosti, které je přítomné 24 hodin v týdnu. Kromě toho, že jste prezidentka, tak jste i hlavní velitelka ozbrojených sil. Každý pohled na telefon provází myšlenka, zda se náhodou něco neděje, kde by bylo třeba, abych se k tomu postavila, udělala nějaké kroky, rozhodnutí. Tento pětiletý mentální návyk podle mě neodejde ze dne na den, takže budu pracovat na tom, abych co nejdřív vypnula všechny tyto motory zodpovědnosti.
Nebude vám to chybět?
Myslíte ten tlak a zodpovědnost? Asi ne. Budou mi chybět lidé. Ta výjimečná setkání, která jsem zažila na Slovensku, a o kterých často a ráda mluvím. To je to, co mě drží a co mi dává naději. Také krásná setkání s mnoha zajímavými lídry ze zahraničí, s mým týmem, který je skvělý. To jsou věci, na které budu velmi ráda vzpomínat.