Když v Petrohradě proběhl před sto lety bolševický puč, doufali Leninovi komunisté, že plamen jejich revoluce nezůstane izolovaný jenom v Rusku, a radikalismus naopak zaplápolá i na západě Evropy. V nestabilních časech bezprostředně po konci první světové války se pak opravdu rudé prapory objevily nad Budapeští, Berlínem i na dohled Varšavy. Ve všech případech ale pokus o vytvoření sovětských republik skončil debaklem.
Rudá vlna ve středu Evropy. Ruská revoluce zprvu nechtěla zůstat osamocená
Starý svět zemřel s výstřelem v Sarajevu. Když bosenský anarchista Gavrilo Princip v červnu 1914 zastřelil rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este i s jeho ženou, spustil sérii událostí, která za jediný měsíc uvrhla Evropu do nejkrvavějšího konfliktu, jaký kontinent až do té doby kdy zažil.
Během čtyřletých bojů padlo devět milionů vojáků, čtyři a půl milionu lidí přišlo o život v zázemí a dalších šest milionů obětí si vyžádala následná pandemie španělské chřipky. Třesk, který Velká válka způsobila, byl nejpatrnější na východ od Rýna, kde čáry kartografů překreslily mapy staletých monarchií a kde se koruna svalila z hlav německého a rakouského císaře i ruského cara.
V případě Ruska navíc došlo i k bezprecedentní transformaci státního zřízení, když vládu nad zemí v říjnové revoluci uchvátili radikální hlasatelé absolutní sociální rovnosti, které je zapotřebí dosáhnout revolucí – bolševici vedení Vladimírem Iljičem Leninem.
Pohledy na Západ
„Byla to změna dalekosáhlého významu: poprvé se extremismus stal státní mocí a vládní silou, dokonce v největším evropském státě,“ uvádí na adresu říjnového převratu v objemné publikaci Dvě století střední Evropy historik Jan Křen a dodává: „Strach z revoluce bude nadlouho ovlivňovat evropskou realitu, zvlášť silně v prvním bouřlivém období a především ve středovýchodní Evropě, která byla v pravdě epicentrem poválečného rozvratu.“
Bolševici totiž očekávali, že zvrat v Petrohradě nezůstane izolovaný a zafunguje jako rozbuška i ve střední a západní Evropě, destabilizované závěrečnou fází světové války. Pohledy Lenina i jeho spolupracovníka Lva Trockého se upínaly především k vyspělé průmyslové zemi – ideálně Německu.
Třebaže Rusko revolucí prošlo, oba politici znali pochyby svého ideového guru Karla Marxe, podle jehož dřívějšího vyjádření půjde v zemědělské zemi jen těžko uskutečnit revoluci opírající se o dělníky, aniž by se k ní přidaly vyspělé státy na kapitalistickém Západě. A zprvu se skutečně zdálo, že bolševická představa o rozšíření revolučního plamene za ruské hranice není nereálná.
Spolu se zpochybněním monarchií totiž válka nabourala i autoritu tradičních vládních elit – šlechty, byrokracie a církevních hodnostářů – které se vzhledem ke krvavé zkušenosti evropského obyvatelstva najednou jevily jako zdiskreditované. Vedle nich zde ale existovala početná vrstva dělníků, jež se snažila emancipovat už od poloviny předchozího století, a revoluční třesk v Petrohradu jí ukázal možnou, třebaže radikální cestu.
Berlín a Mnichov pod rudými prapory
První povstalo Německo. Do konce první světové války zbývalo osm dní a na císařském trůně stále ještě seděl Vilém II., když extrémní levice 3. listopadu 1918 vystoupila s plánem okamžitě skončit boje, svrhnout monarchii a vykročit k socialistické revoluci. Do čela revolucionářů se postavil Spartakův svaz vedený Rosou Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem.
V chaosu a demoralizaci, kterou způsobila válečná porážka, se spartakovci ještě na konci roku stihli transformovat na německou komunistickou stranu a začátkem ledna ovládnout povstání v Berlíně, které vyvrcholilo generální stávkou půl milionu lidí. Jenže zatímco Liebknecht horoval pro ozbrojené převzetí moci, Luxemburgová byla ochotná vyjednávat se sociálnědemokratickou vládou, která přitom měla zcela jiné záměry.
Někdejší císařská generalita, zděšená hrozbou sovětské revoluce na německém území, nabídla sociálnědemokratickému kabinetu své služby a berlínské povstání násilně potlačila. „Bílému teroru“, jak komunisté silový obrat později překřtili, padly za oběť i oba hlasy revoluce. Důstojnická bojůvka je zabila 15. ledna 1919.
Rudý plamen se ale Německem šířil dál. Čtvrt roku po Berlínu se zradikalizovalo Bavorsko, v té době novopečená republika, a anarchisté spolu s radikálními socialisty v Mnichově vyhlásili Bavorskou republiku rad (výraz „rady“ zde funguje jako ekvivalent ke slovu „sověty“).
Rudí extremisté sice fakticky ovládali jen metropoli a několik dalších měst, i tak ale zahájili znárodňování bank a vybudovali také dvacetitisícovou Rudou armádu. Útok vládních vojsk (která se rozhodla postupovat stejně jako v případě hlavního města) ale neustáli, Bavoři se navíc mnohde rudých vládců zbavili sami. Sovětská republika v podhůří Alp vydržela měsíc a padla 3. května 1919.
Nacionalismus v červeném kabátě
Rudé myšlení ale už v téže době plálo v Maďarsku, které se nacházelo v ještě komplikovanější pozici než Německo. Krom toho, že pod habsburskou korunou vedlo světovou válku a patřilo k poraženým, totiž při hledání nového poválečného uspořádání měly někdejší Uhry přijít o víc než sedmdesát procent svého území – především ve prospěch Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. A zemí hýbal hněv.
Zradikalizovaní dělníci, intelektuálové a maďarští vlastenci, které děsila možnost okleštěného státu, proto přivítali integraci sociálnědemokratických stran s komunisty vedenými Belou Kunem, pod jehož patronací se země koncem března 1919 proměnila v druhý sovětský stát Evropy: Maďarskou republiku rad.
Navzdory marx-leninské doktríně sice sovětské Maďarsko vzniklo klidným převzetím moci a nikoliv krvavou revolucí, délkou trvání (133 dní) ale představovalo nejúspěšnější rudý projekt v poválečné Evropě, a to především proto, že se na jeho vzniku podílela nacionální revolta. Zároveň to ale neznamená, že by se komunisté vzdali naplňování svých vizí.
Kúnovi stoupenci hned po převzetí moci zaútočili na symboly maďarské státnosti a nahradili je barvami revoluce, zabavili církevní majetek a kněžím dovolovali kázat jenom tehdy, když ze svých kazatelen vyjádří podporu nové vládě. V katolickém státě začal razantní antiklerikanismus vadit, tím spíš, že dvaatřicet z pětačtyřiceti vládnoucích komisařů byli Židé. Rostoucí popuzení ale zastavila národovecká nota.
Slovenská epizoda
Vítězové světové války uvažovali o zásahu proti bolševizaci Budapešti už od vzniku zdejší sovětské republiky a ve druhé polovině dubna z jejich popudu vstoupila na maďarské území československá i rumunská vojska. Kúnova vláda na intervenci reagovala mocnou protiofenzivou, během které obsadila téměř třetinu slovenského území a 16. června v Prešově vyhlásila Slovenskou republiku rad, zamýšlenou součást obnoveného velkého Maďarska, tentokrát ovšem pod rudou zástavou.
Stejně jako v Mnichově i na Slovensku docházelo ke znárodňování bank, velkostatků i podniků s více než dvaceti zaměstnanci, bolševická perioda ale trvala pouhé tři týdny. Po bojích, ve kterých padlo přes tisíc československých vojáků, 7. července sovětský slovenský stát zanikl a do potíží se začala dostávat i Budapešť.
Kún totiž ve válečném stavu zahájil terorizaci ideologických nepřátel, a když se z východu začala k metropoli přibližovat rumunská armáda, prchl do Rakouska. Hned první srpnový den roku 1919 komunisté předali vládu sociálním demokratům, a rudý plamen sycený velkomaďarskou myšlenkou vyhasl. O rok později stvrdila okleštěnou podobu státu Trianonská mírová smlouva.
Debakl na Visle
Národovectví stálo i na počátku posledního pokusu o šíření proletářské revoluce za ruské hranice, na rozdíl od Maďarska ovšem tentokrát nešlo o impuls bolševiků. Poválečná proměna střední Evropy totiž vedla i k obnově samostatného Polska, v jehož čele v listopadu 1918 stanul vrchní velitel ozbrojených sil a „Náčelník státu“ Józef Piłsudski.
Cílem ambiciózního politika bylo vytvoření státu v rozloze někdejší Rzeczpospolity, Polsko-litevské unie, která v barokní Evropě sahala od Poznaně po Rigu, Smolensk a Kyjev, a zasahovala tak hluboko do území nově vzniklého sovětského Ruska.
Východním směrem se s armádou a podporou Ukrajinců vypravil také polský vojevůdce. Podle svých slov hodlal bolševikům „šlápnout na tak bolestivé místo, aby se nemohli skrývat a utíkat. Moskva takovým místem není. Kyjev, Ukrajina, to je jejich citlivý bod.“ Město demonstrativně obsadil, ale vyvolal tím i prudkou reakci Rudé armády, která vytáhla na Polsko a dostala se až k Varšavě.
Rozhodná bitva, ve které Poláci před rudoarmějci ubránili vlastní metropoli a která si v místní historiografii vysloužila přízvisko „Zázrak na Visle“ také představuje tečku za celou polsko-sovětskou válkou. „Nyní nám soudruh Lenin předvedl novu metodu získávání informací: Když neví, co se v nějaké zemi děje, pošle tam armádu,“ vzkázal následně s posměchem do Moskvy polský komunista Karel Radek.
Změna kurzu
Podle oxfordského historika Archieho Browna představoval polsko-sovětský válečný konflikt pokus bolševiků „o obnovu impéria v socialistickém převleku“ (významná část Polska patřila před 1. světovou válkou carskému Rusku) a také další snahu o rozšíření rudé revoluce do vyspělých evropských zemí.
„Pro Lenina byl druhý důvod důležitější, ale optimistické přesvědčení, že síly dějin stojí na jeho straně, ho oslepovalo při vyhodnocení politické reality v ostatních zemích,“ píše Brown ve své knize Vzestup a pád komunismu.
Historik Křen výstup východní války po neúspěšných snahách o republiky rad označuje dokonce za předěl, který ukázal, že Evropu na rudou přebarvit nepůjde. Aspoň prozatím. „Výsledkem byla vesměs fatální izolace komunistů a strany tohoto druhu – často ilegální nebo pololegální – většinou zůstaly jen slabými okrajovými sektami,“ konstatuje.
Toho si byla vědomá i Moskva. Vize nového řádu a sociálně spravedlivé společnosti sice na Západě nadále fascinovala celou plejádu levicově založených intelektuálů, a říjnová revoluce tak měla i značný vliv na formování uměleckých avantgardních směrů, ruští bolševici ale změnili strategii.
Už v dubnu 1919 založili Kominternu (Komunistickou internacionálu), která zastřešovala spřátelené komunistické strany. Místo vývozu revoluce je ale začala využívat jako nástroj sovětské zahraniční politiky i tajných služeb. A po dvacetiletém evropském míru nakonec dosáhli toho, aby se rudé prapory do střední Evropy vrátily.
V roce 1939 SSSR obsadil východní Polsko, když se na rozdělení země dohodl s nacistickým Německem. Na konci 40. let se pak moskevskými vazaly v rudých barvách stalo také Maďarsko, Československo i východní část Německa. A ve srovnání s republikami rad tato historická perioda netrvala jen v řádech měsíců, ale desítek let.