Před třiceti lety rozhodla poslední komunistická vláda v Maďarsku o pozastavení prací na vodním díle Gabčíkovo–Nagymaros. Ústupek masovým protestům ekologického hnutí byl předzvěstí pádu režimu v zemi. Osekaný projekt, který na Dunaji nakonec vybudovalo Československo, budí vášně dosud. Slovensko ale tvrdí, že obavy ekologů se nepotvrdily.
Gigantický mezinárodní projekt dvou vodních elektráren a nádrže mezi nimi měl kromě výroby energie zajistit na Dunaji splavnost a ochránit obyvatelstvo před záplavami. „První stovky metrů hráze dostaly svou konečnou podobu,“ hlásal v roce 1984 Československý filmový týdeník.
Hráz měla vytvořit rozlehlé jezero a odklonit vodu z původního dunajského koryta. Rozvětvená ramena řeky tu však tvoří systém lužních lesů a mokřadů. „Stavba vodního díla si vyžádala i svoji daň – je jí odnětí téměř 1800 hektarů úrodné půdy,“ uváděla televize.
Odpor maďarské společnosti
Právě obavy z dopadů na životní prostředí vzbudily obrovský odpor především na maďarské straně. „Stala se centrální otázkou maďarského hnutí ekologické kritiky. Vznikl takzvaný Dunajský kruh, který hrál zásadní roli v probouzení maďarské občanské společnosti,“ upozornil historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Matěj Spurný.
První velká demonstrace se konala v květnu 1988. Shromážděné davy se z centra Budapešti v pozdních odpoledních hodinách vydaly před parlament, kde přečetly petici pětadvaceti sdružení. Protesty proti soustavě na Dunaji se zároveň staly politickým vyjádřením odporu vůči režimu, který se začínal drolit.
„Tohle byla sice ještě komunistická vláda, ale už se snažila o nějaký dialog. Bylo prioritou si udržet moc a v této situaci Gabčíkovo–Nagymaros celkem ochotně obětovali,“ míní Spurný.
Maďarská vláda vypověděla smlouvu v květnu 1992, slovenská i československá federální vláda ale označily krok za právně neúčinný, protože smlouva neobsahovala ustanovení o jednostranném vypovězení. „No to je logika! Neplnění závazků je prý normální,“ uvedly tehdy Televizní noviny.
Koncem října téhož roku parlament již demokratického Maďarska stavbu definitivně zastavil. Československo se ani po revoluci dostavby nechtělo vzdát. Navzdory protestům vymyslelo náhradní řešení – přehradit řeku u obce Čunovo. O dokončení stavby se zasloužil slovenský projektant a vodohospodář Július Binder. V říjnu 1992 Gabčíkovo zahájilo provoz, ovšem s polovičním výkonem oproti původním plánům.
Spokojená Bratislava
Dnes si Slovensko vodní dílo pochvaluje. S výjimkou zvýšeného zanášení dna naplaveninami se nepotvrdila negativní očekávání odpůrců projektu, uvedlo u příležitosti 25. výročí přehrazení Dunaje slovenské ministerstvo životního prostředí.
Vodní dílo na jihu země podle něj zvýšilo protipovodňovou bezpečnost slovenské metropole a okolí, zlepšilo plavební podmínky, stejně jako podmínky pro život vodních živočichů či zastavilo erozi dna Dunaje.
Součástí vodního díla je elektrárna, která se zhruba desetinou podílí na celkové výrobě elektřiny na Slovensku. Ministerstvo však před dvěma lety zdůraznilo, že do rekonstrukce a úpravy stavby a okolí bude potřeba investovat miliardy korun.
Rozepře s Maďarskem
Sporem Bratislavy a Budapešti ohledně vodního díla se zabýval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který už v roce 1997 dal ve většině bodů za pravdu Slovensku, s výjimkou spuštění vodního díla jen na slovenském území. Potvrdil také platnost smlouvy z roku 1977, v níž se Maďarsko zavázalo postavit dolní stupeň soustavy Nagymaros. Soud rovněž uložil oběma stranám, aby se dohodly o naplnění rozsudku. To se ale dodnes nestalo.
Zmocněnci maďarské a slovenské vlády na konci září 2017 ve společném prohlášení napsali, že výjimečná kvalita dvoustranných vztahů umožňuje oběma stranám aktivně řešit otázku vodního díla a že v jednáních upřednostňují nejproblematičtější body včetně hydrografické nápravy starého koryta Dunaje.
