Při vyšetřování masakrů civilistů se člověku změní hodnoty, protože najednou zjistí, jak strašně tenká je hranice mezi životem a smrtí. V rozhovoru pro Interview Speciál to uvedl někdejší vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Vladimír Dzuro. Nejtěžšími okamžiky jsou podle něj setkání s pozůstalými, kteří přišli o všechno. „Předáte kosti a oblečení a řeknete: to je váš manžel,“ vzpomíná na svou práci Dzuro, jehož mise v OSN po mnoha letech skončila.
„Předáte kosti a oblečení a řeknete: to je váš manžel,“ vzpomíná bývalý vyšetřovatel na válku v Jugoslávii
49 minut
Bývalý vyšetřovatel Dzuro o válce v Jugoslávii: Hranice mezi životem a smrtí je strašně tenká
Dzuro mimo jiné vyšetřoval masakr na farmě Ovčara, kde Srbové povraždili několik set chorvatských civilistů, kteří se skrývali ve vukovarské nemocnici. V rozhovoru pro ČT zdůraznil, jakou úlevu tenkrát pocítil, když se hrob našel a věděl, že bude moci exhumované použít jako důkaz. Na bezpečnost expertů při práci tenkrát dohlíželi vojáci jordánského batalionu.
„V normálním životě kriminalisty nebo vyšetřovatele, v normální zemi, kde není válka, se potkáte s jednou mrtvolou. A tam najednou stojíte doslova na hromadě lidských ostatků, kde jich v tom hrobě bylo dvě stě. Na to nebyl nikdo připravený. Byl jsem potom i na jiných masových hrobech. To už si zvyknete, ale ta první rána, pro nás to bylo něco úplně nového,“ vzpomíná bývalý vyšetřovatel.
Na emoce podle něj v takových situacích není čas. „Změníte své životní hodnoty, když si uvědomíte, jak strašně málo stačí pro to, aby se z živého člověka stala mrtvola, a ještě ten člověk ani nemusí udělat nic špatného. Ti lidé přišli do nemocnice a očekávali, že budou evakuováni. Pak je někdo vybral, odvezl, zmlátil a zastřelil. A někteří z nich ani v té válce nebyli vojensky zapojeni, většina z nich byli civilisté, nebyli to chorvatští obránci, kteří by si, dejme tomu, zasloužili v očích Srbů potrestat,“ říká Dzuro.
Hranice mezi životem a smrtí je strašně tenká. Uvědomíte si, že se životem musíte něco udělat, protože se může stát, že úplně neočekávaně najednou nebudete.
Práci pro Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii vykonával deset let. Dnes lituje, že to nebylo déle.
„Z určitých frustrací, které jsou teď malicherné, když se na to podíváte s odstupem času, tak jsem si uvědomil, že asi bude lepší něco jiného. Dostal jsem nabídku, která těžko šla odmítnout. Když se na to dívám s odstupem času, tak to asi nebylo správné rozhodnutí. Z hlediska kariérního postupu to bylo správné rozhodnutí, ale z pohledu kriminalistického nebo vyšetřovatelského to byla profesní chyba,“ míní Dzuro.
Sebevražda dopadeného
V roce 1997 dopadl Slavko Dokmanoviče jako prvního válečného zločince a přivedl ho před soud. Ten se ovšem zabil v cele, což v bývalém vyšetřovateli dodnes vyvolává vztek.
„Když se vám stane, že nasadíte vlastní život i svých kolegů, abyste zatkli válečného zločince, projdete dvěma lety úmorné práce, kdy vodíte svědky, kteří ani do Haagu nikdy nechtěli svědčit. Přesvědčíte je o tom, že to je nutné, aby spravedlnost byla dosažena. A pak ho nechají ve věznici oběsit na kravatě, protože z pohledu lidských práv má právo mít u sebe opasek a kravatu. A ten člověk měl sklony k sebevraždě. A oni mu přesto nechali tu kravatu, opasek a tkaničky. Tak pak je to samozřejmě víc než jenom vztek,“ kritizuje postup úřadů Dzuro.
Vůbec nejtěžší je podle vyšetřovatele komunikace s lidmi zasaženými válkou, kteří ztratili své blízké.
„S pachatelem nemusíte mít žádný soucit, vy nejste soudce, abyste soudil to, co udělali. Ale když se díváte do očí poškozených, těch lidí, kteří ztratili úplně všechno, to je daleko těžší. Když jsme předávali kosti a páchnoucí oblečení nějaké mamince, která pět let sháněla svého syna nebo manžela nebo bratra. A vy najednou řeknete, už není naživu a to jsou jeho kosti, to je daleko těžší než se dívat do očí nějakého vraha,“ konstatoval Dzuro.
Brutální odplata je podle něj otázkou nastavení hodnot jednotlivce. „Někoho strašně milujete a někdo vám ho před vašima očima zavraždí, vaše děti, příbuzné, všechno vám zničí a pak vám nějaký dobrák řekne, že to udělal někdo z vedlejší vesnice, a dá vám k tomu zbraň. A pak si dáte dva panáky alkoholu. Je strašně těžké morálně soudit někoho, kdo je v úplně jiné situaci. V situaci, kdy se vám celý život najednou zhroutí. Potom přichází moment, kdy se ukáže váš charakter, jestli máte nějaké etické hodnoty, nebo nemáte. A to se dá velice těžko odhadnout dopředu,“ myslí si vyšetřovatel.
Válečné zločiny se odehrávají i v současnosti. Třeba na Ukrajině, která čelí ruské agresi. Svět šokovaly snímky z míst jako Buča či Irpiň, kde došlo k masakrům podobným jako v devadesátých letech v Jugoslávii.
„Bohužel jsme nepoučitelní, historie to ukazuje. Pro mě osobně bylo velké zklamání, když jsem si 24. února (2022) pustil v New Yorku televizi a viděl, že máme další válku v Evropě. Říkal jsem si, že aspoň jedna generace nebo ty generace, které to (vraždění v Jugoslávii) zažily, se do žádného konfliktu už nepustí. My si ale musíme na ta rozpálená kamna vždycky sáhnout sami, abychom se spálili. A takové spálení, jako probíhá momentálně na Ukrajině, to je teda sakramentské spálení,“ podotýká Dzuro.
Mezinárodní trestní soud v Haagu nedávno vydal zatykač na šéfa Kremlu Vladimira Putina v souvislosti s deportací ukrajinských dětí do Ruska.
„Očekávání rychlé spravedlnosti je mylné. To by potom byla spíš odplata. My chceme pachatele odsoudit tak, aby to bylo i morální poučení,“ vysvětluje Dzuro symboliku mezinárodních procesů s válečnými zločinci.
Celý rozhovor pro Interview ČT24 Speciál si můžete pustit ve videu.
