Zatímco nacistické Německo už chystalo okupaci českých zemí, Slováci odpočítávali poslední hodiny do vzniku svého státu. Krátce po poledni 14. března 1939 ho v Bratislavě na tajné schůzi vyhlásili poslanci zemského sněmu. Tehdejší propaganda samostatný stát vydávala za splněný sen o sebeurčení. Dnes je existence fašistické republiky na Slovensku citlivé téma.
Volání po úplné samostatnosti se objevovalo už na podzim roku 1938, kdy Slovensko získalo autonomii v rámci pomnichovské Československé republiky.
Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS), která měla v zemi mocenský monopol, však byla v této věci rozpolcena. Její radikální křídlo bylo pro nezávislost a jednalo o ní s představiteli nacistického Německa. Naproti tomu konzervativní křídlo ľuďáků se k této možnosti stavělo váhavě.
Hitler, pro něhož samostatné Slovensko představovalo mimo jiné výhodný nástupní prostor k plánované územní expanzi, se proto rozhodl jednat. „Likvidace Československa byla strategickým záměrem nacistického Německa a do jeho rámce spadal i plán vytvoření satelitního slovenského státu,“ podotýká Ondrej Podolec, historik a právník z bratislavského Ústavu paměti národa.
Na 13. března 1939 si proto Hitler pozval předsedu ľuďáků, katolického kněze Jozefa Tisa do Berlína, kde jej postavil před volbu: buď Slovensko vyhlásí samostatnost, nebo bude „ponecháno svému osudu“. Druhá možnost by v praxi znamenala jeho rozdělení mezi sousední státy, zejména Maďarsko. Územní nároky si na něj částečně dělalo i Polsko.
„Ochranná smlouva“ svázala stát s Německem
Ihned po svém návratu Tiso obeznámil s obsahem jednání Sněm slovenské země v Bratislavě. Krátce po poledni 14. března 1939 byla tímto zákonodárným sborem vyhlášena samostatnost Slovenska.
Vývoj v roce 1939 byl v Česku a na Slovensku podle slovenského historika Ivana Kamence vnímán odlišně. „Zatímco česká společnost oprávněně považovala okupaci za zničení státnosti, slovenská veřejnost vytvoření státu pokládala za stvoření moderní státnosti,“ upozornil.
Slovenská republika, jak se nový stát jmenoval od přijetí ústavy v létě 1939, byla satelitem Německa. Jasným důkazem byla takzvaná ochranná smlouva, uzavřená ještě v březnu 1939, v níž se Bratislava zavázala provádět zahraniční politiku v úzké shodě s Německem. Berlín také kontroloval důležité slovenské podniky.
Úřady platily Berlínu za deportované Židy
Oddanost nacistickému Německu se projevila i protižidovskými zákony. Úřady dobrovolně organizovaly transporty do koncentračních táborů v okupovaném Polsku. Za každého Žida, který Slovenský stát opustil, navíc Berlínu platily 500 říšských marek.
„V první vlně deportací, od března do října 1942, bylo z území Slovenska deportováno skoro 60 tisíc Židů,“ dodává Martin Korčok, ředitel muzea holocaustu v Seredi. Deportace dočasně zastavil až zásah z Vatikánu.
Pokračovaly pak v roce 1944, kdy nacisté potlačili Slovenské národní povstání a zemi obsadili. „Slovensko vyvezlo asi 75 tisíc svých Židů, z nichž 68 tisíc bylo zavražděno,“ shrnul historik Kamenec.
V souvislosti s vojenskou porážkou nacistického Německa Slovenský stát zanikl 3. května 1945 poté, co celé jeho území dobyla vojska Sovětského svazu a jejich spojenců. Slovenská vláda, která uprchla do rakouského exilu, kapitulovala 8. května 1945. Historik Kamenec dodal, že Německo pro případ vítězství ve válce ale s další existencí slovenského státu ani slovenského národa stejně nepočítalo.
Podle teorie právní kontinuity Československé republiky prosazované Edvardem Benešem Slovenský stát neexistoval a po skončení druhé světové války Československá republika obnovila svrchovanost na území Slovenska. Jozef Tiso byl v roce 1947 později v Bratislavě popraven.
K odkazu Slovenského státu se hlásí Kotlebova strana
Část Slováků dodnes považuje prezidenta Tisa za hrdinu. „Pokud by se někdo v Česku pokoušel oslavovat protektorát a tvrdit, že to bylo nejsvětlejší období v českých dějinách, tak ho asi zavřou do blázince. Na Slovensku ta legenda o státnosti jako nejvyšším vrcholu ve vývoji národa přetrvává u části obyvatelstva do dneška,“ řekl Kamenec.
K odkazu fašistického státu se hlásí i parlamentní Ľudová strana Naše Slovensko Mariana Kotleby. „Když se podíváme na jejich oficiální ideologii, podle svých vyjádření ji stavějí na třech pilířích – národním, sociálním a křesťanském. Stejné tři pilíře byly obsaženy v programu Hlinkovy slovenské ľudové strany,“ upozornil Daniel Milo, odborník na extremismus z institutu Globsec.
Prokuratura Kotlebovu stranu viní ze snahy změnit demokratické uspořádání v zemi. Proto na Nejvyšší soud podala návrh na její rozpuštění.
