Dva teroristické útoky během jednoho dne zasáhly Norsko před deseti lety. Na svědomí je měl Anders Behring Breivik. Celkem při nich zemřelo 77 lidí, většinu obětí přitom tvořili mladí lidé. Extremista byl odsouzen k nejvyššímu trestu, který je v tomto skandinávském státě možný. Klíčovou otázkou v procesu bylo Breivikovo psychické zdraví.
V půl čtvrté odpoledne dne 22. července vybuchla bomba ve vládní čtvrti v centru norského Osla. Breivik před úřadem premiéra a ministerstvem spravedlnosti zaparkoval auto, do nějž uložil bombu s dusičnanem amonným. Exploze si vyžádala osm obětí. Jedenáct lidí bylo vážně zraněno.
Události tragického dne tím však nekončily. V tu dobu asi 35 kilometrů severozápadně od Osla se na ostrově Utöya na jezeře Tyrifjorden konal mládežnický tábor vládní Norské dělnické strany. Účastnilo se ho přibližně šest set lidí.
Krátce před pátou odpolední tam přijel muž, který se představil jako policista, jenž vyšetřuje výbuch v Oslu. Na těle měl policejní uniformu, s sebou odznak. Poté, co se několik lidí na jeho výzvu shromáždilo, zahájil přestrojený Breivik střelbu, která trvala téměř hodinu a půl.
Během tohoto útoku zemřelo 68 osob, většina z nich byla v mladém věku čtrnáct až dvacet let. Další člověk o pár dní později podlehl zraněním v nemocnici.
Prchající lidi zachraňovali rekreanti
Lidé v panice prchali, mnozí se snažili zachránit skokem do vody. Breivik ale střílel i do nich. Pevnina byla vzdálena asi šest set metrů. Řada se jich utopila. V okolí se kromě táborníků nacházeli také rekreanti. Agentura Reuters tehdy uvedla, že právě jim se podařilo zachránit z ostrova až tři sta dětí. Odváželi je do kempu Utvika a vraceli se pro další. Těm, které nemohli vzít na palubu, házeli alespoň záchranné vesty.
Mezi rekreanty byl i Otto Lövik. Ten zachránil čtyřicet až padesát lidí. Breivik ale střílel i na jeho člun, takže musel pryč. Než se s lodí obrátil, viděl těla mrtvých na hladině jezera. „Musel jsem se rozhodnout, koho vezmu na palubu a koho tam nechám,“ tlumočila tehdy jeho slova pro Reuters manželka Wenche Löviková. Sám o hrozném zážitku nebyl schopen mluvit.
„Dostalo se sem možná dvě stě až tři sta dětí z Utöyi. Nevěděly, jestli nám mohou důvěřovat. Plakaly, třásly se, byly hysterické. Nakonec nám začaly věřit. Jedno z nich mne požádalo, jestli bych ho nemohla obejmout. Nedokážu si představit, kolik dalších lidí mohlo zemřít, kdyby se ty děti nedostaly sem,“ popsala Löviková situaci v kempu.
Vypadal, že neušetří nikoho, popsal účastník tábora
V kempu bylo mnoho imigrantů nebo dětí z přistěhovaleckých rodin. Pro agenturu AP popsal svůj příběh tehdy devatenáctiletý Husajn Kázemí, který pocházel Afghánistánu a v Norsku požádal o azyl.
Podle Husajna Breivik střílel bez ohledu na to, jak kdo vypadal nebo co měl na sobě. „Vypadal, že chce zabít všechny, že neušetří nikoho,“ popisoval. Společně s ostatními se dal Husajn na útěk. Breivik ho postřelil do nohou a do paže. „Mé nohy byly zalité krví, ale já jsem si toho nevšiml. Chtěl jsem zůstat naživu,“ vypověděl.
V bezpečí se ocitl až po příjezdu policistů. Těm přišlo hlášení o střelbě na ostrově v 17:27 a deset minut nato byla z Osla vyslána speciální policejní jednotka. Neměla ale k dispozici vrtulník, a tak na ostrov připlula v 18:25 na člunu. Breivika následně zadržela.
Telefonát a manifest
Norská média o necelé dva týdny později přinesla informaci, že na závěr svého vraždění Breivik mobilem telefonoval policii a vzdal se. „Dostali jsme telefonát z mobilu Behringa Breivika, nepodařilo se nám ale ověřit, že to byl skutečně on,“ upřesnil tehdy pro agenturu AFP mluvčí policie v Oslu Henning Holtaas. „Nemůžeme potvrdit, co bylo řečeno,“ dodal.
V den útoků Breivik na internetu zveřejnil svůj manifest a deník. V dokumentech popisoval přípravu na atentáty. K nim se posléze přiznal a prohlásil, že se cítí nevinen. On sám to vnímal tak, že byl k činu donucen vládní politikou podporující přistěhovalectví.
První výslech se konal brzy po útocích a trval sedm hodin, druhý byl ještě o tři hodiny delší. V něm už policie ověřovala a upřesňovala některá první doznání pachatele.
O necelý měsíc později se Breivik na ostrově ocitl znovu, tentokrát kvůli policejní rekonstrukci. Prokurátor Paal-Frederik Hjort Kraby na následné tiskové konferenci oznámil, že Breivik s vyšetřovateli dobře spolupracoval, neprojevil ale sebemenší lítost nebo emoce. „Působil dojmem, že se ho návrat na Utöyu nijak emocionálně nedotkl,“ citovala prokurátora agentura AP.
„Byl v této věci vyslýchán už asi padesát hodin a pokaždé byl klidný, ochotný spolupracovat a zacházet do detailů. A stejně tak tomu bylo i na Utöye,“ dodal Hjort Kraby.
Městský soud v Oslu uvalil na Breivika osmitýdenní vyšetřovací vazbu, z toho ho na čtyři týdny poslal do úplné izolace. Breivik byl umístěn do věznice Ila západně od norské metropole. Policie ustavila k případu zvláštní vyšetřovací jednotku a 10. srpna 2011 vyšetřující prokurátor Christian Hatlo oznámil, že vyšetřovatelé došli k závěru, že Breivik oba útoky naplánoval, připravil a spáchal zcela sám.
Soudní proces začal 16. dubna roku 2012. Breivik se ke spáchání útoků přiznal, zároveň však zopakoval, že se cítí nevinný. Odmítl také uznat legitimitu soudu. Po sejmutí pout zdvihl pravou ruku zaťatou v pěst. Je to jeho vlastní verze pozdravu pravicových extremistů, později u soudu používal i nacistický pozdrav.
U soudu vypovídali přeživší
Proces se stal celosvětově sledovanou událostí. Mezi svědky vypovídal tehdy osmnáctiletý Viljar, pocházející z norského arktického souostroví Špicberky, přežil čtyři střelné rány, do hlavy, levého ramene, levé ruky a pravého podpaží. Pět dní strávil v nemocnici v kómatu a musel podstoupit množství operací. Na levé ruce mu lékaři amputovali několik prstů a na jedno oko oslepl. „Je to praktické, protože třeba támhle nevidím,“ prohlásil Viljar v před soudem a ukázal na vraha.
Vypověděl také, jak se snažil zůstat při vědomí, když s těžkými zraněními čekal na příjezd člunu, jenž ho později odvezl do bezpečí. „Viděl jsem ve špatných amerických filmech, že je důležité zhluboka dýchat a držet se v bdělém stavu, tak jsem si začal pro sebe povídat. Blábolil jsem o všem možném a pak mne napadla jedna námořnická píseň,“ řekl. Tu pak prý hulákal tak hlasitě, že jeho kamarádi, kteří se skrývali pod skalním převisem na mořském břehu před Breivikem společně s ním, ho museli okřiknout, aby se ztišil.
Další ze svědků, Toho, před soudem přirovnal Breivika k lordu Voldemortovi, záporné postavě z románů o Harrym Potterovi spisovatelky J. K. Rowlingové. „V jednu chvíli je Breivik tak blízko, že slyšíme jeho kroky. A pak už slyšíme i jeho dech. Je velmi vzrušený. Jako by sípal. Vzpomněl jsem si na Voldemorta z Harryho Pottera,“ konstatoval.
Norská společnost reagovala na situaci, kdy Breivik během jednoho z líčení označil píseň Děti duhy (Barn Av Regnbuen) vyzývající k míru a bratrství za „marxistické vymývání mozku“. Lidé se proto sešli v centru norské metropole Osla, aby právě tuto píseň norského písničkáře Lillebjörna Nilsena společně zazpívali.
Klíčová otázka psychického zdraví
Klíčovou otázkou pro výsledek soudu bylo, zda senát uzná obžalovaného příčetným a pošle ho do vězení, nebo zda ho označí za nesvéprávného a rozhodne o jeho umístění do psychiatrické léčebny. Zatímco prokuratura žádala o psychiatrickou péči, sám Breivik chtěl být uznán příčetným. Nechtěl totiž, aby byla prohlášením o nesvéprávnosti zdiskreditována jeho ideologie namířená proti přistěhovalcům a etnickým menšinám.
Ohledně Breivikova duševního zdraví bylo vypracováno několik lékařských posudků. V listopadu 2011 zveřejnila dvojice soudních znalců závěry lékařské zprávy, podle níž Breivik trpí schizofrenií. Diagnózu potvrdila koncem prosince i lékařská komise zřízená norskou justicí. Podle dalšího lékařského posudku, zveřejněného začátkem ledna 2012, Breivik schizofrenií netrpí, ani není psychotický, a tudíž je za své činy odpovědný.
Znalci dále dospěli k názoru, že Breivik trpí poruchou osobnosti a vykazuje narcistické a antisociální zvláštnosti. Motivem jeho činu byl odpor k norskému modelu multikulturní společnosti.
Soud tak nakonec dospěl k názoru, že Breivik byl v době útoků duševně zdráv a že si byl plně vědom toho, co dělá. Dne 24. srpna 2012 pětičlenný senát v Oslu jednomyslně rozhodl, že Breivik je vinen ze spáchání útoků v norské metropoli a v jejím okolí.
V Norsku neexistuje doživotní trest vězení. Breivikovi byla nicméně uložena zvláštní forma trestu – maximální, kterou norské právo zná – takzvaný forvaring. Ten dává možnost uvěznění odsouzeného opakovaně prodloužit vždy o pět let. Dotyčný tak může zůstat v cele až do konce svého života.
Žádost o podmíněné propuštění
Forvaring umožňuje propustit odsouzeného nejdříve po deseti letech. Do délky trestu byl Breivikovi započítán více než rok, který strávil ve vazbě. Možnost propuštění tak připadá na červenec 2021.
V září roku 2020 norský deník Verdens Gang s odvoláním na Breivikova právníka Öysteina Storrvika informoval, že atentátník o podmíněné propuštění z věznice požádal. „Má právo na soudní přezkum po uplynutí minimální délky vykonaného trestu před možností podmíněného propuštění, což je v tomto případě deset let,“ řekl Storrvik listu Verdens Gang.
Základní práva porušena nejsou, rozhodl soud
V březnu roku 2016 Breivik zažaloval stát za porušování lidských práv, ve stejném měsíci začalo i soudní řízení. V dubnu dal odsouzenému extremistovi soud v některých bodech za pravdu – Norsko podle něj porušilo především zákaz nelidského zacházení, Breivik kritizoval zejména držení v samovazbě a nedostatek pozornosti věnované jeho psychickému zdraví.
Naopak porušení práva na soukromý a rodinný život soud neshledal. Stát se proti rozhodnutí odvolal. V roce 2017 odvolací tribunál rozhodl, že Norsko neporušuje při věznění Breivika lidská práva. Zvrátil tak verdikt první instance z roku 2016.
V červnu 2017 se Breivikovými námitkami odmítl zabývat i norský nejvyšší soud. S pomocí právníka se obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Ten 21. června 2018 extremistovu stížnost zamítl. Ve svém verdiktu konstatoval, že neshledal žádné porušení evropské úmluvy o lidských právech. Stížnost proto odmítl jako neopodstatněnou.
Ve věznici Skien má Breivik k dispozici tři cely – obytnou, pracovní a tréninkovou o celkové ploše třicet metrů čtverečních. Po celý den se může mezi nimi svobodně pohybovat. Má také dostatečný přístup k dennímu světlu. V celách má mimo jiné psací stůl, televizi s DVD přehrávačem, počítač bez připojení k internetu či běhací pás.
Tragické události dnes v norském hlavním městě připomíná památník. Ten ukazuje na tehdejší solidaritu Norů s rodinami 77 zabitých. Tisíc železných růží slouží jako připomínka živých květin, které obyvatelé skandinávské země spontánně přinášeli dny a týdny po událostech z července 2011 před hlavní chrám v zemi, uvedla agentura DPA.
Tábor na norském ostrově je znovu v provozu od roku 2015. Na otevření tábora přijeli i tehdejší straničtí představitelé a také tehdejší premiér Jens Stoltenberg. „Je velký kontrast mezi mladými lidmi, kteří vyzařují tolik radosti a životní síly, a Utöyou, která je spojená s 22. červencem, se smutkem, ztrátou a smrtí,“ poznamenal.
Červencové události se dočkaly také filmového zpracování. V roce 2018 byl představen norský snímek Utøya, 22. července, který režíroval Erik Poppe. Ve stejném roce představila další film s názvem 22. července také platforma Netflix.
