Rakouský spisovatel a držitel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke v neděli obdržel od srbského prezidenta Aleksandara Vučiče jedno z nejvyšších státních vyznamenání. Řád dostal za mimořádné zásluhy při šíření dobrého obrazu Srbska a za trvání na pravdě bez kompromisů, uvedla agentura AFP. Spisovatel je pro podporu Srbska v 90. letech a v období režimu Slobodana Miloševiče v zemi velmi populární. Za stejné postoje ale sklízí i kritiku.
Nobelista Handke, kritizovaný za popírání válečných zločinů, dostal v Srbsku vysoké státní vyznamenání
„Srbsko projevuje tímto (vyznamenáním) vděčnost svým přátelům,“ řekl Vučić. Handke podle stanice RTS přiznal, že státní ocenění nečekal.
Už v roce 2015 se stal čestným občanem hlavního města Bělehrad. Mezi Srby je Handke ctěn jako „přítel národa“, naopak bosenské hlavní město Sarajevo, v němž žijí především Bosňáci, prohlásilo spisovatele v roce 2019 za nežádoucí osobu.
Handke: Miloševič chtěl jen zachovat Jugoslávii
Spisovatel se Srbska zastává dlouhodobě. V roce 1996, rok po válkách v Bosně a v Chorvatsku, napsal kontroverzní text Zimní cesta k řekám Dunaj, Sáva, Morava a Drina aneb Spravedlnost pro Srbsko. Podle něj západní média vykreslovala roli Srbů v bojích při rozpadu Jugoslávie jednostranně. Handkeho kritici však upozorňují, že literát bagatelizoval či přímo popíral válečné zločiny spáchané Srby, včetně genocidy ve Srebrenici.
Handke totiž patřil k takřka nekritickým podporovatelům bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiče, jenž byl u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii souzen pro genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny.
Handke o něm prohlašoval, že nebyl „žádný nacionalista, jen chtěl zachovat Jugoslávii“. Navštívil ho i ve vězení v Haagu a na jeho pohřbu v roce 2006 přednesl smuteční řeč v srbštině. Sympatie vyjádřil i válečným zločincům Ratku Mladičovi a Radovanu Karadžičovi.
Problémy s pasem
Kvůli bombardování bývalé Jugoslávie letouny NATO v roce 1999 opustil Handke katolickou církev. V témže roce obdržel od Miloševiče dokonce jugoslávský pas, opakovaně ale odmítal, že by zároveň byl držitelem jugoslávského a následně srbského občanství. Rakouský literát, který momentálně žije v Chaville poblíž Paříže, ho podle svých slov používal jenom proto, aby mu usnadňoval cestu do Jugoslávie.
O Handkeho občanství rozhodovala dokonce vláda spolkové země Korutany. Úřady nakonec řízení o odnětí rakouského občanství zastavily. Podle rakouských zákonů by Handke občanství pozbyl pouze v případě, že by o jugoslávské či srbské sám zažádal. To se podle spolkového kabinetu neprokázalo. Ve svém právním rozboru poukázal navíc na skutečnost, že srbské zákony nedovolují udělit občanství někomu, kdo v zemi předtím nežil po stanovené období.
Nobelova cena pro dědice Goetheho, nebo popírače genocidy?
Zásluhou svých postojů je Handke v Srbsku velice populární. Jinde však jeho názory na dění v bývalé Jugoslávii vzbuzují spíše protesty. Ceremoniálu, při kterém mu byla v roce 2019 udělena Nobelova cena, se na protest nezúčastnili velvyslanci Kosova, Albánie, Chorvatska a Turecka. Například turecký prezident Recep Tayyip Erdogan Handkeho přímo označil za rasistu.
Švédská akademie označila Handkeho za „dědice Goetheho“. Šéf akademiků Mats Malm v článku, který otiskl švédský deník Dagens Nyheter, uvedl, že „Švédská akademie… neshledala na jeho tvorbě nic, co by představovalo útok na občanskou společnost či na respektování rovnosti všech lidí“.
Připustil sice, že literát v minulosti pronesl „provokativní, nevhodné a nejasné politické výroky“, nikdy ale podle něj neopěvoval krveprolévání a otevřeně odsoudil srebenický masakr. Akademie přitom citovala článek publikovaný v roce 2006 v německém listu Süddeutsche Zeitung, v němž Handke uvedl, že srebrenický masakr byl nejhorším zločinem proti lidskosti v Evropě od druhé světové války.
Nicméně například kosovská velvyslankyně v USA Vlora Çitakuová po oznámení laureáta poznamenala, že byl oceněn „propagátor etnické nenávisti a násilí“. Albánský ministr zahraničí Gent Cakaj, původem z Kosova, označil Handkeho za popírače genocidy a rozhodnutí Švédské akademie za ostudné.
Handke: Nepíši s názory
Sám Handke na tiskové konferenci před udělením cen reagoval na dotazy ohledně svého postoje k jugoslávskému konfliktu podrážděně. „Nepíši s názory. Nikdy jsem neměl žádný názor, nenávidím názory,“ odpověděl na otázku, zda změnil své názory na balkánský konflikt.
Handkeho prosrbské postoje vadily také při udělení Mezinárodní Ibsenovy ceny o pět let dříve. Podle agentury AFP odměnu spojenou s tímto oceněním tehdy věnoval na vybudování veřejného koupaliště v srbské enklávě v Kosovu.
Hledejte pocit
Vztah k Balkánu se promítl i do Handkeho díla. Pod vlivem tamního válčení v devadesátých letech napsal inscenaci Proč kuchyň? Osmasedmdesátiletý Handke je ale autorem dalších desítek próz, her a esejů. „Fušuje“ také do filmu, tři celovečerní snímky sám režíroval a je mimo jiné spoluscenáristou dramatu Nebe nad Berlínem od Wima Wenderse.
Charakter díla Handkeho řadí k jeho krajanům Elfriede Jelinekové (také obdržela Nobelovu cenu za literaturu) či Thomasu Bernhardovi. „Nehledejte myšlenku, ale pocit,“ nabádá čtenáře a diváky svých děl.
Do češtiny jsou jeho knihy překládány od šedesátých let. Známy jsou především jeho prózy (například Úzkost brankáře při penaltě, Nežádané neštěstí, Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu). Z dramatické tvorby pozornosti českých diváků neuniklo jeho „antihra“ Spílání publiku, v níž nabourával konvenční představy, jak má vypadat drama.
Hra o upáleném českém mladíkovi
K českému prostoru dramatika Handkeho váže také hra Zdeněk Adamec. Vrací se k ní k tragické smrti mladíka, který se v roce 2003 upálil u Národního muzea v Praze. Ve vysvětlení své sebevraždy se označila za „oběť takzvaného demokratického systému, kde ale nerozhodují lidé, avšak peníze a moc“.
Tento protestní motiv Handkeho zaujal. Drama loni uvedl v premiéře Salcburský festival, kritika ale nastudování příliš nepochválila. České uvedení připravuje pražské Divadlo Na zábradlí.
