V nedělních tureckých volbách bezprecedentně bodovaly krajně pravicové strany. Jejich podíl v novém parlamentu bude větší než po hlasování v roce 2018, upozornil opoziční turecký server Duvar. Pro druhé kolo prezidentských voleb budou navíc klíčové hlasy neúspěšného kandidáta Sinana Ogana, jenž má také krajně pravicovou minulost.
Nebývalý úspěch krajní pravice v Turecku. V parlamentu drží partu s Erdoganem
Komentátoři hovoří v souvislosti s nedělními volbami o nejdůležitějším hlasování v moderní historii tureckého státu. „Otázky identity byly zřejmě pro významnou část voličů důležitější než ekonomické otázky nebo otázky lidských práv v zemi,“ uvedl zpravodaj ČT v Turecku Václav Černohorský v souvislosti s posílením krajní pravice.
První kolo voleb hlavy státu vyhrál prezident Recep Tayyip Erdogan, který po sečtení sta procent hlasů získal 49,52 procenta, druhý skončil opoziční lídr Kemal Kilicdaroglu se 44,88 procenta hlasů. Oba se utkají znovu 28. května, kdy má podle analytiků větší šance vyhrát Erdogan.
Pryč s uprchlíky, boj s radikálními Kurdy
Sinan Ogan v neděli skončil třetí s překvapivými pěti procenty hlasů. Do roku 2015 byl poslancem za krajně pravicovou stranu MHP, která nyní podporuje Erdogana, pak byl ze strany vyloučen.
Z někdejšího krajně pravicového poslance a téměř neznámého politika se stal prakticky přes noc klíčový hráč. Zatím neoznámil, koho ve druhém kole doporučí svým voličům, uvedl ale, že důležitá pro něj budou dvě témata: návrat syrských uprchlíků do vlasti, což prosazuje Erdogan i Kilicdaroglu, a boj proti terorismu, čímž měl na mysli kurdské radikální skupiny.
V tom má výhodu Erdogan, který dlouhodobě brojí proti prokurdské Lidové demokratické straně (HDP). Tu se jeho vláda aktuálně snaží zakázat prostřednictvím ústavního soudu.
Sinan Ogan
Spojení Erdoganovy strany s krajní pravicí
Parlamentní volby v Turecku vyhrála koalice Lidová aliance prezidenta Erdogana, v níž je jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a tři strany označované za krajně pravicové. Podle zatím neoficiálních výsledků obsadí v 600členném parlamentu 323 křesel. Druhá nejsilnější je opoziční Národní koalice, která získala 212 mandátů.
Nacionalistická AKP, která je označována za postislamistickou a novoosmanskou, bude mít v novém parlamentu o 28 křesel méně, tedy podle deníku Daily Sabah 268, zatímco její hlavní partner, ultranacionalistická Strana národní akce (MHP) získá křeslo navíc.
Součástí Erdoganovy aliance je i krajně pravicová islamistická Strana nové prosperity (YRP), kterou AKP podle serveru Duvar k podpoře před volbami přesvědčila slibem, že omezí práva komunity LGBTI+.
Tato strana získala sice v nedělních volbách 2,8 procenta hlasů, ale poprvé se do parlamentu dostane, a to s pěti mandáty. Volební práh pro vstup do parlamentu je pro strany sice sedm procent, pokud je ale strana součástí volební aliance, dostat se tam může i bez jeho překročení.
Do parlamentu se poprvé dostanou i tři členové kurdské krajně pravicové strany HÜDA-PAR, která má podle serveru Duvar přímé vazby na militantní islamistickou skupinu Hizballáh. S HÜDA-PAR udržuje spojenectví i Erdogan.
Opoziční Národní aliance je složená ze šesti různorodých stran, které spojil cíl ukončit dvacetiletou Erdoganovu vládu. Hlavní silou tohoto sdružení je Kilicdarogluova Lidová republikánská strana (CHP), považovaná za sociálnědemokratickou stranu levého středu.
V alianci ale působí i pravicová islamistická Strana štěstí (SAADET) či nacionalistická Strana dobra (IYI Parti), kterou v roce 2017 založila její současná šéfka Meral Aksenerová. Ta byla předtím patnáct let členkou MHP, tedy strany, která je nyní krajně pravicovým spojencem Erdogana.
„Jak ukazují podíly hlasů pro krajně pravicové strany a kandidáty, (tyto subjekty) dokázaly do značné míry konsolidovat voliče, kteří se odklonili od AKP. Předvolební průzkumy nezohlednily obrovský skok YRP v hlasech a nárůst moci MHP,“ komentuje výsledek voleb Duvar.
Globální trend
Změna postoje opozičních republikánů pod vedením Kilicdaroglua k inkluzivnější politice podle opozičního serveru nedokázala zaujmout konzervativní voliče. „Krajně pravicoví politici dokázali zachytit tyto volně plovoucí voliče, když středová politika ztratila moc,“ píše Duvar.
Turecko podle něj zažívá podobnou situaci jako řada zemí po celém světě, kdy se levicové a středové strany marně snaží zaujmout voliče, kteří čelili důsledkům hospodářské krize a byli zlákáni krajně pravicovým diskursem. Opozice se nyní podle Duvaru bude muset před druhým kolem prezidentských voleb rozhodnout, zda setrvat ve snaze o inkluzivní politiku, nebo zda jít na ruku voličům krajní pravice, jejichž hlasy nyní potřebuje.
