Libanonský parlament v úterý zvolil do svého čela těsnou většinou dosavadního předsedu Nabího Barrího. Zákonodárci se sešli poprvé od voleb, jež se konaly 15. května. Čtyřiaosmdesátiletý Barrí si post udržel díky hlasům 65 ze 128 členů parlamentu. Podle zvyklostí této blízkovýchodní země je post rezervován pro příslušníka muslimské šíitské komunity.
Nedávné volby přeskupily v parlamentu síly a šíité, z nichž nejsilnější je Hizballáh, přišli o většinu, kterou měli od voleb z roku 2018. I proto bylo podle agentury Reuters hlasování o Barrím tak těsné. Barrí od roku 1992 vede šíitské hnutí Amal, které je spojencem Hizballáhu.
„Zároveň desítky odevzdaných hlasů byly prázdné anebo na nich byla napsána jména lidí, kteří zemřeli při loňském výbuchu bejrútského přístavu. Minimálně někde vespod pod tou politickou hladinou doutná odpor opozice, protestní duch, který se projevil i v těchto volbách,“ přiblížil blízkovýchodní zpravodaj ČT David Borek.
Do parlamentu se tentokrát dostala zhruba desítka nových tváří, více křesel než minule si zajistili politici ze stran křesťanů.
Rozdrobenost ztíží situaci
Národní shromáždění je rozdrobeno na množství frakcí, což podle analytiků může práci sboru ochromit a oddálit reformy nezbytné pro řešení hluboké hospodářské krize. Libanon se s ní potýká od roku 2019.
„Před novou vládou bude stát hlavní úkol ten, aby vznikla. Ten není úplně jednoduchý, v Libanonu je nyní extrémně roztříštěné a docela polarizované politické spektrum, kde se vytvářely v hrubých obrysech dva bloky. Jeden okolo Hizballáhu tíhnul k Íránu a Sýrii, druhý okolo dvou křesťanských stran a největší sunnitské strany, který tíhnul spíše k Saúdské Arábii či k Západu. To je spor, který se nedá překonat jedním dnem koaličního jednání,“ nastínil Borek s tím, že spor odráží rozdělenost ve společnosti.
Úkolem nové vlády bude dle zpravodaje udělat sérii reforem. Změny musí dle něj zafungovat tak, aby se Libanon vymanil z nejméně tři roky trvajícího úpadku, který je „úpadkem skoro civilizačním“. Libanon, který byl kdysi z arabských zemí tou příjmově spíše nadprůměrnou, je nyní zemí, která se dle Borka „sune někam dolů“.
