První listopadové úterý se hlavní pozornost upře k prezidentské volbě, v níž úřad obhajuje Donald Trump a postaví se mu Joe Biden. Kromě hlavy exekutivy ale Američané také obmění většinu zákonodárců v Kongresu – konkrétně rozhodnou o novém obsazení Sněmovny reprezentantů a vymění také třetinu senátorů. Možná ještě důležitější jsou pro běžné životy amerických občanů volby na státní úrovni, kde vzniká naprostá většina zákonů. Volit se budou také soudci nejvyšších soudů a několik států pořádá referenda – třeba v Mississippi si vybírají novou vlajku.
Volby na federální úrovni
V americké dolní komoře parlamentu – Sněmovně reprezentantů – zasedá 435 zákonodárců, jejichž funkční období trvá dva roky. Volby do dolní komory se tedy konají vždy spolu s volbami prezidentskými a zároveň také uprostřed prezidentského funkčního období – takovým volbám se říká midterms a často nabízí reflexi o tom, jak je americká veřejnost spokojená se svou vládou.
V závislosti na počtu obyvatel zastupuje ve sněmovně jednotlivé americké státy odlišný počet reprezentantů. Například nejlidnatější stát Kalifornii reprezentuje v parlamentu 53 kongresmanů, další velké státy jako Texas či Floridu šestatřicet, respektive sedmadvacet zákonodárců.
Naproti tomu menší či řidčeji zalidněné státy mají jen jednoho reprezentanta. To je případ Aljašky, Montany, Wyomingu či Severní a Jižní Dakoty, Vermontu nebo Delaware.
Ve Sněmovně reprezentantů usedá také šestice zákonodárců, kteří nemají hlasovací právo. Jedná se o zástupce nezačleněných území Spojených států (Portorika, Americké Samoy, Guamu, Panenských ostrovů a Severních Marian) a Washingtonu, DC.
Ve Sněmovně reprezentantů – stejně jako v Senátu – pevně platí princip vlády dvou stran. Částečně i proto, že kandidatura do Kongresu je velmi nákladnou záležitostí. V roce 2018 uchazeči o křeslo v dolní komoře utratili většinou do 2,5 milionu dolarů (56 milionů korun), rekordmanem se podle údajů Washington Post stal David Trone z Marylandu, jehož zisk dvouletého mandátu stál 18 milionů dolarů – 400 milionů korun.
Ve sněmovně drží většinu demokraté
V současnosti se nachyluje funkční období 116. Kongresu, které trvá od ledna 2019 a skončí po dvou letech v lednu 2021. Ve Sněmovně reprezentantů drží většinu Demokratická strana, která ji získala v midterms 2018, a zastupuje ji 232 kongresmanů oproti 198 zástupcům Republikánské strany. Jedno křeslo ovládá Libertariánská strana a čtyři jsou neobsazená.
Spolu s většinou demokraté kontrolují nejen to, jaké zákony se předloží, projednají a schválí na plénu, ale také klíčové pozice v dolní komoře. Z pozice předsedkyně ji řídí demokratka Nancy Pelosiová a zástupci této strany předsedají také všem sněmovním výborům. Jmenovat lze například výbor pro kontrolu tajných služeb, z jehož čela demokrat Adam Schiff vedl impeachment proti současnému prezidentu Trumpovi.
Demokraté tedy v listopadu budou svou většinu ve Sněmovně reprezentantů obhajovat. Pokud se jim to podaří, půjde teprve o čtvrté funkční období v tomto tisíciletí, kdy budou držet většinu. Pokud naopak uspějí republikáni, mohli by opět ovládat celý Kongres – pakliže se jim podaří udržet si většinu v Senátu.
- Aby státy zvýšily volební účast, umožňují hlasovat i jinak než pouze ve volební místnosti ve volební den:
- 39 států a Washington, DC umožňují hlasovat i před samotným volebním dnem, aniž by volič musel udat důvod – musí však volit osobně.
- Ve všech státech je možné hlasovat poštou, dvacet z nich ale vyžaduje udání důvodu, například Alabama, Jižní Karolína, Kentucky či Missouri.
Ať už ale listopadová volba dopadne jakkoliv, někteří výrazní a zkušení kongresmani u toho nebudou. V řadách republikánů končí 26 členů dolní komory. Velmi nepříjemná je pro republikány třeba ztráta Willa Hurda z Texasu, jediného černošského kongresmana za GOP (Grand Old Party, jak se republikánům také říká).
Hurd svého času reprezentoval proud ve straně, který chtěl s demokraty vyjednat imigrační politiku, která by k republikánům přitáhla hispánské voliče. Skončit v dolní komoře se letos rozhodl kvůli rasistické rétorice, kterou si strana podle něj chce zajistit hlasy bělochů.
Republikáni ve sněmovně postrádají také větší zastoupení žen, kterých je v červených barvách pouze třináct, a z nichž dvě – Susan Brooksová z Indiany a Martha Robyová z Alabamy – rovněž nebudou usilovat o znovuzvolení.
Ztráty v řadách demokratů sice nejsou tak početné – o křeslo se nebude znovu ucházet sedm kongresmanů –, ale končí některé výrazné figury. Jmenovat lze veterány Nitu Loweyovou či José Serrana, kteří v Kongresu strávili tři dekády. Na opačném pólu po jediném funkčním období kvůli poměru se zaměstnancem skončí Katie Hillová, jedna z předních tváří nové nastupující generace demokratů.
Republikáni obhajují většinu v Senátu
Podobně jako v českém prostředí se v USA každé dva roky obměňuje třetina senátorů, přičemž funkční období člena horní komory trvá šest let. Každý stát, bez ohledu na počet obyvatel, zastupují v Senátu dva zákonodárci, celkem tedy mají Spojené státy sto senátorů.
Senátorská křesla jsou rozdělena do tří kategorií, přičemž každé dva roky voliči rozhodují o obsazení všech křesel z dané kategorie. Letos je na řadě kategorie druhá, v níž je k dispozici třiatřicet křesel (v kategorii třetí je 34 senátorských postů).
Na rozdíl od Sněmovny reprezentantů v současnosti drží senátní většinu Republikánská strana, která disponuje 53 křesly. Většinu v horní komoře GOP drží od roku 2015, kdy ji získala během druhého funkčního období prezidenta Baracka Obamy. Čtyři roky tedy republikáni drželi celý Kongres a mohli Obamovi v posledních letech jeho vlády značně komplikovat život, stejně jako ho naopak mohli velmi ulehčovat v prvních dvou letech vlády Donaldu Trumpovi.
Za posledních padesát let se stalo pouze v sedmi funkčních obdobích z pětadvaceti, aby jedna strana kontrolovala oba vrcholné orgány moci legislativní a rovněž Bílý dům, tedy vrchol moci exekutivní – Bill Clinton či Obama si užívali plnou podporu Kongresu pouze dva roky ze svých osmi let v oválné pracovně, zatímco třeba Ronald Reagan či George Bush starší takovou konstelaci nezažili ani jednou.
Právě Senát v legislativním a exekutivním soukolí hraje důležitou roli. Potvrzuje například šéfy jednotlivých ministerstev, a má tedy vliv na podobu prezidentské administrativy. Rozhoduje také o nominacích na soudce Nejvyššího soudu – ti jsou v USA jmenováni na doživotí a odstraněni z funkce mohou být pouze impeachmentem. Tento soud má poslední slovo a jeho rozhodnutí může zvrátit jen on sám jiným rozhodnutím. Vzhledem ke stálosti obsazení Nejvyššího soudu jde o klíčovou instituci, která formuje nejen americké zákony, ale v důsledku i společnost.
Senát jmenuje také federální soudce, ambasadory a další vládní a státní úředníky. Pokud Sněmovna reprezentantů zahájí impeachment prezidenta – jako se to stalo na přelomu roku – Senát plní roli soudu. Důležitost Senátu dokládá fakt, že symbolicky mu předsedá viceprezident Spojených států. V praxi ale schůze horní komory neřídí a tato role připadá lídrovi senátní majority.
Tím je v současnosti republikán Mitch McConnell, jenž v Senátu úřaduje od roku 1985. Mezi lety 2007 a 2015 vedl menšinu a od té doby je šéfem senátní většiny. Patří tedy k nejmocnějším mužům ve Washingtonu a má zásadní vliv na přijímání zákonů.
Právě i McConnellovo křeslo je letos k mání, byť podle odhadů serveru 270towin se zkušený senátor z Kentucky o svůj mandát obávat nemusí. Republikáni ale některé silné osobnosti v horní komoře ztratí bez ohledu na to, jak dopadnou volby. Skončit se totiž rozhodli veteráni a šéfové důležitých komisí: Lamar Alexander z Tennessee, Pat Roberts z Kansasu a Mike Enzi z Wyomingu.
Už na konci roku 2019 přitom skončil další zkušený senátor za republikány Johnny Isakson z Georgie. Jeho křeslo, které do podzimních voleb zdědila Kelly Loefflerová, je podle serveru 270towin i analýzy webu The Atlantic místem, kde by demokraté mohli udeřit vůči republikánské většině.
Řady demokratů v Senátu opouští Tom Udall, jenž se rozhodl neobhajovat po pouhých dvou funkčních obdobích. Ukončuje tím politickou dynastii – jeho otec Stewart Udall reprezentoval v dolní komoře Kongresu Arizonu a sloužil také jako ministr vnitra. Stewartův bratr a Tomův strýc Morris Udall rovněž patřil k předním demokratům ve sněmovně a kandidoval na prezidenta. Bratranec Toma Udalla Mark zase zastupoval obyvatele Colorada v Senátu.
Stejně jako se budou demokraté snažit o udržení většiny ve Sněmovně reprezentantů, budou republikáni usilovat o udržení majority v horní komoře. Pokud se jim to podaří, půjde o čtvrté funkční období v řadě, kdy budou kontrolovat Senát. Pomýšlet mohou třeba na dominanci, s jakou ovládali horní komoru demokraté v druhé polovině 20. století, kdy většinu drželi 26 let mezi roky 1955 a 1981, tedy šestnáct období.
Volby na úrovni států
Kromě voleb do nejvyšších federálních úřadů si budou Američané v řadě států vybírat také špičky regionální. Jedenáctka států si zvolí guvernéra, mimo jiné třeba Indiana, Severní Dakota, Washington či Západní Virginie, ale rovněž nezávislá území. Nového guvernéra bude mít Americká Samoa, jelikož současná hlava tamní exekutivy Lolo Letalu Matalasi Moliga nemůže znovu kandidovat.
Ze stejného důvodu bude mít po osmi letech nového guvernéra Montana, kde končí demokrat Steve Bullock. V Utahu republikán Gary Herbert neusiluje o znovuzvolení a úřad opustí po jedenácti letech.
Podmínky omezující opětovnou kandidaturu na guvernérský úřad se stát od státu liší. Například zmiňovaný Washington nestanovuje omezení žádná, naproti tomu Virginie umožňuje pouze jeden mandát, přičemž ale uchazeč může znovu kandidovat poté, co čtyři roky strávil mimo úřad. Missouri či Kalifornie aplikují stejné podmínky jako u prezidentství – guvernér může za život zastávat úřad pouze dvakrát.
Z třinácti guvernérských křesel, která jsou letos k mání, je jich jedenáct obsazeno demokratickým či republikánským straníkem. Pouze Portoriku a Americké Samoi nevládnou zástupci dominantních sil americké politiky – Portoriko vede Wanda Vázquez Garced z Nové progresivní strany a Samou nezávislý.
Státní parlamenty chrlí desítky tisíc zákonů ročně
Guvernéři představují hlavy exekutivní moci v jednotlivých státech. Ty mají také svá legislativní tělesa, která přijímají zákony specifické pro daný stát, nikoliv platné pro celou federaci.
Devětačtyřicet států má dvoukomorový parlament, přičemž názvy pro dolní a horní komoru se v závislosti na státu liší. Pro jednodušší orientaci je budeme označovat jako sněmovnu a senát. Jedinou výjimkou je Nebraska, která má jednokomorový parlament, jenž se nazývá jednoduše Legislativa.
Celkem je tedy státních zákonodárných orgánů 99. V šestaosmdesáti z nich Američané v listopadu obmění složení. Dohromady je v sázce 5876 křesel.
Ve většině států se konají volby do obou komor tamních parlamentů, zákonodárné sbory neobmění pouze Alabama, Louisiana, Maryland, Mississippi, New Jersey a Virginie. Voliči v Michiganu budou rozhodovat pouze o složení sněmovny, zatímco senát zůstane nedotčen. V Nebrasce tamní občané mohou vyměnit polovinu jednokomorové Legislativy.
Státní parlamenty nejsou zdaleka tak exponované jako Kongres, který přijímá zákony platné pro celou federaci. Přesto je to právě zde, kde vzniká drtivá většina legislativy, která ovlivňuje životy Američanů. Kongres během svého dvouletého funkčního období přijme řádově stovky zákonů (současný dosud přijal 150 zákonů, předešlý 443 a hranici pěti set naposledy překonal v letech 2003 a 2004).
Oproti tomu státní parlamenty v součtu nové regule a normy doslova chrlí. Jak upozorňuje Washington Post, za rok 2014 legislativy ve 48 státech přijaly přes 24 tisíc zákonů, což v průměru znamená téměř pět set nových zákonů v každém státě za rok. Podle serveru Quorum v roce 2016 členové státních parlamentů navrhli 63 tisíc zákonů – jen v Texasu to bylo 5,5 tisíce norem.
Analýza firmy CQ, která se zabývá sledováním americké legislativy, zase ukazuje, že v letech 2013 a 2014 státní parlamenty navrhly 181 tisíc zákonů, z nichž nakonec skoro 46 tisíc vešlo v platnost. Rekordmanem byl opět Texas, kde zákonodárci navrhli bezmála 12 tisíc zákonů a téměř sedm tisíc jich přijali.
Zatímco Kongres se tedy zabývá zákony a normami, které jsou platné po celých Spojených státech, jsou to jednotlivé státní legislativy, které mají díky své výkonnosti zásadní vliv na život Američanů. A ačkoliv tyto volby nejsou v zahraničí z pochopitelných důvodů zdaleka tak sledované, pro občany USA jsou klíčové.
Zajímavostí je, že kandidáti do státních parlamentů někdy nemají protivníka a svůj mandát obhájí automaticky. Letos se můžeme podívat například do Kalifornie. Do tamní 80místné sněmovny voliči volí v 80 obvodech většinovým systémem – kandidát, který v obvodu získá většinu hlasů, získá mandát.
Kupříkladu republikáni Frank Bigelow či Jim Patterson už mají zvolení jisté, aniž by museli přesvědčovat voliče o svých kvalitách. Nepostavil se jim totiž jediný další uchazeč. Ve stejné situaci jsou demokraté Blanca Rubio a Wendy Carrillo.
Demokratická strana po volbách v roce 2019 plně kontroluje patnáct států USA – má zde guvernéra a obě komory parlamentu. Republikáni jsou na tom lépe a plnou moc mají v jednadvaceti státech. Ve zbylých 14 státech je moc rozdělena mezi obě strany.
K mání je pětina soudcovských křesel na nejvyšších soudech
Kromě mnoha politických postů jsou v listopadových volbách k mání také křesla v orgánech justiční moci. Hned pětatřicet států pozná nové soudce svých nejvyšších soudů a odvolacích soudů.
Výše byla řeč o roli Nejvyššího soudu Spojených států, který je vrcholem americké justiční soustavy. Významnou roli hrají ale právě i nejvyšší soudy v jednotlivých státech. Kvůli federativnímu charakteru USA totiž federální soudy mají pouze omezenou jurisdikci, a naopak státní soudy mají podstatné slovo.
Verdikty nejvyšších soudů jsou finální a nezvratné, pakliže posuzují zákony platné v daném státu. Pakliže se rozsudky dotýkají federálních záležitostí či ústavních práv, může je revidovat pouze federální Nejvyšší soud.
Způsob výběru soudců se stát od státu liší. Zejména na severovýchodním pobřeží USA je běžné, že soudce jmenuje guvernér a ti rovnou nastupují do funkce. Jinde však soudci po jmenování guvernérem ještě musejí projít také občanským výběrem. K tomu dojde při nejbližších volbách, které následují poté, co soudce odslouží jeden rok ve funkci.
Během nadcházejících voleb budou voliči ve Spojených státech rozhodovat o obsazení 79 z celkových 344 křesel v nejvyšších soudech, tedy o pětině všech soudců v těchto orgánech.
Ve vybraných jižanských státech, kupříkladu v Texasu, Louisianě či Alabamě jsou jména adeptů na voličských lístcích spolu s informací, jestli jde o republikánského či demokratického kandidáta. Zejména ve státech na severu země je naopak běžné, že soudci figurují na hlasovacích lístcích bez stranické příslušnosti.
Nejvýrazněji se může obměnit nejvyšší soud v Texasu. K dispozici je sedm z devíti křesel v tamním soudním senátu, v němž v současnosti zasedá devět republikánských soudců. Výrazně se může obměnit také složení soudu v Oklahomě, kde mohou voliči vyměnit pět soudců z devíti. V Iowě, Mississippi a Washingtonu jsou k dispozici čtyři soudcovská křesla ze sedmi v případě prvního jmenovaného státu, respektive čtyři z devíti u dalších dvou.
Referenda a místní volby
Přítomnost občanů ve volebních místnostech využívají úřady v několika amerických státech také ke konání referend.
Kupříkladu Aljaška chce upravit samotný volební systém. Pokud voliči odsouhlasí změnu zákona, brzy by občané tohoto státu mohli volit více než jednoho kandidáta. Ve většinových volbách už by nehlasovali pouze pro jednu z nabízených variant, ale mohli by více kandidátů očíslovat. Takový systém už funguje v Austrálii u parlamentních voleb, Irové si tak zase volí prezidenta.
Občané Marylandu si mohou odsouhlasit legalizaci sportovního sázení, v Mississippi a Jižní Dakotě je na stole legalizace marihuany pro zdravotní využití a v New Jersey pro účely rekreační.
Zajímavé referendum chystá Mississippi, které se po rozsáhlých protestech po smrti George Floyda ocitlo bez vlajky. Té staré se stát zřekl na konci června, protože její součástí byla vlajka Konfederace připomínající otrokářský stát. O vlajce tohoto jižanského státu už tamní občané několikrát v minulosti rozhodovali, její změny zatím ale pokaždé odmítli. Nyní mohou přijmout navrhovanou novou podobu. Pokud tak neučiní, stát bude vlajku nadále postrádat a pro oficiální účely bude používat vlajku Spojených států.
Referendum čeká i nezačleněné území Portoriko, byť v tomto případě nebude právně závazné. Vedení Portorika se svých občanů zeptá, jestli si přejí, aby se ostrov stal 51. státem USA. Pokud by souhlasili, se změnou by následně musel souhlasit Kongres Spojených států.
V řadě amerických měst si tamní občané zvolí budoucí starosty. Mezi velká města, kde jsou tato křesla k mání, patří Baltimore, San Diego, El Paso či Tulsa.
