Donald Trump načíná novou kapitolu svého života, postprezidentství. Zda se vrátí k byznysu, bude pokračovat v aktivní politice, nebo si vezme delší volno, zatím jasné není. Během kampaně o Bílý dům i po ní několikrát řekl, že by se mohl ucházet o prezidentský úřad za čtyři roky. To by bylo poměrně neobvyklé; v minulosti se po neúspěchu například Lyndon Johnson přestěhoval na svůj ranč v Texasu, Jimmy Carter se pak angažoval v lidskoprávních otázkách.
V roce 1951 byl ve Spojených státech ratifikován dvacátý druhý dodatek k ústavě. Ten stanovil limit, kolikrát může být jedna osoba zvolena prezidentem, a to na dva čtyřleté mandáty. Stalo se tak po éře Franklina D. Roosevelta, který šéfoval Bílému domu dvanáct let.
Od té doby se stalo jen čtyřikrát, že by úřadující hlava státu nebyla opětovně zvolena. Demokrat Lyndon B. Johnson prohrál už primárky, republikán Gerald Ford zase nastoupil do funkce za rezignujícícho Richarda Nixona, takže prohrál de facto hned své první volby.
Jinak to bylo u Jimmyho Cartera a George Bushe staršího. Ti, stejně jako Donald Trump, šli do voleb ze silné pozice úřadujícího prezidenta, mandát se jim ale obhájit nepodařilo. George Bush starší podle politických expertů dojel na účast třetího kandidáta, nezávislého Rosse Perota, který mu sebral klíčové hlasy. Carter zase nedokázal konkurovat vycházející politické hvězdě Republikánské strany Ronaldu Reaganovi.
Všichni jmenovaní se po neúspěchu v boji o křeslo v oválné pracovně stáhli a osudí prezidentských voleb už znovu nepokoušeli. Třeba Lyndon B. Johnson naplnil klasický scénář: vydal se do ústraní a vrátil na svůj ranč v Texasu, publikoval své první knihy, založil knihovnu a politiku sledoval z povzdálí.
Pokud se Trump přece jen bude chtít ještě vrátit do vrcholné politiky, prolomí tím určité tabu. Aby se tak ale stalo, musí za čtyři roky nejprve zvítězit v primárkách, což v kontextu současného rozkolu republikánů není nic samozřejmého.
Jimmy Carter se k politice vyjadřuje dodnes, naposledy podpořil Bidena
Jimmy Carter ve svém postprezidentském životě veřejně deklaroval podporu vybraným kandidátům na místo v Bílém domě. Naposledy Joeu Bidenovi. Carter je totiž stále naživu, je mu 96 let.
Kromě výroků na podporu své Demokratické strany se ozval kriticky vůči Trumpovi. Do něj se ostře pouštěl už v roce 2015, kdy extravagantní byznysmen vyhrál republikánské primárky. Tehdy mu v boji o prezidentské křeslo s Hillary Clintonovou předpověděl porážku, což se nevyplnilo.
Carter byl ale veřejně velmi aktivní už od prvních týdnů po skončení svého mandátu. Rok po odchodu z Bílého domu, tedy v roce 1982, založil Carterovo centrum. To se dodnes věnuje jako nevládní nezisková organizace prosazování lidských práv a pomoci zlepšovat kvalitu života lidí v rozvojových zemích.
Cartera mimo to čekaly ještě mise v zahraničí. Absolvoval tour na Kubě, kde se setkal s Fidelem Castrem, v Jihoafrické republice se přidal k Nelsonu Mandelovi a společně vyhlásil takzvanou skupinu The Elders, která se skládala z „nezávislých globálních lídrů“, kteří společně řešili témata jako mír a lidská práva. Carter se objevil i v Severní Koreji, kam jej Bill Clinton v 90. letech poslal na mírovou misi.
Hlava úspěšné rodiny Bushů, George Herbert
Ve Spojených státech se užívá kromě známé první dámy také termín „First family“. Jde o rodinu hlavy státu. Jedna z těch vůbec nejzajímavějších v historii USA - vedle například Kennedyho „klanu“ - je rodina Bushů, a to z prostého důvodu. Zde totiž prezidentské žezlo putovalo z otce na syna, byť s osmiletým mezidobím, kdy vládnul Bill Clinton.
Postprezidentský život George Herberta Walkera Bushe je tak dost ovlivněný érou, kdy byl u moci jeho syn.
George Bush starší, který je řadě Čechům známý především díky první návštěvě po pádu komunismu, si po konci v Bílém domě nechal postavit sídlo v texaském Houstonu. V 90. letech veřejně podporoval své dva syny George mladšího a Jeba v jejich kampaních o senátorská křesla v Texasu, respektive na Floridě.
S příchodem svého syna do Bílého domu se Bush starší častokrát objevoval po jeho boku a absolvoval s ním několik zahraničních cest, například do Číny. Podpořil ho i v krocích na Blízkém východě, kde Bush junior vedl válku v Iráku. Ostatně Bush starší sám měl zkušenosti s válkou v Perském zálivu.
Bush žil celkem vydatný veřejný život i po skončení mandátu svého syna. Solidní vztah měl s Barackem Obamou. Od něj získal v roce 2011 ocenění Presidential Medal of Freedom.
K Donaldu Trumpovi naopak neskrýval antipatie, přiznal dokonce, že ve volbách v roce 2016 namísto něj volil demokratku Hillary Clintonovou. Bush zemřel v listopadu 2018, bylo mu 94 let.
Hvězda Hollywoodu i Washingtonu, Ronald Reagan
Dostáváme se ke státníkům, kteří pokušení opět kandidovat na prezidenta řešit nemuseli. Vládli totiž oba mandáty a o další se ucházet už nemohli. Ronalda Reagana spojuje s Donaldem Trumpem to, že proslul jako nepolitik. Přesto je srovnávat úplně nejde, hollywoodská filmová hvězda, kterou si Američané v roce 1980 vybrali do Bílého domu, se na veřejnosti prezentovala diametrálně odlišně a navíc – dokázala obhájit mandát.
Reagan tedy skončil v úřadě v roce 1988. Poté se přesunul do sídla v Kalifornii, založil prezidentskou knihovnu a v roce 1992 začala předávat ocenění za mír - Ronald Reagan Freedom Award.
Reaganovo poslední větší veřejné vystoupení bylo v dubnu 1994, kdy byl na pohřbu svého republikánského předchůdce Richarda Nixona. Ve stejný rok mu byla diagnostikována alzheimerova choroba. Posledních deset let života tak strávil v ústraní.
Bill Clinton mohl zastávat v postprezidentství také roli „prvního muže“
Symbol 90. let v USA Bill Clinton se po skončení druhého prezidentského mandátu nadále aktivně podílel na veřejném životě ve státech. Pravidelně přednášel projevy, věnuje se charitě a tradičně hovoří v „prime time“ na shromážděních Demokratické strany.
Proslulé jsou fotografie z roku 1994, kdy navštívil Clinton Českou republiku a v pražském jazzovém klubu Reduta si zahrál na saxofon. Prahu navštívil i v postprezidentské éře, důvod ale byl pochmurný. Clinton se se svou chotí totiž účastnili v roce 2011 pohřbu Václava Havla.
V roce 2004 vydal Bill Clinton autobiografický bestseller My Life a stal se tváří solidární mediální kampaně po hurikánu Katrina - to mimochodem ve videu vystoupil se svým předchůdcem Georgem Bushem starším.
Čtyři roky nato oznámila jeho žena Hillary, že hodlá kandidovat na prezidentku. Bill Clinton ji veřejně podporoval a stál po jejím boku během primárek. V nich nakonec zvítězil Barack Obama, jemuž Clinton následně vyjádřil podporu.
V částečném „stínu“ své manželky byl i v dalších letech. Její volební tažení vyvrcholilo v roce 2016, kdy prohrála v klání s Donaldem Trumpem. I v tomto případě Clinton nechyběl na mítincích a několikrát se postavil za řečnický pultík.
V posledních letech trápí Clintona srdeční problémy. Na radu lékařů přešel na veganskou stravu. V loňských volbách také veřejně podpořil Joea Bidena proti Donaldu Trumpovi.
Junior, který předčil svého otce. George Walker Bush
Z podceňovaného syna se nakonec stal muž, který svého otce v prezidetském křesle ještě předčil. Na rozdíl od něj totiž George Bush mladší svůj mandát obhájil. Stál v čele národa v momentě, který změnil současný svět. Dědictví 11. září se totiž na geopolitickém poli projevuje dodnes.
Málokdo ví, že se Bush v postprezidentském životě stal vášnivým malířem. Tento druh umění se stal jeho koníčkem poté, co si přečetl esej Winstona Churchilla „Malování jako zábava“. Bývalý šéf Bílého domu maloval zátiší, psy i autoportréty světových vůdců, včetně Tonyho Blaira nebo Vladimira Putina.
Z Washingtonu se odstěhoval George Walker stejně jako jeho otec do rodného Texasu, kde vlastní ranč. Jako milovník baseballu se objevuje na zápasech texaských Rangers, přičemž několikrát se ujal i slavnostního úvodního nadhozu. Stejně jako jeho předchůdci vydal Bush mladší memoáry, které nazval Decision Points.
S Barackem Obamou, který jej vystřídal v Bílém domě dokázal vycházet. Ocenil jeho zvolení už při svém „předávacím projevu“. O několik let později odpověděl v noční show Jaye Lena na otázku k Obamově administrativě smířlivě: „Nemyslím si, že je pro zemi dobré, aby bývalý prezident kritizoval svého nástupce.“ V letošních volbách odmítl veřejně podpořit Donalda Trumpa a naopak už stihl pogratulovat Bidenovi k vítězství.
Obama zůstal ve Washingtonu. Rodinu vzal na výlet do země, kde vyrůstal
Barack Obama loni výrazně vstoupil do prezidentského klání, kdy stál za svým někdejším viceprezidentem Joem Bidenem. V Nashvillu, na závěr kampaně, vystoupil s oficiálním projevem a na sociálních sítích i v médiích přesvědčoval voliče, aby demokratickému kandidátovi dali svůj hlas.
Postprezidenstká životní epizoda Obamy trvá krátce. Po konci mandátu se rozhodl zůstat ve Washingtonu, i kvůli svým dvěma dcerám, které zde studovaly. Stal se tak prvním prezidentem od Woodrowa Wilsona, který tak učinil.
Obama už stihl svoji rodinu vzít na dlouhou dovolenou na Britských Panenských ostrovech a absolvoval s manželkou a dcerami také trip do Indonésie, kde sám prožil část svého dětství.
Zahraniční cesty podnikal po vypršení mandátu i za politickými účely, třeba do Francie nebo Německa. Veřejně podpořil při volbách Emmanuela Macrona nebo Angelu Merkelovou. Během cesty Čínou a Indií se zase setkal s tibetským duchovním lídrem Dalajlámou.
Na domácí půdě se Obama po vzoru svých předchůdců věnuje charitě, nadaci, jež nosí jeho jméno založil ještě během prezidentství v roce 2014. Prostřednictvím Obama Foundation zajišťuje Obama například studijní stipendia na univerzitě v Chicagu. V největším městě státu Illinois, který zastupoval v senátu, také vznikne jeho Prezidentské centrum.
Na rozdíl od svých předchůdců Barack Obama hojně komunikuje skrze své sociální sítě. Jeho názory i část soukromí tak mohou lidé sledovat on-line.
