Uzákonění homosexuálních sňatků, zavedení daně pro bohaté, klimatická dohoda či zásahy v Sýrii a Mali. I to se během pěti let podařilo prosadit francouzskému prezidentu Francoisi Hollandovi, který teď předá žezlo Emmanuelu Macronovi. Hollande se loučí jako nejméně oblíbený prezident v novodobé historii Francie. Mohly za to hlavně neúspěšný boj s vysokou nezaměstnaností a milostné pletky. Po řadě atentátů v zemi trvá výjimečný stav.
Hollandova éra ve stínu teroru končí: „Pan normální“ prohrál boj s nezaměstnaností
Francois Hollande vystudoval obchod a politologii, na svém kontě má i studium na prestižní École nationale d'administration (ENA). Do Socialistické strany vstoupil v roce 1979, nejprve byl ekonomickým poradcem tehdejšího prezidenta Francoise Mitteranda, později byl více než deset let prvním tajemníkem strany. V roce 2007 podporoval svou dlouholetou partnerku Ségolène Royalovou, s níž má čtyři děti a se kterou žil právě do roku 2007, v boji o Elysejský palác.
Velká naděje socialistů, která nakonec pohasla
Royalová nakonec prohrála s konzervativcem Nicolasem Sarkozym, jenž avizoval zlepšit ekonomický stav země. V roce 2012 mu ale Francouzi dali kvůli nesplněným slibům sbohem - prohrál právě s Hollandem.
Ten předtím nezastával žádnou klíčovou funkci na národní úrovni a někteří socialisté ho měli za nerozhodného a nepřipraveného, na druhou stranu byl považován za umírněného a skromného politika.
Nesplněné sliby Sarkozyho ambiciózního programu z roku 2007 se ve volbách vrátily jako bumerang. Hyperaktivní prezident byl mediálně všude, ale Francouzům se to začínalo zajídat. Oproti politikovi velkých gest a slibů si proto raději vybrali ,muže bez vlastností' – Hollanda.
Francouzská levice strávila v té době už deset let v opozici a musela se vyrovnat se třemi porážkami od konzervativců v prezidentské volbě. Naposledy měla svou hlavu státu v 80. letech, kdy zemi vedl zmiňovaný Mitterand.
Naděje socialistů ale postupně braly za své – Hollandova popularita v průběhu let klesala až na rekordní minimum čtyři procenta. Loni v prosinci učinil bezprecedentní krok, když prohlásil, že nechce socialistům snižovat šance na vítězství v prezidentských volbách, tudíž do primárek nepůjde.
„Hollande je za takzvané páté republiky vůbec první francouzský prezident, který se dobrovolně vzdal možnosti obhajovat svůj mandát. Byli tu tací, kteří volby prohráli, nebo ve funkci zemřeli, dobrovolně se ale možnosti znovu vést Francii nikdo nevzdal,“ poznamenal tehdy zpravodaj ČT Petr Zavadil.
Hlavní sliby? Změna a normálnost
Hollande se považoval za „normálního“ a chtěl takový zůstat i jako prezident, řada věcí se mu ale úplně nepovedla. „Změna byla výslovným názvem (Hollandovy) kampaně. Byl tam, aby dělal reálné změny v socialistickém duchu, aby zavedl smysluplnou levicovou reformu. Ale také, aby se reálně odlišil od extravagantního Sarkozyho stylu, aby byl více Pan normální,“ podotkl výzkumník a expert na politiku David Lees z Warwickské univerzity.
Francois Hollande nikdy nepřišel na to, jak mluvit s lidmi. Mluvil s novináři, s byrokraty, se zákonodárci, a to je všechno. Nikdy nebyl schopen sdílet příběh s obyčejnými lidmi, vysvětlovat věci tak, aby to každý mohl pochopit.
V roce 2012 sliboval Hollande stejně jako před ním Sarkozy, že vyvede zemi zasaženou finanční krizí z potíží a oživí pracovní trh. V programu měl takové body jako roční kvóty na ekonomické migranty, speciální daň z příjmu 75 procent pro bohaté vydělávající přes milion eur ročně či dodatky k unijnímu fiskálnímu paktu, jež by napomohly ekonomickému růstu.
Daň pro bohaté skutečně zavedl, což se většině Francouzů zamlouvalo, i přes odchod herce Gerarda Depardieua, jenž se na protest stal ruským občanem. V březnu 2013 musel odstoupit Jérôme Cahuzac, jehož prezident pověřil správou financí. Došlo k tomu poté, co se zjistilo, že si Cahuzac ve Švýcarsku schoval 600 tisíc eur, aby se vyhnul placení daní.
Zákoník práce protlačený pomocí dekretu Francouze rozzuřil
Hollandova neschopnost zasazovat se o klíčové zákony včetně daňové reformy brzy odradila řadu levicových příznivců. Návrh nového zákoníku práce vyhnal loni do ulic desetitisíce lidí. Dekret měl usnadnit podnikům zaměstnávat pracovníky a dát jim větší prostor pro vyjednávání o mzdách, hodinách v zaměstnání či volnu.
„(Hollande) nedokázal dostat více peněz do kapes obyčejných lidí, a to je přesně to, co očekáváte od socialistického prezidenta,“ upozornil Lees.
Na poměry EU vysoký počet lidí bez práce je ve Francii už stálicí
Popularitu snižovala Hollandovi také vysoká nezaměstnanost – bez práce je ve Francii kolem deseti procent lidí a toto číslo je osmé nejvyšší v Unii. Zaměstnání nemá čtvrtina mladých do 25 let. Francouzi se sice loni dočkali zvýšení mezd, na druhou stranu se ale urychlila také inflace.
Se slabým růstem ekonomiky vláda nedokázala snížit deficit tak, jak původně v roce 2016 předpokládala. Naopak průmyslu a službám se začíná dařit a důvěra roste, píše server Euronews.
Za Hollandův úspěch na domácí scéně lze považovat legalizaci homosexuálních manželství, jež byla schválena za premiéra Jeana-Marca Ayraulta ještě v roce 2012. Parlament pak legislativu odsouhlasil v dubnu 2013.
Hollandovu vládu zastínila i řada teroristických útoků včetně těch v Paříži, Nice nebo Rouenu. Ve Francii platí od předloňského listopadu stále výjimečný stav, který dává bezpečnostním jednotkám větší pravomoci. Prezidentovi je ale vytýkáno, že s bezpečnostními reformami váhal.
„Pokaždé, když reagoval na útoky, to vypadalo, že socialistická vláda neví, co dělá. Neexistoval jednoznačný akční plán – že se budeme zabývat otázkou integrace, otázkou, jak se učí ve francouzských školách o islámu, nebo jak zkusit a zlepšit věci, pokud jde o to, že se přistěhovalci z celého světa cítí ve Francii vítáni. V řadě věcí to byl opak,“ upozornil Lees.
Návrhu na zrušení občanství pro odsouzené teroristy Hollande lituje
Po pařížských útocích se Hollande postavil za návrh, který zbavoval odsouzené teroristy s dvojím občanstvím toho francouzského. V nedávném rozhovoru toho ale litoval s tím, že myšlenkou bylo národ sjednotit – místo toho se ale rozdělil. Prezident sice nakonec návrh stáhl, vysloužil si ale kritiku ve straně a opustila ho jedna z klíčových spojenkyň – ministryně spravedlnosti Christiane Taubiraová raději rezignovala.
Všeobecný souhlas – minimálně na politické scéně – byl naopak v případě zapojení Francie do mezinárodní koalice. Ta dosud útočí na pozice radikálů z Islámského státu v Sýrii.
Již v lednu 2013 nařídil Hollande vojenskou akci s cílem dostat pod kontrolu africký stát Mali, kde polovinu země ovládali separatističtí Tuaregové a ozbrojenci napojení na Al-Káidu. Tento zásah pravděpodobně odvrátil genocidu podobnou té ve Rwandě, upozorňuje France24.
V době Hollandova mandátu se Francie postavila za sankce vůči Rusku kvůli anexi ukrajinského Krymu a odmítla Rusům prodat vojenské lodě Mistral, které nakonec získal Egypt.
Za Hollanda se podařilo rovněž odsouhlasit klimatickou dohodu z Paříže, která je klíčovým bodem v boji proti globálnímu oteplování.
Milostný poměr veřejnost odsoudila
Hollandově obrazu ale uškodily osobní kroky – třeba veřejný rozchod s pozdější partnerkou, novinářkou Valerií Trierweilerovou, se kterou žil od roku 2010. Tu totiž rychle vyměnil za jinou. Magazín Closer tehdy zveřejnil fotografii, jak míří na motorce za herečkou Julií Gayetovou, což u Francouzů vzbudilo vlnu nevole.
Poslední kapkou pak byla kniha novinářů listu Le Monde, kteří s Hollandem vedli rozhovor. Prezident v něm kritizoval řadu lidí včetně soudců či fotbalistů a sdělil žurnalistům tajné informace o tom, jak zpravodajské služby čtyřikrát zabíjely na jeho příkaz. Parlament se pak Hollanda pokusil neúspěšně odvolat.
Francouzskou levici za sebou zanechal prezident Hollande značně roztříštěnou a v krizi. Nedávné prezidentské volby to jen potvrdily. Socialisty nakonec reprezentoval Benoit Hamon, pro něhož hlasovalo jen něco málo přes šest procent občanů. Jde o nejhorší výsledek socialistů za několik desítek let. Skoro pětina lidí chtěla za prezidenta raději kandidáta radikální levice Jeana-Luca Mélenchona.
Macron slibuje radikální reformy
Hollanda nyní v Elysejském paláci vystřídá proevropský centrista a liberál Macron – původně investiční bankéř, který působil jako ministr hospodářství v Hollandově vládě, z níž odešel a založil vlastní hnutí Vpřed!. Stejně jako kdysi Hollande slibuje změnu – radikální reformy v rámci takzvané „demokratické revoluce“. Otázka je, zda se mu sliby podaří splnit.
Analytici varují, že pokud Francouze zklame, mohlo by se jich ještě více přiklonit ke krajní pravici, jejíž kandidátka Marine Le Penová skončila v letošních prezidentských volbách druhá.