Vody Baltského moře ukrývají asi sto tisíc vraků. Chlad, tma a nízká salinita konzervují potopené koráby, které na mořském dně leží celá staletí. Podmořští archeologové pomalu odhalují jejich tajemství, každý rok hlásí desítky nových objevů. Historické nálezy ale ohrožuje dřevokazný mlž i neukáznění potápěči, kteří místa lodních neštěstí rabují. V jednom z nejvíce znečištěných moří jsou navíc hrozbou moderní vraky z minulého století a jejich zásobníky plné nafty.
Baltské moře díky unikátním podmínkám uchovává až staleté vraky. Ohrožují je ale rabující potápěči i dřevokazné šášně
Vody Baltského moře jsou jedny z nejvíce vytížených na světě. Oblastí ohraničené devíti evropskými zeměmi se neustále pohybují zhruba dva tisíce lodí, které převážejí patnáct procent světového nákladu.
V Baltu bylo rušno vždy. Na svých výpravách křižovali jeho vlny vikingové, na obchodní lodě převážející zboží mezi hanzovními městy útočili piráti, o kontrolu nad strategickou oblastí se vedly války a na pobřeží rostly přístavy a budovala se města.
Vydalo se tak na něj nepočítaně rybářských lodí a člunů, galér, fregat, škunerů a křižníků, tankerů, remorkérů a kontejnerových lodí, jachet, katamaránů, trajektů a výletních lodí, ledoborců, torpédoborců, letadlových a výsadkových lodí, ponorek či minolovek. Ne všechny ale dopluly do svého cíle.
Na dně Baltského moře leží asi sto tisíc vraků. Díky chladným, tmavým a jen mírně slaným vodám s nízkým obsahem kyslíku nelze nikde jinde na světě najít tak vysokou koncentraci dobře zachovalých potopených lodí. Jde o jedinečnou lokalitu pro podmořské archeology – místa námořních neštěstí jsou totiž jako zamrzlá v čase.
Dvojí příběh Vasy
Nejznámějším vrakem Baltu je zřejmě Vasa, které se stala osudná hned její první plavba v roce 1628. Spuštění lodi na vodu přihlížely během srpnového odpoledne ve Stockholmu davy lidí, kteří se tísnili na pobřeží nebo v malých člunech. Měla být posilou Švédska ve válce proti Polsku.
Nedostala se však ani na širé moře. Když se do napnutých plachet Vasy poprvé opřel vítr, loď se nebezpečně nahnula na stranu, ale nakonec se její příď opět dokázala narovnat. Při druhém a silnějším poryvu se však Vasa naklonila natolik, že otevřenými střílnami pro děla začala do trupu proudit voda. Během několika minut se potopila, ke dnu s sebou stáhla nejméně třicet lidí.
Model lodi Vasa před potopením
Tragédie měla dvě příčiny. Stavitelé v té době ještě neznali početní metody, které by jim pomohly přesně předpovědět chování lodi na vodě. Čerpali tak ze svých zkušeností a po první plavbě plavidla upravovali. Druhou příčinou byly dodatečné pokyny švédského krále Gustava II. Adolfa, který v průběhu stavby lodě nařídil zvýšit počet děl, což vyžadovalo stavbu další paluby. Kvůli tomu zřejmě došlo k posunu těžiště a převrácení lodi.
Přestože ve své době bylo potopení Vasy tragédií, později se zapomnělo, kde k neštěstí přesně došlo. V roce 1956 ji ale po dlouhém pátrání znovu objevil inženýr švédského námořnictva a amatérský archeolog Anders Franzén. Zjistil, že je v tak dobrém stavu, že i po třech staletích z paluby stále ční jeden ze stěžňů. Přišel s velkolepým plánem – vyzdvihnout vrak nad hladinu.
Vyzvednutí Vasy (zdroj: Vasamuseet)
Švédská operace Apollo, jak bývá vyzvednutí vraku občas přezdíváno, byla nesmírně technicky náročná. V třicetimetrové hloubce, kde každý pohyb zvířil oblaka bahna, vykopali potápěči za dva roky pod Vasou šest tunelů. Pod trupem lodi jimi protáhli ocelová lana připevněná ke dvěma pontonům. Jejich napnutím se vrak podařilo v několika postupných fázích pozvednout a přemístit do mělčí vody.
Tam rok a půl zpevňovali a odlehčovali trup Vasy, aby se ji v roce 1961 podařilo vyzvednout na denní světlo. Její cestě nad hladinu přihlíželo i díky televiznímu přenosu velké množství diváků – stejně jako davy před 333 lety sledovaly její cestu na dno.
Dnes má Vasa své vlastní muzeum, kde si vrak s pohnutým osudem každoročně prohlédne jeden a půl milionu lidí.
Vrak lodi Vasa ve stockholmském muzeu
Archeologové na dně Baltu objevili šampaňské, koření i zapomenutý druh železa
Baltské moře skrývá další potopené „poklady“. V roce 2022 objevili archeologové sesterskou loď Vasy, Äpplet. „Ukázalo se, že je to absolutně obří loď,“ popsal podmořský archeolog Jim Hansson. „Vrak ční z hromady kamení, kolem ní se povalují ohromné kusy dřeva. Chvíli trvá, než pochopíte, na co se to vlastně díváte,“ nastínil podvodní scenérii další z archeologů Hakan Altrock.
Na rozdíl od Vasy byla Äpplet jednou z mnoha plavidel, které švédská armáda potopila dobrovolně, aby vytvořila překážky pro lodě směřující do Stockholmu a měla tak kontrolu nad námořní dopravou v okolí města. I proto je koncentrace vraků okolo hlavního města historicky významného švédského království vysoká.
Nedaleko se potápěčům podařilo objevit také loď Resande Man potopenou v roce 1660 při sněhové bouři, kterou proslavil ve svých vzpomínkách přeživší diplomat.
Potápění k vraku Resande Man (zdroj: Vrak Museum)
Vraky jsou přitažlivé nejen kvůli pohnutým osudům, ale také svým nákladem, který zůstává v Baltském moři dobře zakonzervován. Švédští archeologové například objevili potopenou loď převážející sudy s takzvaným osmondským železem, které je spojováno s první výrobou litiny v Evropě. „Na pevnině se prakticky nedochovalo. V celém Švédsku bychom dohromady nedali ani jeden barel,“ popsal Hansson. Na mořském dnu přitom leží desítky sudů s tímto vzácným nákladem.
Na jihu Švédska se zase loni podařilo vyzvednout více než pětisetletý náklad z lodi Gribshund. Loď se potopila po požáru v roce 1495. Přesto se v nánosech bahna podařilo objevit zachované koření – šafrán, zrnka pepře i zázvor.
Pětisetletý šafrán vyzvednutý z vraku lodi
U Aland ležících mezi Švédskem a Finskem zase potápěči vyzvedli z padesátimetrové hloubky lahve s šampaňským z roku 1780. Než se ukázalo, že je navzdory očekáváním nepitelné, podařilo se několik lahví v aukcích prodat za rekordní částky ve výši desítek tisíc eur.
Do Baltu se šíří šášeň
Téměř nedotčené nálezy zůstaly na mořském dně po celá staletí díky unikátním podmínkám Baltského moře. Ty se však mění. A to ve prospěch úhlavního nepřítele dřevěných korábů – šášně lodní.
Tento podlouhlý mlž připomínající červa (v angličtině označovaný jako shipworm – lodní červ) provrtává v potopeném dřevě chodbičky. Pokud šášeň napadne potopený vrak, může jej zcela zničit. Vyhovuje mu však teplejší a slaná voda – proto se v Baltu dosud příliš nevyskytoval. Kvůli teplejšímu klimatu ale zřejmě tento měkkýš bude schopný přežít i v Baltském moři.
V roce 2009 vědci potvrdili, že některé lodní vraky v jižní části moře jsou šášní zamořené.
Dřevo napadené šášní lodní
Problém, který vybublává na hladinu
Tmavé vody Baltu ale ukrývají i modernější plavidla. Množství potopených lodí se výrazně zvýšilo během obou světových válek. Nebyly však již stavěny ze dřeva a poháněny plachtami, šlo hlavně o lodě z oceli, jejichž motory běžely na naftu. Zatímco na dřevo na dně Baltského moře voda příliš nepůsobí, ocel koroduje. Po desítkách let se tak začíná z hlubin Baltu vynořovat problém.
Křižník Cassandra britského námořnictva se potopil v roce 1917 u největšího estonského ostrova Saaremaa poté, co najel na minu. Podle dochovaných svědectví 130metrová loď zřejmě klesla ke dnu, aniž by došlo k poškození naftových zásobníků. Ty zřejmě zadržují mezi 710 a 780 tunami paliva.
Více než století kontaktu s mořskou vodou si však začíná vybírat daň. Nafta z vraku prosakuje. „Když jsme se tam vypravili, zjistili jsme, že na hladinu stoupají ropné bubliny, které se po smíchání s vodou změnily v ropné skvrny,“ řekl estonskému veřejnoprávnímu rozhlasu Vikerradio výzkumník Ivar Treffner z Estonského námořního muzea.
HMS Cassandra u Kodaně
Cassandra leží v hloubce 95 metrů zhruba 25 námořních mil od pobřeží nejbližšího ostrova. Pro potápěče, kteří by mohli naftu z vraku odsát, to nejsou jednoduché podmínky. „Navíc leží na boku, takže nebudeme mít přístup ke všem zásobníkům. V ideálním světě by se samozřejmě takové vraky měly vyčerpat. Na druhou stranu se vždycky musíte dívat na náklady. Taková operace není zrovna levná,“ poznamenal Treffner.
Při podobné akci potápěči vyvrtají do zásobníků otvory, do kterých připojí hadice s teplou vodou. Tou zředí palivo, které potom ze zásobníků vypláchnou. Pokud je však trup příliš zrezlý a křehký, je třeba hledat jiná řešení.
Cassandra navíc není jedinou problematickou potopenou lodí. Vody zejména okolo estonského pobřeží skrývají velké množství vraků s rizikem úniku nebezpečných látek. A nejde jen o palivo. Válečné lodi klesly ke dnu i se zbraněmi, které pro potápěče představují další překážku.
Nebezpečné vraky v Baltském moři (čím je červená tečka větší, tím je vrak delší, u bílých teček není délka známa)
Navíc i rybářské lodě mohou být nebezpečné, potápěči se mohou zamotat do jejich sítí. „Stejné sítě loví ryby i poté, co se loď potopí. Když se tam vydáte, vidíte tuleně, ryby. Vraky jsou jimi prostě přeplněné,“ řekl výzkumník z námořního muzea.
Problém narůstá. Estonské námořnictvo, které kontroluje znečištění tamních vod, při průzkumu mořského dna každý rok objeví deset až dvacet dosud neznámých vraků – k pěti stům již zdokumentovaným troskám potopených lodí u pobřeží země. Počet úniků nebezpečných látek by kvůli jejich zhoršujícímu se stavu mohl v jeden moment prudce vzrůst.
Vědci v Estonsku tak s pomocí inteligentních bójí vyvíjejí systém, který umožní lépe předvídat pohyb případných uniklých látek.
Rabování
Experti na vraky v Baltu se ale potýkají i s dalšími problémy. Místa lodních neštěstí totiž přitahují amatérské potápěče, kteří se k troskám lodí nabízejícím fascinující podvodní scenérie čím dál častěji vydávají. Většina vraků je těmto potápěčům přístupná. Měli by je pouze pozorovat, nedotýkat se jich, potopené předměty nepřemísťovat, a hlavně nevyzvedávat nad hladinu.
Mnozí se však těmito pravidly neřídí a potopené lodi rabují. „Předměty, které nám mohou říci více o životě na palubě, byly vytrženy z kontextu,“ upozornil švédský podmořský archeolog Mikael Fredholm. Upozornil, že problém se netýká jen dlouho objevených a potápěčům dobře známých vraků, ale také těch, jejichž přesná poloha je chráněná.
Jedním z takových je i loď Osmund pojmenovaná podle vzácného nákladu osmondského železa. „Bohužel, na místě lodního neštěstí byli návštěvníci. Skutečná škoda. Objekty, které jsme viděli ještě minulý rok, zmizely. Lidé se tu vrtají a přehrabují. Člověka to opravdu naštve,“ popsal archeolog Altrock.
Archeologové kvůli neukázněným potápěčům přicházejí o cenné informace, díky kterým mohou přesněji určit období, ze kterého plavidlo pocházelo, jaký byl jeho cíl, náklad i posádka. Předměty ukradené z Osmundu jsou ale jen kapkou v moři. Problém ochrany lokalit nalezišť proto archeologové řeší s pobřežní stráží i policií.
„Každý den na ně mohou dohlížet průzkumnými letadly. Jejich lodě také znají polohu vraků, takže mohou hlídat mimořádně pečlivě,“ doplnil Hansson. Archeologové proto mají více prostoru podmořská naleziště lépe zdokumentovat, například pomocí 3D skeneru.
„Čím víc toho zdokumentujeme a čím víc toho víme, tím těžší bude rabovat,“ dodal.