Josef Klečka v mládí propadl muzice a skautingu. Oddíl s kamarády nerozpustili ani po zrušení skauta. Sabotovali komunistické schůze a psali letáky. Jeho skupinu Mstitelů odhalili a Klečka skončil v uranových dolech. Dlouho o tom, co jako mukl prožil, nebyl schopen mluvit. Zapomenout dodnes nedokáže.
„To si budu pamatovat do smrti, 014554 bylo moje vězeňské číslo. ‚Vy nejste lidi, ale čísla,‘ říkali. Já se ještě teď rozbrečím, nezlobte se na mě,“ začíná vyprávění Josef Klečka. Dlouho o tom, co na začátku padesátých let zažil, nikomu neřekl. Po propuštění z lágru nesměl a pak chtěl zapomenout.
Jeho příběh začal v roce 1947. Mladík propadl nejen muzice, ale i skautingu, a proto založil oddíl i v rodných Uhřicích. „Složili jsme slib a oni toho Skauta zakázali, ale my jsme jeli pořád dál. Řekli jsme si, že se budeme mstít za to, že nám to zakázali. Jmenovali jsme se Mstitelé,“ vzpomíná.
Sabotáž komunistické schůze a letáky
Skupinka chlapců i ze sousedních obcí roznášela ručně psané protikomunistické letáky, malovali plakáty a jednou se jim podařilo zrušit schůzi, na které komunisté lákali lidi do družstva. „Klukům jsem řekl: ‚Uděláte to a to.‘ A oni měli všechno nachystané. Vypnuli jsme proud do celé dědiny,“ říká pamětník.
V předvečer prvního máje roku 1950 ale státní bezpečnost několik chlapců při roznášení letáků přistihla. A dva dny nato přijelo pro Josefa podivné auto. „S nikým doma jsem se nerozloučil, nasoukali mě do auta a celou cestu mě přesvědčovali, že mě odvezou za hranice, aby mě zachránili před vězením,“ vzpomíná.
V chatě byla skříň plná zbraní
Odvezli ho na neznámé místo, kde v chatě přenocoval ještě s jedním člověkem. Ten ráno odešel, aby něco zařídil. Josefu Klečkovi ale ještě před tím ukázal skříň plnou zbraní. „Okolo poledne se rozrazily dveře a horda celá policajtů v civilu. Mysleli si, že skočím ke skříni a použiju zbraň. To by bylo moje poslední,“ popisuje.
Skončil v Kyjově na policejní služebně a pak ve věznici v Uherském Hradišti. Následovaly výslechy a bití. „Dostal jsem facku, z které strany jsem nevěděl, až jsem narazil hlavou o zeď,“ popisuje výslech Josef Klečka. V Uherském Hradišti se ocitl za trest poprvé v korekci a v okovech. „Byly spojené řetězem, že člověk neudělal delší krok než půl metru a musel jít šouravě,“ vzpomíná.
Otec byl předsedou Národního výboru
Z Uherského Hradiště ho spolu s kamarádem odvezla eskorta vlakem do Brna na Cejl, odkud ho vodili k soudu, který ho v dubnu 1951 odsoudil k pěti letům vězení, k propadnutí jmění a k pokutě deset tisíc korun. Otce, komunistu, odvolali z funkce předsedy Národního výboru, ale nezavřeli ho. „Doma jsme o tom nemluvili, nesměli jsme. Ale cítil jsem, že jsem jim ublížil,“ říká Klečka.
Píseň Šáteček, takzvanou Hymnu muklů, hraje pan Klečka na harmoniku dodnes. Muklem byl tři roky, než ho propustili na podmínku domů. Velkou část trestu si odpykal v „Jáchymovském pekle“. Pracoval jako lamač a pak se dostal k důlní dopravě i do táborového orchestru. „Dechovka tam taky byla, tak jsem hrál v dechovce. Na den horníků nebo na Nový rok jsme museli hrát a pochodovat po celém lágru,“ vzpomíná.
Vzpomínky na lágr jsou stále bolestivé
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Ani tam se nevyhnul korekci a strašlivým zážitkům. Když vzpomíná na Vánoce nebo na to, jak stráž chytila skupinu vězňů, kteří se chtěli podhrabat ven, derou se mu slzy do očí. „Jednoho raněného, polomrtvého tahali před námi. My jsme smekali čepice, abychom mu vzdali poslední úctu. Za to nás tam nechali dvě hodiny stát, to bylo strašně bolestivé,“ vybavuje si hrozné vzpomínky.
Na svobodu se dostal koncem května 1953. Po vojně se oženil a narodili se mu dva synové. Práci mohl vykonávat jen dělnickou, našel si proto místo na železnici, kde pracoval jako signalista. A ve volných chvílích hrál s kapelou. Po roce 1989 se vrátil na čas i ke skautingu. „To se nedá odpustit, zapomenout ano, ale odpustit… to prostě nejde,“ uzavírá své vyprávění se slzami v očích Josef Klečka.
