Orlem je Božetěch Kostelka, jak sám říká, od narození. Jeho otce, který byl lidovec a náčelník katolické sportovní organizace ve Vyškově, věznilo za války gestapo a po válce komunisté. Božetěch musel narukovat k PTP a nesměl studovat. Orlu ale zůstal věrný i v období, kdy byla organizace zakázaná.
Rodinu Božetěcha Kostelky pronásledovali nacisté i komunisté. Orlu ale zůstal věrný celý život
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
V lednu 1931 se manželům Kostelkovým narodil třetí ze čtyř synů, Božetěch. Dětství strávil v katolickém domě ve Vyškově. Tatínek Bedřich byl lidovec a činovník Orla. Katolický dům navštěvovali ve 30. letech významní členové lidové strany, například ministr Jan Šrámek.
„Starosta Šrámek byl celoživotním předsedou Orla. Když byla příležitost, tak se u nás v katolickém domě zastavil. Když jednou vycházel z jídelny, ptal se, který že jsem. Já jsem srazil paty a říkám třetí od vrchu. Václav, Miroslav, Božetěch a Křišťan, ten byl nejmladší. Byl jsem hrdý na to, že jsem mohl říct: bratře starosto, a ne pane ministře,“ vzpomíná Božetěch Kostelka.
Gestapáka chtěl jedenáctiletý kluk zmlátit
Na počátku války zatklo Božetěchova otce gestapo, protože měl působit v organizaci Obrana národa. Jedenáctiletý kluk zatčení přihlížel a viděl, jak gestapo ničí tatínkův diplom, který dostal spolu s medailí k desátému výročí republiky za vítězství na mezinárodních závodech katolických gymnastů v Paříži. Medaili naštěstí Němci nenašli.
„Seděl jsem v kuchyni na stoličce, zaťaté pěsti, a říkal jsem si, že jim něco udělám, protože jsme si toho vyznamenání moc vážili. Takovou medaili v roce 1928 dostali jen olympionici jako Vácha a Šupčík,“ vysvětluje Božetěch Kostelka.
Paměťová stopa: Orlem od narození (zdroj: ČT24)
Otci zachránil život německý veterán od Stalingradu
Jeho otce Bedřicha věznili šest týdnů. V roce 1944 ho zatkli znovu a soudili spolu s dalšími členy Orla za velezradu. Život mu zachránil německý vojenský veterán od Stalingradu, kterého dostal jako obhájce. „Zásluhou toho obhájce ex offo, který to nějak nahrál ne na velezradu, ale na snahu starat se o lidi v rámci protektorátu, se stalo, že první rozsudek se nevynesl, odložil se o 14 dnů,“ říká pamětník.
Nakonec nebyl Božetěchův otec odsouzen k smrti, ale k sedmi letům vězení. Domů se vrátil v červenci 1945. „Byl jmenován do Národního shromáždění, po volbách byl okresním hejtmanem za lidovou stranu. Byl starostou župy orelské ve Vyškově, tak jsme si ho doma moc neužili,“ vzpomíná na otce pan Kostelka.
Rodina Kostelkova v roce 1945
Zlom nastal na začátku roku 1949. Pátého ledna zatkla Státní bezpečnost otce a den nato nejstaršího ze sourozenců Miroslava za to, že měli pomáhat poválečnému poslanci a historikovi Bohdanu Chudobovi. Ten už v únoru 1948 emigroval. „Oba byli skoro rok vězněni na Cejlu a vyslýcháni na Příční a na Orlí,“ říká Božetěch Kostelka.
Místo zbraně dostal krumpáč a lopatu
Bratr i otec byli odsouzeni na 25 let. Bratr si trest odpykával v Jáchymově, otec na Mírově a v Leopoldově. Se skupinou kněží byla zatčena i matka. Dostala šest let. Mladší sourozenci museli nastoupit vojenskou prezenční službu u pomocných technických praporů (PTP). „My jsme dostali jen krumpáč a lopatu, ale i s tím krumpáčem a lopatou jsme nevykonávali strážní službu,“ směje se pamětník.
Rodina se sešla až v roce 1960 díky amnestii
Celá rodina se sešla až po amnestii v roce 1960. Po maturitě se Božetěch snažil vystudovat vysokou školu. Hlásil se na zemědělskou i báňskou, protože u PTP pracoval nějaký čas v dolech. „Nemohl jsem sehnat zaměstnání. V řadě podniků, kam jsem nastoupil, si za dva tři dny zjistili historii rodiny a bezpečnostní rada toho podniku mě propustila,“ vzpomíná.
S bratry u PTP
Nakonec ho zaměstnali ve strojírenské firmě v Heršpicích. Před prací chodil v šest ráno trénovat basketbal. V podvečer trénoval žáky a dorostence a večer muže. Družstvo se probojovalo z druhé ligy a jeden rok hrálo v lize první. „Usiloval jsem o to, abych se dostal na olympiádu, ale bylo tam prověřování a moc jsem nevyrostl a naděje tam teda nebyla,“ vysvětluje Božetěch Kostelka.
Do Říma už se nepodíval
Vrcholový sport opustil, když potkal manželku. „V roce 1959 jsem potkal Anděla strážného. Oženil jsem se a do Říma jsem se ani jako sportovec ani jako cestovatel nedostal,“ říká.
Po roce 1989 se začal znovu obnovovat Orel. Odchodem do důchodu začal Božetěch Kostelka spolupracovat s jeho vedením. V roce 1992 byl generálním sekretářem, pak místostarostou a nyní se věnuje orelské historii.