Třiadvacátého března 1932 začala v Mostě téměř měsíc trvající velká stávka horníků. Postupně se rozšířila i na Kladensko nebo Ostravsko a stala se největším sociálním konfliktem v období prvorepublikové hospodářské krize. Spouštěčem bylo důlní neštěstí a následné hromadné propouštění. Při střetech s policií na demonstraci 13. dubna zahynuli tři lidé a další byli zraněni.
Největší prvorepubliková stávka horníků posílila komunisty
Mostecké stávce předcházelo důlní neštěstí v hnědouhelném Dole Kohinoor, kde došlo při noční směně ke katastrofě, při které zahynulo osm havířů. Důl byl uzavřen a následující den dostalo výpověď 153 horníků z dolu Nelson.
Hromadné propouštění, vyvolané celosvětovou ekonomickou krizí doprovázenou nízkou poptávkou po uhlí, bylo iniciátorem stávky, která začala na mosteckém Dole Humboldt. Z něj mělo podle rozhodnutí majitelů z 21. března odejít 383 havířů, desítky dalších přitom ve stejné době přicházely o práci i v dalších šachtách v okolí. „Stávka je projevem bídy hornictva a nejistoty, ne určitých požadavků,“ napsaly krátce po jejím začátku Lidové noviny.
Politické body pro komunisty
Stávkujících, které odmítli podpořit někteří odboroví předáci, se brzy ujali komunisté. Strana ostře kritizovala prvorepublikové zřízení. Ve své podpoře stávky se shodla se sudetoněmeckými politiky z Německé národně socialistické strany dělnické (DNSAP), ale i českými národními socialisty.
Komunisté dokonce do míst stávky přemístili část ústředního vedení strany a rudých odborů. Se stávkou ovšem solidarizovaly i nekomunistické organizace a osobnosti. Vyjednávání vždy na čas stávkové hnutí utlumilo, ale aktivita komunistů je opakovaně vyvolávala. Stávka časem přerostla v generální.
Po krvavém 13. dubnu, kdy zemřeli horníci Jan Kříž a Josef Ševčík, se nakonec podařilo uzavřít kompromis. Stávka skončila 19. dubna dohodou, která horníkům garantovala nesnižování mezd a dočasné zastavení propuštění. Významný politický kapitál z události vytěžili i komunisté.
