Světová hospodářská krize v první třetině minulého století zasáhla samozřejmě i Československo. Velmi složitá situace nastala zejména na počátku třicátých let v uhelných oblastech Ostravska a v severozápadních Čechách. Horníci se tvrdě bránili propouštění a snižování mezd. Přes všechna jednání k propouštění nakonec došlo. Reakcí byly nejdříve dílčí stávky. Katastrofa na dole Kohinoor v lomu u Mostu, při níž před pětasedmdesáti lety 16. března 1932 zemřelo osm horníků, však vyvolala masový výbuch. O čtrnáct dní později stávkoval celý hnědouhelný revír. Vehementně do akce vstoupili komunisté, ti dokonce do míst stávky přemístili část ústředního vedení strany a rudých odborů. Se stávkou ovšem solidarizovaly i nekomunistické organizace a osobnosti. Vyjednávání vždy na čas stávkové hnutí utlumilo, ale aktivita komunistů je opakovaně vyvolávala. Stávka časem přerostla v generální. Kompromis, který byl nakonec uzavřen, lze jednoznačně označit za úspěch stávkujících. Průběh a výsledek mostecké stávky byl také zdarem komunistické taktiky, komunistům se podařilo sehrát roli vůdců a hlavních organizátorů celého sociálního výbuchu. Na téma hospodářská krize přijali pozvání moderátora Vladímíra Kučery historici Zdeněk Kárník (ZK) a Eduard Kubů (EK).
Světová hospodářská krize optikou první republiky
Byla mostecká stávka událostí evropského, středoevropského významu?
ZK: To by bylo příliš nadnesené. Ovšem v Československu jistě význam měla. Šlo totiž o to, že před tím bylo stávkové hnutí roztříštěné a jednotlivé stávky neměly žádný úspěch. Bylo to především vinou bolševiků. Termín komunisté je pouze krycím označením pro bolševismus, protože dva roky před tím Klement Gottwald komunistickou stranu zbolševizoval. Na Mostecku šlo o to, že komunistická strana přistoupila na postup, který byl opravdu efektivní. Komunisté si mysleli, že budou za tento postup velmi pochváleni, ale když s tím vystoupili na exekutivě kominterny, která zasedala na podzim po stávce, byli tvrdě napadeni za oportunismus.
V čem spočíval tento oportunismus?
ZK: Musíme si říci, co byla KSČ za krize po bolševickém zvratu, který provedl Gottwald a takzvaní karolínští kluci, zač. Pro KSČ se změnila naprosto orientace vůči státu, ostatním odborovým, politickým organizacím atd. Díky tomu se dostali do hluboké izolace. Když tu najednou veliký úspěch v podobě mostecké stávky. Jejich izolace pramenila například z toho, že odmítali sedět ve stávkových výborech s jinou stranou něž komunistickou. V případě mostecké stávky to povolili, a to byl ten oportunismus, za který byli kritizováni. Oni se prohřešili proti principům a uspěli, ale už to nikdy nezopakovali.
Co stávkující chtěli? Co jim mohl stát nabídnout?
EK: Situace na Mostecku – tehdejší nejchudší kraj republiky – byla kritická, katastrofální. Rodiny skutečně nebyly schopné uživit své děti. Takže požadavky se týkaly především mezd a sociální situace.
Stát nebyl schopen reagovat, jako například v Americe?
EK: Stát měl komplexní plán jak bojovat s hospodářskou krizí, který vyplýval ze specifických podmínek Československa. To fungovalo na principu soukromé iniciativy, kdy státní intervence přicházela pomalu, postupně. Pomoc se koncentrovala na bankovní trh, který byl tenkrát nahlížen jako společný statek celonárodního charakteru. Pochopitelně byla státní intervence zaměřena na průmysl, regulovala úrokovou míru, stát vydal kartelový zákon, který změnil charakter kartelových smluv. Stát čelil krizi také akcemi stravovacími, sociálně podpůrnými. V zásadě zde fungoval gentský systém podpory v nezaměstnanosti vyplácené prostřednictvím odborů. To bylo novum první republiky, které ovšem dělníky, kteří nebyli v odborech, znevýhodňovalo, protože na podporu neměli nárok.
Komunisté v případě mostecké stávky šli do spolupráce i s ostatními subjekty. A navíc celé hnutí na podporu mostecké stávky nebylo vůbec zcela komunistické. Podporovaly ho osobnosti jako Čapek či Šalda. Jde však o Haknekreuzlery, kteří si úspěch stávky také brali za svůj.
ZK: Pochopitelně, protože měli tu šanci. Jejich popularita od začátku krize v českých zemích významně rostla. Tato strana, správně se jmenovala Deutsche national Arbeiter Partei, stále narůstala a její odbory rovněž. A mostecká stávka pro ni byla obrovskou šancí. Musíme si uvědomit, že hnědouhelný revír na severozápadu Čech byl osídlením smíšený, dokonce většinově německý. Tím zásadním německým partnerem nebyli však Hakenkreuzleři, ale němečtí sociální demokraté. Německé sociálnědemokratické odbory spolupracovaly s českými sociálnědemokratickými odbory. Ovšem komunisté spolupráci odmítali, říkali, že sociální demokraté jsou sociálfašisté, a největší fašista sídlí na hradě – byla to šílená linie. Jakmile se však dostali do takovéto velké akce, museli se z toho nějak vyhrabat, tak buď o tom mlčeli, anebo začali s ostatními organizacemi pomalu spolupracovat. To byl právě onen prohřešek proti bolševismu, který jim potom vyčetli. A to, že spolupracovali s fašisty, bylo dáno hlavním nepřítelem. Vypadá to jako pustá teorie, ale jakmile se hlavním nepřítelem stala československá parlamentní demokracie, tak nemohli najít lepšího partnera než nacisty.
Období hospodářské krize ve vzpomínkách právníka a ekonoma Štěpána Steigera (přepis vloženého příspěvku):
Pocházím z Břeclavska, z Poštorné, což byla oblast s minimem průmyslu, kde většina dostupných prací byla především sezónního charakteru. Moji rodiče byli zaměstnáni v cukrovaru, to znamená na podzim a zimu, kdy se zpracovává řepa. Když byl dobrý rok, tak řepná kampaň skončila na konci ledna a naopak, když se nedařilo, nebyla práce už před Vánocemi. Kromě řepné kampaně se vyskytovaly příležitostné práce, ale většinou jsme stejně byli odkázáni na podporu. Říkalo se tomu gentský systém podle toho, že byl vynalezen v Belgii. Bylo to něco na způsob dnešních stravenek, za které jste si mohl koupit prakticky jenom potraviny. Obdivuji svoje rodiče, jak za poměrů, které tehdy panovaly, dokázali, že jsme neměli nikdy hlad a vždy jsme byli slušně oblečeni. Je to pro mne dodnes těžko pochopitelné, protože i při malých nárocích, to pro ně byla obrovská zátěž. Když krize začala, tak jsem chodil do prvních tříd obecné školy, takže na tu dobu se nemohu příliš upamatovat. Ale jména jako agrárníci, komunisté, národní socialisté se vyskytovaly určitě nejčastěji. O komunistech se mluvilo jako o těch, kteří jsou na straně chudých. Ovšem často u nich byli lidé, kteří neměli příliš dobrou pověst.
Hospodářská krize v Československu měla poněkud jiný vývoj než ve zbytku světa. Proč tomu tak bylo, jak to vypadalo?
EK: Československé hospodářství dostalo velké dědictví po habsburské monarchii – nějakých sedmdesát procent veškerých průmyslových kapacit. Tyto kapacity se však musely omezit po vzniku samostatného Československa na malý čtrnáctimiliónový vnitřní trh. To znamená, že československá ekonomika se stala ekonomikou otevřenou a exportní. Nepříznivý je faktor struktury ekonomiky, kdy základ tvoří lehký průmysl. Největším průmyslem Československé republiky je průmysl textilní, ale je zde také spotřební průmysl, hudební nástroje, boty, galanterie, porcelán, sklo atd. To jsou komodity, které když nenajdou uplatnění na vlastním trhu, musí být exportovány. A hlavně výrobky lehkého průmyslu jsou první, které během krize ztrácejí zákazníka. Jíst se musí, ale nákup luxusního zboží počká. Československá ekonomika byla citlivá na jakýkoliv výkyv konjunktury, a vliv světové krize se okamžitě přelévá do její ekonomiky. Bylo to dáno tím, že československá ekonomika byla malá a nepříznivě strukturovaná. Tak se stalo, že zahraniční obchod klesl oproti roku 1929 na pouhých třicet procent. To byl obrovský propad, který se projevil v oblastech, kde byl tento průmysl situován. Některé průmysly ztratily zákazníky částečně a některé úplně. Proto průmyslová vesnice zvaná Sudety, tedy Němci obydlené pohraničí, je na tom mnohem hůře než Čechy, protože lehký průmysl byl situován hlavně tam. Češi jsou na tom o poznání lépe, neboť se zabývají těžkým průmyslem a zemědělstvím – jsou v oblastech, kam krize nedopadá tak těžce.
ZK: Šlo také o takzvaná nová odvětví. Tato odvětví od roku 1933, 34 souvisela s přípravou na obranu Československa, šlo hlavně o letecký a automobilový průmysl. Jejich produkce neklesala, dokonce občas i dál stoupala. Avšak v zájmu bezpečnosti musely být tyto podniky umístěny ve vnitrozemí, později dokonce na Slovensko. Bylo logické, že v Sudetech, kde byl převážně lehký průmysl zaměřený na exportní zboží, některé obory nemohly vydržet. Němečtí sociální demokraté si samozřejmě stěžovali, ale protože u vlády neuspěli, adresovali stížnosti rovnou prezidentovi. Vypracovali mu statistiku, podle níž v příhraničních okresech připadalo na tisíc zaměstnaných tři sta padesát nezaměstnaných. K tomu srovnali české okresy, kde například okres Zlín, Baťa, měl na tisíc zaměstnaných pouhých šest nezaměstnaných. Tam se o nezaměstnanosti dozvídali pouze novin.
Nepokoušel se právě Baťa nějak zasáhnout?
EK: Tomáš Baťa a Jan Baťa reagují na krizi specifickým způsobem, a to především vývozem kapitálu do zahraničí. Oni se zdaleka neangažují tolik doma jako v zahraničí. To je celý problém. Využívají komparativních výhod a stěhují se do zemí s levnější pracovní silou.
ZK: Například i u nás v té době zakládají továrny a městečka na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Jinak samozřejmě expandují do Latinské Ameriky a kamkoli. Tehdy roste gigant jménem Baťa.
Specifikem Československa je, že se nám nepodařilo dohnat ztráty způsobené krizí. Až v roce 1938 můžeme mluvit o srovnání hospodářské úrovně s lety před světovou krizí. Bylo to způsobeno i tím, že zahraničí zde nechtělo investovat, protože námi neustále deklarovaný poslední ostrůvek demokracie nebyl tolik bezpečný, když kolem byly samé nedemokratické státy?
ZK: Ani nevíte jakou máte pravdu. Když hovoříme o hloubce krize u nás, tak musíme říci, že stejně hluboká byla v Německu. To byla oproti nám obrovská země, která byla nadupaná americkým kapitálem. Oni se však dostali na dno krize o něco dříve než my, a díky přípravě na válku - masovému zbrojení - se začali zvedat. Protože byli na poli zahraničního trhu mocnější než my, začali nás systematicky izolovat.
EK: Dovolil bych si vás opravit v tom, že jsme dohnali ztráty způsobené světovou hospodářskou krizí na konci třicátých let. Československo se prakticky z následků krize nikdy nevzpamatovalo. Nedošlo k nové konjunktuře, došlo pouze k velmi slabému oživení, které zasáhlo jen některé obory. Například stavebnictví v případě budování pohraničních pevností. Zbrojní komplex – příprava obrany státu. Kromě dalších oborů, které byly součástí nových odvětví jako chemie a elektrotechnika, veškerý ostatní průmysl stagnuje. Problém byl v tom, že od začátku první republiky je průmysl podkapitalizován. Nebyly peníze na široké modernizace středních podniků, v kterých byla koncentrována největší část národního produktu. Proto ztrácely tempo na světové konkurenty. Problém československé ekonomiky je zakódováný v jejím zrodu.
Traduje se, že jsme za první republiky byli jednou čtvrtá, podruhé osmá nejrozvinutější ekonomika na světě. Jak to tedy je?
ZK: To jsou s odpuštěním bláboly. Na druhé straně bych nebyl tak přísně kritický jako kolega Kubů. Československo nedokázalo dosáhnout nové konjunktury, to je pravda, ale k roku 1937 (rok 1938 už nelze počítat celý) dosáhla československá ekonomika 97,3 procentní úrovně roku 1929. Teprve 100 procent je začátek konjunktury, čehož nebylo už Československu dopřáno.
EK: Zkazky o ekonomickém zázraku první republiky jsou scestné. Potvrdil bych i to, co zde zaznělo o komplikacích se zahraničními investicemi. Získat peníze, půjčky v zahraničí u prestižních bank bylo nesmírně obtížné. A Československo se o to v meziválečném období mnohokrát pokoušelo. Sám Edvard Beneš se jako ministr zahraničí v letech 1922, 23, 24 o to pokoušel u významných bankovních domů - u Rothschildů, Bank of England. Navštívil spoustu lidí, jednal o tom ve všemožných institucích. Podmínky půjčky, které nakonec Československo dosáhlo, byly velmi těžké. A další velké půjčky po roce 1924 už Československo nedostalo. Když se podíváte do soudobých dokumentů, tak je vidět, že důvěra ve stabilitu střední Evropy je od poloviny dvacátých let ve Velké Británii rezervovaná.
ZK: Chtěl bych jenom trochu přisolit. Šlo totiž také o zainteresování amerického kapitálu. A to dopadlo nulově. Nepodařilo se vůbec nic. A nakonec americký kapitál skončil právě v Německu.
(redakčně kráceno)