Je tomu přesně pět let, co Rusko anektovalo Krym. Anexi poloostrova předcházela invaze ozbrojených sil, jež v rozporu se zákony vedení války nenesly žádné znaky odkazující na jejich příslušnost. Komentář k tehdejším událostem pro web ČT24 napsal Jan Šír z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
K pátému výročí anexe Krymu. Jak Rusko zvolilo sankce, chudobu a konfrontaci s vnějším světem
Ačkoli ruský prezident v průběhu operace tvrdil, že s neoznačenými ozbrojenci „zdvořile“ obsazujícími území sousedního státu nemá nic společného, o rok později v „dokumentu“ pro ruskou státní televizi již s nefalšovanou hrdostí poodkryl, kterak osobně řídil „návrat Krymu do Ruska“.
Anexe Krymu se tak stala ztělesněním a svým způsobem i oslavou hodnot, jimiž se putinské Rusko v současnosti prezentuje světu – věrolomnosti, lstivosti, neúcty k zavedeným pravidlům chování, agrese, lhaní.
Game changer
První, co se zde sluší připomenout, čistě pro zasazení do kontextu: je to vůbec první pokus anexe svrchovaného území cizího státu v Evropě po roce 1945.
Není smyslem komentáře podávat sáhodlouhý exkurs do historie. Přesto se nelze ubránit některým paralelám a analogiím. Stále mezi námi žije nemalá skupina pamětníků, kteří si ještě vybaví, kam takové chování (a s ním spojený legitimizační diskurs: „rozdělený národ“, „výjimečný genetický kód“, „posvátné země“) může vést, stane-li se normou. V tomto ohledu jde jednoznačně o doposud nejvážnější útok režimu Vladimira Putina na poválečné mezinárodní uspořádání, poté co Západ nebral dostatečně vážně předchozí signály Moskvy, že je se svým postavením nespokojena.
Anexí Krymu zároveň vyvrcholily snahy Moskvy o opětovné podmanění či aspoň poškození národů v sousedství cestou institucionalizace teritoriálních sporů provázené vždy ozbrojenou intervencí a přímou okupací území, jak tuto taktiku Rusko v předchozích letech „úspěšně“ vypilovalo naposledy v Gruzii.
Anexe Krymu naplňuje podstatu zločinu agrese, jak tento zločin definuje mezinárodní právo. Agrese představuje jednu ze čtyř kategorií protiprávního jednání (vedle válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a zločinu genocidy), jež za sebou táhnou mezinárodní trestní odpovědnost; je nepromlčitelná. Pouhý výčet mezinárodních smluv, které Rusko anexí Krymu porušilo, by pravděpodobně vystačil na zaplnění tohoto blogu.
Závazek Ruské federace „ctít nezávislost a svrchovanost a stávající hranice Ukrajiny“ spolu se závazkem „zdržet se hrozby silou či použití síly proti územní celistvosti a politické nezávislosti Ukrajiny“ byl přitom stvrzen i na nejvyšší úrovni jako součást bezpečnostních záruk poskytnutých Ukrajině coby nejadernému státu v souvislosti s jejím přístupem ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Jaká ujištění asi dokáže mezinárodní společenství nabídnout severokorejskému vůdci (íránským ajatolláhům… doplňte dle svého), aby ho přesvědčili, že je v jeho nejlepším zájmu se jaderných zbraní zříci, jestliže Ukrajina byla výměnou za jaderné odzbrojení nehledě na záruky nenapadení jedním z garantů napadena?
Krymnaš, Krymnaš
Anexe Krymu je tak naprosto zlomovou událostí ve vývoji evropské bezpečnosti za řadu desetiletí. Veškeré důsledky této ruské volby lze jen těžko dohlédnout.
Anexe Krymu představovala nicméně mezník i z hlediska ruského vnitrostátního vývoje. Režim osobní moci, vstupující do fáze úpadku, se stále ještě vzpamatovával ze série masových protestů, které jím otřásaly po volebních podvodech v letech 2011 a 2012. Křehký společenský smír, opírající se o nepsaný kontrakt „růst životní úrovně výměnou za politickou pasivitu“, narazil na svoje limity.
Reprodukce režimu skrze reformy, které by mu – snad – mohly navrátit nějakou legitimitu, se již jevila jako neprůchozí s ohledem na jejich neslučitelnost se zachováním stávajícího mocenského uspořádání. Současně, poté co režim odstavil veškeré politické alternativy, se ukazovaly již jako nepostačující i možnosti demonstrace síly vůči ruské společnosti dovnitř. Východiskem se stala mobilizace národa proti vnějšímu nepříteli a formování kolektivního vědomí orientovaného na agresi a konfrontaci s okolním světem.
Anexe Krymu vdechla skomírajícímu režimu nový život. Putinovi se podařilo vybičovat nacionální vášně. Hladký průběh vojenské operace na Krymu vzbudil u demoralizované ruské společnosti očekávání a pouze přiživil nutkání toto „vítězství“ zopakovat. Na východě Ukrajiny se však sázka na skryté operace speciálních sil spolu s podněcováním kriminálního chaosu za pomoci k tomu zavezených žoldnéřů – „vojáků na dovolené“ a ozbrojených band již neosvědčila.
V létě 2014 proto Moskva, aby zabránila porážce posledních enkláv „ruského světa“ v Doněcku a Luhansku, nakonec vyslala do Donbasu pravidelnou pozemní armádu. Náklady této agrese – v podobě dalšího zhoršení geopolitického postavení, poškození reputace a v neposlední řadě i bolestivých sektorálních sankcí – ve výsledku vysoce přesáhly veškeré zisky, v něž mohli v Kremlu doufat při spuštění celé kampaně.
Ani tato válka pochopitelně nemohla žádným způsobem řešit problémy, z nichž ruská frustrace z pokračující marginalizace role Ruska ve světě vyvěrá. A tím není žádné nepřátelské obklíčení, nýbrž ryze vnitřní záležitosti: masivní degradace veřejné sféry, hospodářská stagnace, prohlubující se technologické zaostávání a tak dál, dané ve všech případech v rozhodující míře krachem zvoleného modelu postsovětské transformace.
Jednou probuzené zvíře se však hlásí o pravidelné přikrmování. „Cvičení“ ruského letectva v Sýrii, představení novičoku v Salisbury, globální podvratné a destabilizační kampaně. To všechno jsou průvodní jevy toho přerodu, jemuž dala zcela novou dynamiku a smysl právě anexe Krymu v roce 2014.
Rukojmím vlastního triumfu
Pět let od anexe připomíná okupovaný poloostrov něco mezi vojenským táborem a černou dírou.
Patrně nejtristnější je situace v oblasti lidských práv. Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva v podrobné zprávě z loňského podzimu konstatoval „přetrvávající selhání úřadů Ruské federace, coby okupační mocnosti, náležitě garantovat a chránit široký okruh lidských práv“ na dočasně okupovaných územích.
Valné shromáždění OSN ve speciální rezoluci o stavu lidských práv v Autonomní republice Krym a městě Sevastopolu (které má administrativně zvláštní postavení) na sklonku loňského roku odsoudilo „zdokumentovaná vážná porušení a potlačování práv obyvatel“ dočasně okupovaných území. Specificky v této souvislosti jmenovalo – cituji – „mimosoudní zabití, únosy, násilná zmizení, politicky motivované pronásledování, diskriminaci, utiskování, zastrašování, násilí včetně sexuálního násilí, svévolná zadržení a zatčení, mučení a nelidské zacházení, zejména s cílem vynutit doznání, a umisťování do psychiatrických zařízení a jejich převedení nebo deportaci z Krymu do Ruské federace jakož i potlačování ostatních základních svobod včetně svobody projevu, svobody náboženství a vyznání a svobody sdružování a práva na pokojné shromažďování“.
Orgány ruské de facto státní moci na Krymu v rozporu s ustanoveními humanitárního práva pokračují v povolávání chráněných osob do služby v okupační armádě. Ruku v ruce s tím jde i zjevná snaha o řízenou změnu národnostního profilu okupovaného poloostrova. Dle různých odhadů bylo na území Krymu po roce 2014 přesídleno až několik stovek tisíc občanů Ruské federace, zatímco „neloajální“ segmenty populace, převážně z řad etnických Ukrajinců a Krymských Tatarů, volí více či méně dobrovolně odchod na ta území Ukrajiny, jež se nacházejí pod kontrolou ústřední vlády v Kyjevě.
Ruská okupace Krymu zároveň na myslitelnou dobu dopředu podvázala jeho socioekonomický rozvoj. Důvodem je pokračující mezinárodní izolace, k čemuž přispívají platná omezující opatření; v důsledku zůstává Krym prakticky odříznut od možnosti těžit z výdobytků zapojení do mezinárodní výměny.
V odpověď na protiprávní anexi Autonomní republiky Krym a města Sevastopolu zavedlo mezinárodní společenství v čele s Evropou a Spojenými státy sérii omezujících opatření. V souladu s tímto režimem tak například zboží pocházející z Krymu prakticky nemá šanci se dostat na západní trhy. Západní subjekty mají zapovězeno na poloostrově podnikat. Vůči okupovaným územím platí plošný zákaz půjčovat tam peníze, investovat, pořizovat nemovitosti, zakládat společné podniky, poskytovat poradenské služby.
Pod embargem jsou i dodávky zařízení či technologií do klíčových odvětví ekonomiky Krymu jako energetika, telekomunikace nebo doprava. Osobní doklady vydané ruskou okupační správou včetně pasů pro cesty do zahraničí nejsou uznávány jako platné. Vysoké školy z Krymu se nemohou zapojit do programů studentské a vědecké výměny. Kdysi zajímavá turistická destinace (mohu potvrdit) byla v důsledku mezinárodních sankcí efektivně uzavřena pro cestovní ruch.
Ze stejného důvodu může být na Krymu problém chtít třeba zaplatit v obchodě mezinárodní platební kartou nebo si stáhnout bezpečnostní aktualizace do telefonu. Co víc, v obavách ze zařazení na sankční seznam se Krymu vyhýbají i největší ruské korporace včetně státních a polostátních firem jako Sberbank nebo hlavní mobilní operátoři.
O principiálních otázkách se nevyjednává
Jako základ platného sankčního režimu ve vztahu k území poloostrova slouží zásada neuznání, jež vyplývá z kogentního zákazu použití síly. Neuznání protiprávní anexe Autonomní republiky Krym a města Sevastopolu (non-recognition policy) představuje současně jeden z vůdčích principů politiky Evropské unie ve vztahu k probíhajícímu rusko-ukrajinskému ozbrojenému konfliktu. Jako taková byla tato zásada po roce 2014 zakotvena rovněž v národní legislativě některých zemí Západu, včetně Spojených států.
Spojené státy zašly v tomto závazku ještě dál, když v létě 2018 ústy státního tajemníka Mikea Pompea vyhlásily k tomu účelu speciální Krymskou deklaraci. Navázaly tak na znamenitou Wellesovu deklaraci z léta roku 1940, jež až do konce studené války určovala politiku Ameriky a s ní i svobodného světa ve věci neuznání protiprávní anexe Litvy, Lotyšska a Estonska. Ty Sovětský svaz obsadil a násilně připojil ještě v časech vrcholícího spojenectví Stalina s Hitlerem.
Ač pravidelně vysmívána kremelskou propagandou, sehrála Wellesova deklarace svoji roli v procesu obnovení státnosti okupovaných republik Pobaltí na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Dlužno dodat, že netrvalo ani půl roku a Sovětský svaz se rozpadl.
Jan Šír působí jako výzkumný pracovník katedry ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Specializuje se na politický, bezpečnostní a energetický vývoj nástupnických států bývalého Sovětského svazu. Je autorem a spoluautorem tří monografií včetně kolektivní práce Ruská agrese proti Ukrajině (Praha: Karolinum, 2017).
Jan Šír