Právo nám perem Jiřího Hanáka napsalo, že česká státnost se odvíjí nikoliv od sv. Václava, nýbrž od Zlaté buly sicilské. Jako Rudé právo za totality, tak i Právo exkomunisty Porybného se nám snaží namluvit kdeco nepěkného o české minulosti, najmě křesťanské. Tak právě pan Hanák tvrdí, že zítřejší Den české státnosti se slaví „jen jako úradek politiků a lobbistů za svatého Václava“. Ani slovo o tom, že právě 28. září bylo většinou historiků přijato jako autentické datum smrti knížete Václava z rukou nájemných vrahů. Podle Hanáka se o českou státnost zasloužil Václavův bratrovrah Boleslav, Vratislav II., Vladislav II. a Přemysl Otakar I. – ten, který získal bulu od Fridricha Štaufského, vlastnícího tehdy jen pečeť sicilského krále.
Pan Hanák možná vychází z toho, že Zlatá bula sicilská (vydaná 26. 9. 1212 - originál je u příležitosti 800. výročí k vidění v sídle Národního archivu v Praze) byla zejména v buditelském 19. století pokládána za právní doklad o historickém nároku českého národa na vlastní státnost. Zaručovala sice vnitřní nezávislost českého státu a přispěla ke zvýšení prestiže českého krále ve střední Evropě, její význam však klesl už roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou. Ještě významnější pro český stát byla Zlatá bula císaře Karla IV. vydaná roku 1356 v Norimberku, která zajistila Čechům význačné postavení v říši (i děti kurfiřtů se musely učit česky), českému králi dala zvláštní privilegia a české země byly prohlášeny za dědičné po meči i po přeslici. Naproti tomu Zlatá bula sicilská nezajistila panovníkovi ani dědičný královský titul; i Přemysl Otakar I. měl problém, aby za svého nástupce prosadil syna Václava z druhého manželství, když prvorozeného Vratislava z prvního manželství zapudil. Přemyslova rozporuplná postava, která je pro vojenskou zdatnost a diplomatickou obratnost pokládána za důležitou pro upevnění českého království, se ovšem málo podobá skutečnému symbolu české státnosti – knížeti Václavovi, největšímu českému světci a hlavnímu patronovi české země.
Zatímco Vratislav II., Vladislav II. i Přemysl Otakar I. ve snaze o uznání a posílení vlastního mocenského postavení vojensky podporovali císaře německého původu, kníže Václav se vojensky neangažoval. Ve vztahu k východofranské říši se politicky přiklonil k saskému Jindřichu Ptáčníkovi, soupeřícímu s bavorským vévodou Arnulfem, což později zachránilo Čechy před osudem polabských Slovanů a pobaltských slovanských kmenů. I když Sasové s Bavory roku 929 přitrhli až k Praze, nedošlo k vydrancování ani podrobení země, ale k jednání, jehož výsledkem bylo podepsání mírové smlouvy, jak zaznamenal saský kronikář Widukind. Dobré vztahy s Jindřichem Ptáčníkem měly za následek nejen příklon Čechů k úctě saského světce sv. Víta, ale i zánik dřívějšího poplatku, který jako „výkup z násilí“ platili Češi Němcům. Především však byl kníže Václav přesvědčeným křesťanem a mravně opravdovou osobností. V jeho osobě se spojily ideály Kristova učení s tvrdými panovnickými povinnostmi. Bojoval proti pohanským zvyklostem, jakými byla například krevní msta, kamenování za cizoložství nebo obchod s otroky. S mečem v ruce se vypravil jen proti zlickému knížeti Radslavovi, který ohrožoval jednotu země, ale když ten podle Hájkovy kroniky uviděl na Václavově čele zlatý kříž (patrně zlatý nánosník ve tvaru kříže na jeho přilbě) a za jeho zády dva anděly, klekl na zem, odložil meč a následně se dal i se svým lidem pokřtít a jeho knížectví připadlo Václavovi. Výrazně náboženský ráz knížecí politiky měl příznivce, ale i odpůrce, kteří přemluvili Václavova bratra Boleslava, aby provedl změnu této politiky – v té době obvyklým prostředkem – vraždou. Václavova smrt v pondělí 28.9.929 (není vyloučeno ani datum 28.9.935) na schodech boleslavského kostela sv. Kosmy a Damiána a vyhlazení jeho družiny se staly prvním aktem rozsáhlého státního převratu. Ale už za tři roky po uklidnění rozvášněných stran, nechal Boleslav přenést Václavovy tělesné pozůstatky na Pražský hrad, kde jsou dodnes uloženy v katedrále sv. Víta ve svatováclavské kapli.
Václavovo jméno se rozlétlo Evropou a stalo se základem svatováclavské úcty. Stalo se i pojítkem mezi Čechami, Polskem a starou říší ruskou, kde se jeho svátek slavil již na sklonku 11. století, a kde byla nalezena také První staroslověnská legenda napsaná v Čechách už kolem roku 940. Zvěst o knížeti Václavovi se šířila i mezi balkánské Slovany, do západní Evropy a do Říma, všude zanechávajíc stopy v podobě jemu zasvěcených oltářů a literárních památek. Jeho kult byl první mocnou propagací českého národa v tehdejším světě. Jako první panovník nad celou českou zemí reprezentoval samostatnost našeho státu již před tisíci lety. Pokud jde o vlastní svatořečení, za jeho základ se v tehdejší době považovalo přenesení těla; v této souvislosti byl kníže Václav svatořečen patrně prvním pražským biskupem Dětmarem nebo jeho následovníkem Vojtěchem Slavníkovcem.
S Václavovým jménem je spojena také ražba první české mince. Václav je na mincích svých nástupců znázorněn jako světec se sepjatýma rukama i jako rytíř na koni s vítěznou korouhví. Vítězství českých vojsk v bojích proti Němcům bylo přičítáno jeho pomoci. Jemu zasvěcené kostelíky byly stavěny na důležitých hraničních přechodech a stal se i symbolickým ochráncem hranic české země. Obraz sv. Václava je na pečetích českých panovníků, český jazyk byl zván jazykem svatováclavským a země české svatováclavskými. Karel IV. převedl pod patronaci sv. Václava českou státnost a čeští králové byli jen dočasnými správci „věčné koruny svatováclavské“. Svatováclavský chorál zněl stejně ve vítězné bitvě Prokopa Holého v roce 1426, jako při královské volbě Jiřího z Poděbrad. Pod sochou sv. Václava Češi v roce 1848 formulovali své národní, sociální i státoprávní požadavky a při oslavě svatováclavského milenia v roce 1929 slíbili věrnost československému demokratickému státu.
Zamlčovat či snižovat význam sv. Václava a jeho křesťanského odkazu pro českou státnost může s prominutím jen kulturní barbar nebo ideologický zaslepenec. Nevím, jakým ideologickým školením prošel za komunismu pan Hanák, ale ke kulturnímu minimu demokratického novináře patří povědomí o největších postavách dějin vlastního státu.
