Práce válečné novinářky je podle Terezy Engelové, která sama reportuje z válečných zón, náročná z mnoha ohledů. Nachází se na nebezpečném místě, informace má většinou pouze od jedné strany konfliktu a kromě válečné propagandy na ni působí i emotivní příběhy vojáků a civilistů. Dobrý novinář by tomu všemu měl umět odolat. Jak můžou žurnalisté na frontách chybovat, popsala současná redaktorka serveru HlídacíPes.org pořadu Newsroom ČT24.
Pro novináře se pořádají výlety na frontu, i proto je důležité udržet si odstup, tvrdí válečná reportérka
Co je podle vás při reportování z válečných zón nejdůležitější?
Jako u novinařiny obecně je to přinášet svědectví ideálně zasazené do kontextu. Nicméně, ve válečných nebo konfliktních oblastech je těžké udržet na uzdě emoce a je to velká výzva pro každého novináře, který se ocitne uprostřed lidského utrpení. Člověk není stroj, aby to na něj nějakým způsobem nedoléhalo, takže udržet si profesionální nadhled a odstup, jakkoli to může znít krutě, je velmi důležité.
Loni jste v jednom ze svých článků napsala: „Ukazovat utrpení nestačí, když válečný novinář hraje na emoce, je to aktivismus.“ Jak je to v případě českých novinářů, kteří jezdí do válečných zón? Pracují jako reportéři, nebo aktivisté?
Já bych se nerada ocitla v pozici nějakého arbitra, který říká, jak se to má dělat. V tom konkrétním článku jsem se vymezovala vůči práci dvou reportérek, které podle mě nepracovaly úplně profesionálně. Důvodů byla celá řada. Hodně v jejich práci fungovala nevyváženost a stranění jedné straně konfliktu. Samozřejmě, ve válce nemáte vždycky možnost dostat se na druhou stranu nebo zkrátka přinášíte určité očité svědectví z fronty.
To je v pořádku, ale ve chvíli, kdy na sociálních sítích akcentujete to, že ještě, než přijdete na místo, už máte jasno, kdo je špatný a kdo je dobrý, kdo trpí a kdo netrpí, tak je to prostě špatně, to je aktivismus. Když děláte reportáže, které dlouhodobě straní jedné straně, aniž by přinášely v dnešní době skutečně velmi potřebný kontext, tak to hraničí s aktivismem. Samozřejmě, že nemluvím o jedné reportáži, ale o celé sérii reportáží. Pokud skutečně hrají takzvaně na první signální, jsou sice vděčné divácky, ale z profesního hlediska jsou kontraproduktivní.
Válečná propaganda je propracovanější
Válčený reportér Českého rozhlasu Martin Dorazín říká, že důležité je nenaběhnout válečné propagandě. Co si o tom myslíte? Mají k tomu novináři na místě sklon?
Válečná propaganda je vzrůstající problém. Existovala vždycky, ale v současných moderních konfliktech je čím dál propracovanější. A pro novináře, který na místě nemá možnost si vše ověřovat, je proto důležitá spolupráce s jeho domácí redakcí. Je to i úkol redakce, aby ho případně briefovala a editovala zprávy, které on má třeba jen od tiskového centra na místě.
Moc se o tom nemluví, ale pro novináře může být svým způsobem výhodné spolupracovat s jednou stranou. A není ani úplně výjimkou, že se pro novináře pořádají válečné výlety, PR jedné strany zkrátka zorganizuje výlet na frontu pro celou řadu novinářů. To jsou věci, které ne úplně všichni novináři rádi přiznávají, protože shazují jejich aureolu hrdinů, drsňáků, kteří jedou až na dřeň. Takže udržet si zdravý rozum, odstup a nepodléhat propagandě, je skutečně čím dál těžší, v tom absolutně s panem Dorazínem souhlasím.
Čím tedy válečná propaganda cílí na novináře, v čem je tak propracovaná?
Jsou to obrazové materiály, fotografie, u kterých je dnes velmi těžké odlišit, co je skutečnost a co může být fotomontáž. Proto je cenný profesionální přístup profesionálních novinářů v místech konfliktů, protože s fotografiemi i s videem se dnes dají udělat neuvěřitelné věci. Velkou roli hrají taky sociální sítě, na které každý bez jakékoli editace může dát cokoli, a lidé to často nekriticky přijímají. Takže se velmi rychle může rozšířit fotografie, která se pak ukáže jako fotomontáž, ale silně zapůsobí na emoce diváků nebo čtenářů, a může tak napáchat skutečně velké škody.
Jak si tedy na takových místech novinář má zachovat objektivitu a nezaujatost?
Je to určitá pokora i sám před sebou. Být válečný novinářem je pro řadu lidí určitá meta, které by chtěli dosáhnout, protože společenská odezva je velmi pozitivní. Váleční novináři jsou stavění do pozice těch pravých novinářů.
Já osobně jsem vůči tomu trošku skeptická, práce novinářů, kteří třeba dlouhodobě sledují nějaké kauzy, si vážím úplně identicky, ale, bohužel, společenská reflexe u nich není vždycky tak pozitivní. U některých kolegů jsem už dříve kritizovala jejich sebepropagaci, která je stavěná na utrpení jiných lidí, to mi přijde nesprávné. Často je za tím zájem média, dnes už je propagace úděl skoro všech médií. Třeba pro mě byl jeden z důležitých momentů, proč jsem tuhle práci začala dělat, informovat o bezpráví, které je pácháno na lidech, kteří nemají hlas, nemůžou se ozvat. U toho by válečná nebo konfliktní novinařina měla vydržet.
Když jste ve válečné zóně, podle čeho se rozhodujete, jestli ještě zůstat, nebo už raději odjet? Kde máte hranici nebo kde by ji obecně novináři měli mít?
Je důležité vypěstovat si určitý instinkt. Já se řídím tím, že když cítím, že něco není v pořádku, že už by to mohlo být skutečně nebezpečné, tak do toho nejdu. Zvlášť teď, když už mám děti, tak si velmi rozmýšlím, do jakých situací půjdu. Na druhou stranu, kdyby člověk jenom seděl někde v autě, tak nemůže přinášet svědectví, o kterém jsme mluvili.
Je proto důležité si vždycky od místních lidí zjistit, co na místě hrozí, jestli jsou tam třeba často pumové útoky, jestli je silnice bezpečná, jestli není třeba lepší jet jinudy. Informování z fronty je jedna část válečného zpravodajství, ale vy se mezitím pohybujete mezi lidmi, žijete často na místech, kde může spadnout bomba a s tím nic neuděláte.
To se mi stalo v Afghánistánu, že pár dní poté, co jsem odjela, tak na místě, kde jsem bydlela, zbyl třímetrový kráter. A pak jsou momenty, kdy natáčíte a najednou cítíte, že něco není v pořádku. Párkrát jsem z místa odjela půlhodinky před tím, než ho vybombardovali. Úplně ochránit se člověk nemůže, musí počítat s určitou dávkou štěstí, prostě štěstí musíte mít. A myslím, že každý z nás s tím tak trochu počítá. Zároveň si ale myslím, že je potřeba k tomu přistupovat zodpovědně. Pro mě ale jít na frontu není ani tak zajímavé, mě nezajímá střelba, mě zajímají osudy lidí a ty se často odehrávají mimo frontu.