Loni jako první žena v Česku komentovala hokejové utkání, za sebou pak má čerstvou zkušenost z domácího mistrovství světa v hokeji. Darina Vymětalíková, sportovní redaktorka, moderátorka a dnes už také komentátorka České televize, se přitom sportovní žurnalistice vůbec věnovat nechtěla. „Asi je to můj osud,“ říká v podcastu Background ČT24.
Divák zatím není na komentátorku připraven, ale zlepšuje se to, myslí si Vymětalíková
Během turnaje stráví Darina Vymětalíková na nohách i dvacet hodin denně. „Tím, že jsme letos byli v Praze, tak nás bylo víc, respektive byli jsme dva reportéři, takže jsme si to rozdělili a práce naštěstí ubylo. Rodina to ale bere tak, že jste doma, takže jsem byla i na druhé směně, jak se tak říká“ vypráví reportérka.
Horké chvilky zažila během prvního přestávkového rozhovoru s čerstvou posilou českého týmu z NHL Davidem Pastrňákem. „Jen si tam dám boty,“ zamumlal před rozhovorem elitní útočník a zmizel v šatně. „V duchu jsem si říkala, že asi myslel rukavice a já jsem mu prostě nerozuměla.“
Reportérka je zvyklá na to, že si hráči před rozhovorem občas odskočí odložit část výstroje, ale většinou jsou do pár vteřin zpátky. „Teď už to trvalo přes tři a půl minuty. Sama jsem začala pochybovat, že přijde, ale byla jsem statečná,“ usmívá se Vymětalíková. „Najednou se otevřely dveře (hráčské šatny) a můj kameraman Pavel Křížek říká: Tak to asi fakt byly boty.“ Pastrňák totiž přišel před kameru bos.
Test na přítomnost vitriolu
Vedle úsměvných situací si Vymětalíková z práce odnesla i pár odstrašujících zážitků. Třeba z „covidové“ olympiády v Pekingu. „Věděla jsem, že jedu do jakési dystopické společnosti, která je ještě umocněna přítomností covidu,“ popisuje reportérka. „Jeli jste třeba výtahem s člověkem oblečeným v ‚atombordelu‘ (oblek na ochranu proti nebezpečným látkám či nakažlivé nemoci, pozn. red.), který sbíral štětečkem vzorky ze všeho, čeho jste se dotkli,“ uvádí příklad extrémního protiepidemického opatření.
Do stejného soudku jako olympiádu v roce 2022 řadí i hokejové mistrovství světa v Bělorusku, které se konalo ještě před plnohodnotnou ruskou invazí na Ukrajinu. „Tam bylo bizarní všechno,“ shrnuje Vymětalíková. Před každým vstupem do haly museli například novináři projít důkladnou kontrolou. „Když měl člověk pití, tak musel láhev otevřít a napít se, aby dokázal, že tam nemá vitriol.“
Další takovou situaci zažila, když si v novinářském zázemí s kolegy kopali míčem a ten jim přelétl přes plot. „Kolem zrovna procházel nějaký náhodný chodec. Řekl, že západnímu novináři nic nepodá,“ vrací se Vymětalíková k deset let starému zážitku. „Tam si skutečně uvědomíte hodnotu svobodné společnosti,“ dodává.
První pracovní cesta do Mělníka
Ještě než se stala „sporťačkou,“ chtěla být Darina Vymětalíková válečnou reportérkou. „Psala se devadesátá léta, byla válka v Zálivu a na CNN reportér Peter Arnett. Já chtěla dělat tenhle typ žurnalistiky,“ vzpomíná.
Učitelka na gymnáziu ji řekla, že pokud chce být novinářkou, musí co nejdřív získat nějakou praxi. „Začala to řešit maminka. Nakoupila asi sedm tehdejších celostátních deníků, podívala se na zadní stranu do tiráže a volala šéfredaktorům.“
O sedmnáctiletou studentku bez maturity ale většina z nich nestála. Šanci Vymětalíkové dala jen Mladá fronta DNES. „Sešla jsem se s šéfem regionální přílohy Romanem Jirešem. Začala jsem mu vyprávět o válečné žurnalistice, hrozně ho to pobavilo,“ vybavuje si. Řeč se nakonec stočila ke sportu. „Řekl mi, že by (…) potřeboval někoho na fotbal a na hokej.“
První text tak psala o fotbalovém utkání v Mělníku. Internet byl tehdy ještě v plenkách, takže si sestavy týmů musela obstarat jinak. „Zašla jsem za rozhodčími do kabiny opsat si ručně zápis,“ směje se Vymětalíková. Následující den vyšel text v novinách. „Dostala jsem za to asi sto korun, cesta mě stála 250.“
„Dělej sport, bude ti líp“
Ve sportovní škatulce zůstala i během studia žurnalistiky na vysoké škole. „Moc lidí to nechtělo psát a já jsem nemusela jít přes svoji komfortní zónu,“ vypočítává důvody, proč dál zůstávala u sportu. „V prvním ročníku si mě vyhlédl Robert Záruba, od roku 2000 jsem tak pokračovala v České televizi.“
Tam se Vymětalíková znovu vrátila k myšlenkám na válečné reportování a šla za tehdejším šéfem zahraničního zpravodajství Romanem Bradáčem. „Řekl mi: Víš co, dělej ten sport, bude ti líp. Tehdy mě to trošku naštvalo. Ale postupem času jsem si začala říkat, že to je asi můj osud.“
I dnes by si však sama sebe dokázala představit na válečné frontě. „Ale neměla bych rodinu, co mám, musela bych něco obětovat,“ připouští. „Takhle jsem toho musela obětovat jen málo,“ dodává.
Nebruslíme jako muži
K pracovní agendě Vymětalíkové nedávno přibylo také komentování. „Motivovali mě k tomu kolegové,“ vysvětluje. Situace podle ní byla taková, že se žádná jiná kandidátka na pozici komentátorky nerýsovala. Vymětalíková se tak stala v Česku první ženou, která komentovala hokejový zápas. Konkrétně šlo o utkání na mistrovství světa žen.
„Pozice komentátora je nevýhodná jak pro samotné komentátory, tak i pro diváky v tom, že se to nedá naučit jinak, než že si sednete za mikrofon a zkusíte to. Já si uvědomuji, že mám velmi daleko do nějakého dobrého dokonalého komentáře. Na druhou stranu se s každým dalším zápasem cítím lépe,“ hodnotí Vymětalíková.
Po prvním odkomentovaném zápase byla sama k sobě velmi kritická, a dokonce se za svůj výkon omlouvala českým hokejistkám. Právě ony ji ale hodně podpořily. „Řekly mi, že zažívám to stejné jako ony,“ vypráví. „Kritici tě ‚natírají‘, že to je jiné, že to není tak dobré jako mužský komentář? A co jako? My také nebruslíme jako muži,“ tlumočí Vymětalíková slova českých reprezentantek. „To mě hrozně potěšilo.“
Pozice žen ve sportovní žurnalistice
Zatímco na sportovní reportérku, která chodí s mikrofonem za hráči, nebo na moderátorku sportovních zpráv je podle Vymětalíkové český divák duševně připraven, na komentátorku zápasů zatím ještě ne. „Ale za ta léta, kdy pracuji v médiích, se to neuvěřitelně posunulo,“ míní.
Když dnes napíše na sociální síť něco o fotbale, lidé reagují, ať se drží hokeje a do fotbalu se neplete. „Před nějakými deseti patnácti lety by mi psali, ať se nevyjadřuji ke sportu obecně ale radši třeba k háčkování. Ten posun je tedy velký, nejde to však rychle. Bavilo by nás to ale, kdyby to bylo jednoduché? Nebavilo,“ zamýšlí se.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.
